Měla to být rychlá válka, při níž početně silnější vládní jednotky rozdrtí povstalce kdesi na severu Etiopie. Ve výsledku se konflikt vleče už víc než rok a o tom, jak úspěšně si v něm etiopská armáda vede, asi nejlépe vypovídá výzva premiéra Abiye Ahmeda z minulého týdne k mobilizaci civilního obyvatelstva na obranu Addis Abeby. Vzbouřenci v tu chvíli stáli necelých 300 kilometrů od hlavního města.

Nic z toho ještě před necelými třemi lety nejspíš nikdo nečekal. V dubnu 2018 se novým premiérem druhé nejlidnatější africké země stal Abiy Ahmed, jenž rozjel mohutné politické a ekonomické reformy doma a také změnil zahraniční politiku země. V zahraničí sklízel veskrze pozitivní ohlasy (ostatně v roce 2019 dostal Nobelovu cenu za mír), doma však tvrdě narazil.

Situaci měly projasnit letošní červnové parlamentní volby (původně naplánované už na rok 2020, ale kvůli covidu odložené). Očekávalo se, že stvrdí Ahmedovo reformní směřování země, a jeho nová Strana prosperity se skