Předsedkyně Národní rozpočtové rady (NRR) Eva Zamrazilová, s níž jsme udělali rozhovor o aktuální situaci veřejných financí a o tom, co je třeba dělat, si jako bývalá centrální bankéřka dobře uvědomuje, že tento stav rozhodně nemusí trvat věčně a situace, kdy se z fiskálně vzorného žáka stává nejhorší propadlík ve třídě, vyžaduje zodpovědné řešení.

Když si člověk prostuduje programy politických stran a hnutí, získá dojem, že se jako čert kříži vyhýbají ohlášení nějakého propracovaného plánu na ozdravení veřejných financí. Jako by převládl pocit, že říkat pravdu voličům se nevyplácí

NRR, a tedy ani já, se do politiky zásadně nemíchá, takže nečekejte nějaká politická stanoviska. Z mého hlediska je podstatné, kolik let bez fiskální konsolidace si tato země může dovolit, než jí finanční trhy zdraží přístup k financování. Všichni víme, že rychlý nárůst zadluženosti není dlouhodobě udržitelný, vědí to i ti, kdo kupují naše dluhopisy. To, že rychlý nárůst zadluženosti jde sice z nízkého základu, ale nic s tím neděláme, bude ještě zřetelnější, když jiné země začnou přibrzďovat. A v roce 2024, alespoň tak, jak je nastavený Konvergenční program, budeme vyčnívat výrazně. Mohou se zvýšit úrokové sazby, což by zvýšilo i zátěž rozpočtu na obsluhu dluhu. Zatím ministerstvo financí kalkuluje s úrokovými platbami ve výši 0,8 procenta HDP a průměrnou úrokovou sazbou někde kolem 1,6 procenta. Ale každá desetina procentního bodu navíc bude pro vývoj zadlužení citelná. Růst sazeb může přijít v nejméně vhodnou chvíli, například když se potká se stárnutím obyvatelstva někdy kolem roku 2030, na které také nejsme vůbec připraveni. Navíc si současnými i plánovanými vysokými strukturálními schodky ubíráme fiskální prostor. To je to, čeho se bojím a na co upozorňuji - že nám velmi rychle běží čas.

Měla by také znovu začít fungovat procedura pro odstranění nadměrného deficitu ze strany Evropské komise, která byla pozastavena kvůli covidu, ale návrat k dodržování fiskálních pravidel přece nejde odkládat donekonečna.

Můj protějšek na unijní úrovni Martin Larch, šéf sekretariátu Evropské fiskální rady (EFB), mi letos v červenci na obdobný dotaz odpověděl, že tlaky na pokračování v „dočasné výjimce“ jsou značné, a to jak uvnitř Komise, tak mezi jednotlivými členskými státy. Vlastně se neví, kdy se opět obnoví systém pravidel včetně aktivace procedur při nadměrném deficitu (EDP), které nutí členské země pod hrozbou sankcí přijmout opatření pro snížení schodku.

Některým zemím současný výjimečný stav vyhovuje a byly by rády, kdyby „dočasná výjimka“ trvala věčně.

Jaký je apetit trhu na nákup státních dluhopisů? Expozice bank a pojišťoven či penzijních fondů vůči riziku vládních emitentů přece bývala horkým tématem.

Ano, také jsme se tím za mého působení v bankovní radě ČNB zabývali a samozřejmě že aktuálně lze zmínit příslušné pasáže v poslední Zprávě o finanční stabilitě. Všechno má své limity, i nákupy dluhopisů v Česku působícími bankami, které nemají za zády ECB s intervenčními nákupy. Prostor sice ještě v bilancích bank existuje, ale ČNB je v tomto ohledu oprávněně opatrná.

Kdo má tedy pěkně zpracované představy o fiskální konsolidaci, aby se EDP vyhnul?

V polovině září publikujeme Zprávu o plnění pravidel rozpočtové odpovědnosti, která bude obsahovat i mezinárodní srovnání konvergenčních programů. Vyplývá z nich ovšem to, že kromě tradičně fiskálně zdrženlivých zemí plánuje v roce 2024 hospodařit v daných mantinelech povolených strukturálních schodků, tedy těch, které nejsou ovlivněny ekonomickým cyklem, většina zemí EU, včetně států, jako je třeba Chorvatsko. Takže budou buď v plusu, nebo v mírném deficitu, a my budeme mít dle aktuální makroekonomické predikce ministerstva financí strukturální deficit 4,6 procenta. Pokud nezačneme veřejné finance konsolidovat, budeme mezi nejhoršími. To jsem přesně měla na mysli, když jsem mluvila o tom, že budeme výrazně vyčnívat. Jde o to, jak budou finanční trhy zohledňovat dynamiku takto vysokého růstu zadlužení.

Nedávno jsem poslouchal vašeho kolegu z NRR, profesora Jana Pavla, který velmi smířlivě hovořil o tom, že konsolidace by neměla být založena na nějaké šokové terapii, že se musí trpělivě skládat miliarda k miliardě. I on ovšem lamentoval nad daňovým balíčkem, který půjde obtížně vrátit.

S kolegou Janem Pavlem samozřejmě souhlasím, daňovým balíčkem se budoucí konsolidace zkomplikovala. Je třeba hledat úspory na výdajové straně postupně. Například snížení počtu úředníků o deset procent je absolutní maximum toho, co lze udělat, aniž by byla ohrožena funkčnost aparátu. Posléze je třeba udělat inventuru agend, testovat je z hlediska potřebnosti a ty nepotřebné rušit. Po zrušení agend lze dále redukovat počty úředníků veřejné správy, kterých je dnes zhruba 300 tisíc. Příkladem je zrušení daně z nabytí nemovitosti. Ačkoli s ním principiálně nesouhlasím, oceňuji, že se zrušením agendy skutečně ruku v ruce došlo i k propuštění zaměstnanců, kteří ji měli na starosti.

Ovšem v případě EET zůstalo všech 600 úředníků, kteří ji mají kontrolovat.

EET nebyla, tuším, zrušena, ale pozastavena, takže pokud ji vláda opět reaktivuje, museli by se zase přijmout příslušní úředníci zpátky.

Poškrtat 300 miliard půjde bez drastičtějších opatření asi dost těžko. V konsolidačním balíčku Miroslava Kalouska se na tři roky zabrzdila valorizace důchodů, když se kompenzovala jen třetina inflace. Lze dnes přistoupit k takto tvrdým opatřením?

My nyní valorizujeme nejen o plnou inflaci domácností důchodců, ale i o polovinu reálné mzdy. Se zákonnou valorizací nemám absolutně žádný problém. Ale nerozumím částkám, které jsou vypočteny nad zákonnou valorizaci. Kdyby mi někdo ukázal propočet, že nějaká komodita podražila tak a tak a podílí se výrazně na výdajích zranitelných domácností penzistů, a proto je třeba přidat tady padesát korun a jinde také padesát korun, tak to přijmu. Mně na vyšší valorizaci vadí arbitrárnost, respektive chybějící přesnější zdůvodnění konkrétních částek, které jdou nad rámec valorizačního schématu.

Prolamuje se už pátým rokem, tak bychom si měli asi jasně říct, co je na něm špatně, nebo definitivně přestat s náhodnou nadstandardní valorizací.

Zároveň je chyba, že se nevyužívají nástroje pomoci v hmotné nouzi, kdy jsou lidé majetkově testováni. Takhle se přidává i těm, kteří to ani zdaleka nepotřebují. Na dávky v hmotné nouzi se dává šest miliard korun. Kdyby se tato částka zdvojnásobila, těm skutečně ohroženým to pomůže mnohem víc a stát přitom hodně ušetří. Chybí tady cílená politika, především sociální bydlení, a celkově jsou plošné nástroje zbytečně drahé, neefektivní a dlouhodobě neudržitelné.

Podívejte se, kolik důchodců je v exekucích. Proč se neřeší exekuce penzistů? Těm přece ty tři stovky navíc nemohou pomoci.

Pokud se ale ptáte, zda se může vláda rozhodnout, že podobně jako v minulosti sáhne na valorizační schéma, jsem přesvědčena, že k tomu nedojde. Pokud tady máme zákonem stanovené valorizace penzí, mělo by toto být dodrženo, aby byla zajištěna životní úroveň seniorů.

Před deseti lety na to vláda sáhla…

Ano, ale myslím, že to nebylo příliš šťastné. Tehdejší vláda je dodnes obviňována z vyvolání opakované recese, která měla být způsobena celkovými škrty. Já jsem přitom přesvědčena, že tu u nás způsobila především změna strategií zahraničních investorů, kteří u nás před finanční krizí reinvestovali padesát procent zisků. Od roku 2009 ale osmdesát procent odcházelo na dividendách. To byla podle mě skutečná příčina tehdejší recese.

Takže na výdajové straně je velký prostor k úsporám, ale šetřit se musí po drobných?

Myslím, že se úspory skutečně musí postupně skládat a žádná „stříbrná kulka“ neexistuje. Vyžaduje to samozřejmě hodně práce. Ale při zmíněném zjednodušování agend si oddechnou i občané a firmy, kterým by ubyly nepříjemné administrativní povinnosti. Se zbytečnými agendami by posléze ubyli i úředníci.

Mimochodem, myslím, že na penze má zprostředkovaný vliv i extrémně vysoký růst minimální mzdy, který prosadilo ministerstvo práce a sociálních věcí v posledních letech. Říká se, že za minimální mzdu pracuje jen 150 tisíc lidí, takže je to údajně pro celkovou úroveň mezd bezvýznamné. Jenže na minimální mzdu jsou navázány zaručené mzdové tarify, kdy jde o příjmy až do mzdového mediánu, které pobírá velké množství lidí nejen v privátním, ale i ve veřejném sektoru. Vláda tak stimuluje nepřiměřený růst mezd ve srovnání s produktivitou práce, což se pak samozřejmě odrazí i ve mzdových výdajích státu. Ale také dochází k tomu, že narůstá rozdíl mezi průměrnou mzdou a průměrnou penzí, což pak bývá často také argument pro zvyšování penzí nad valorizaci.

Kromě toho nakonec celkový příběh růstu mezd překračujícího růst produktivity práce končí inflací. Jako by nestačilo, že je zde i tak silný inflační tlak z důvodu převisu poptávky po pracovní síle. Máme více volných pracovních míst než nezaměstnaných (více než o 85 tisíc), a to prosím v covidové době. A platy rostou výrazně nad inflací. Stoupají tak požadavky nejen na důchody, ale i na další sociální dávky.

Na to ale má reagovat především centrální banka…

Ano, centrální banka reagovat musí, to ale znamená zdražení úvěrů, a to nejen podnikům, ale i státu, tedy růst nákladů na obsluhu státního dluhu.

Takže není důvod se bát, že když vláda přitáhne fiskální opratě, prudce zabrzdí ekonomiku?

To reálně příliš nehrozí. Dle srpnové makropredikce ministerstva financí bude již v roce 2022 ekonomika nad svým potenciálním výkonem, plánované strukturální deficity tedy budou pouze prohlubovat již existující nerovnováhy, především inflační tlaky. Vláda by se měla podívat na systém dotací, financování neziskových organizací a spoustu dalšího. Nevymyslíme jedno zásadní opatření, které vyřeší náš problém. Musíme prostě vzít každý výdajový titul, vyhodnotit jeho efektivnost a přínos a pak rozumně škrtat. Využít přitom poznatky třeba také NKÚ, který má řadu cenných informací ze svých kontrol. Ty jsou ale stále jen rozporovány, místo aby se braly jako pomocný analytický názor na to, jestli se nějaké výdajové opatření osvědčilo a bylo efektivní, nebo naopak.

Varujete před prolomením dluhové brzdy v roce 2024 nebo 2025. Jaké by byly okamžité účinky?

Zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti měl barvitý vývoj. Původně měl být zákonem ústavním a dluhová brzda měla být na padesáti procentech HDP. Mělo to být proto, že mezinárodní instituce doporučují malým otevřeným ekonomikám držet zadlužení kolem čtyřiceti procent HDP a rozhodně pod padesáti procenty. Nakonec zákon není ústavní, takže ho lze snadněji měnit, a brzda se posunula na 55 procent. Při překročení této hranice se musí státní rozpočet sestavit znovu tak, aby zadlužení směřovalo opět pod 55 procent HDP. Co je ale podstatné a co musí přijít ihned, je to, že se okamžitě musí vyrovnat rozpočty zdravotních pojišťoven a rozpočty měst, krajů a obcí. To může bezprostředně znamenat omezení zdravotní péče a v obcích omezení veřejných služeb a zastavení investic.

Eva Zamrazilová• Její profesní kariéra začala na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde po absolvování inženýrského i doktorského studia přednášela od roku 1990 teorii statistiky a ekonomickou statistiku.• Podílela se na řadě studií zaměřených na transformaci české ekonomiky.• Působila také v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd a ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí.• Od roku 1994 pracovala v Komerční bance jako členka týmu pro makroekonomické analýzy a prognózy.• Prezident republiky ji v únoru 2008 jmenoval do bankovní rady ČNB. * Po vypršení šestiletého mandátu se v roce 2014 stala hlavní ekonomkou České bankovní asociace.• Předsedkyní Národní rozpočtové rady byla jmenována v lednu 2018.

A co když vládní většina buď změní zákon a posune brzdu třeba na 65 procent, nebo naslibuje nějaká opatření, která dopředu hodlá obcházet?

To samozřejmě lze. Ale záleží na tom, jak zareagují finanční trhy. To je poměrně značné riziko. Když budeme odhadovat, jak velké je, můžeme se opřít jen o porovnání s ostatními evropskými zeměmi. Nám už nyní vychází nejvyšší nárůst dluhu mezi roky 2019 a 2024 v celé EU, podle konvergenčních programů i podle dubnového výhledu MMF. Takže už nás trhy sledují a budou sledovat. Vyhýbání se konsolidaci veřejných rozpočtů nelze přehlédnout.

Existuje riziko, že by banky a institucionální investoři řekli, že nebudou nadále kupovat český dluh, nebo nás čeká jen postupné vzlínání úroků, které vláda platí?

Dvě třetiny dluhu drží tuzemské banky a další finanční instituce. ČNB ve své zprávě o finanční stabilitě opakovaně hodnotí přiměřenost rizika u těchto dluhů a hodně záleží na tom, kolik prostoru v aktivech banky ještě na státní dluh mají. Ten prostor určitě není neomezený.

Co by znamenalo, pokud by přišla další recese? Už před covidem to vypadalo, že světová ekonomika brzdí, a nyní jsme na to pozapomněli.

Myslím, že růstový potenciál české ekonomiky je někde kolem dvou procent.

Další vývoj je samozřejmě otázkou. Kam půjde automobilový průmysl, jak se tomuto vývoji budeme přizpůsobovat. Samozřejmě je zde také boj s klimatickými změnami, který pro nás bude dražší než pro jiné země. Celkově jsem ale optimistka, protože vidím, že ekonomika nestojí jen na automobilovém průmyslu. Takže věřím, že v nějakém delším období by náš růst měl být někde mezi dvěma a třemi procenty.

Recese donutila před deseti lety vládu škrtat a šetřit, protože byl strach, že nám nikdo nepůjčí. Neopakovalo by se to?

To nebyl už jen strach, to byla realita. Byli jsme v proceduře Evropské komise o nadměrném schodku. Byl zde růst zadlužení nastartovaný dlouho před příchodem finanční krize. Po výroku Vladimíra Špidly o tom, že zdroje jsou, se utrácení utrhlo ze řetězu, poté přišly volby v roce 2006, kdy se rozdávalo napříč politickým spektrem, a zadlužení rychle rostlo. Po vypuknutí finanční krize přišlo tvrdší hodnocení finančních trhů, takže se veřejné finance musely konsolidovat. Když se podíváte, za kolik jsme si v roce 2009 půjčovali peníze, jde o podstatně vyšší úrokové sazby než dnes. A mimochodem, již nyní zase vidíme navyšování ceny českých dluhopisů.

Posunutí Dne hanbyPavel PáralDosažení dluhové brzdy, tedy okamžiku, kdy český státní dluh překročí hranici 55 procent HDP, se podle nových prognóz odsouvá o dva až tři roky. Minulý týden to ohlásila Národní rozpočtová rada, která má ze zákona dohlížet na dodržování pravidel rozpočtové odpovědnosti a reálnost prognóz a konstrukce státního rozpočtu. Posunutí Dne hanby, jak musíme v zemi Rašína a Engliše říkat okamžiku, kdy se prokáže naše fiskální nezodpovědnost vůči příštím generacím, nicméně není žádnou jiskřičkou naděje.Je před volbami a žádná z rozhodujících stran a koalic neprojevuje ani elementární kompetenci při vnímání hlubokého problému veřejných financí. ODS ve svých slibech snižuje daňové příjmy o nějakých sto miliard, když plánuje srazit DPH na potraviny a další zboží z patnácti na deset procent a také snížit sociální pojistné placené zaměstnavatelem. Piráti chtějí pokračovat v razantním zvyšování penzí nad rámec valorizací a slibují devatenáct tisíc průměrného důchodu, což je nad rámec valorizace v posledním roce volebního období nějakých padesát až šedesát miliard, tedy asi jedno procento HDP. Doporučujeme rozpočítat tuto částku na současných zhruba dva a půl milionu dětí, které ji jednou budou splácet ve svých daních.Jasný favorit volebních dostihů Andrej Babiš Piráty dokonce ještě o tisícovku trumfuje. Snižování daní nehlásí, ale zvyšování vylučuje. Stejně jako razantnější úsporná opatření. Takže to aktuální oddálení se jeví jako těšínská jablíčka. Zvláště když banky a další finanční instituce Česku, stejně jako dalším, i více zadluženým, zemím ochotně půjčují peníze natištěné nadmíru uvolněnou politikou centrálních bank

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.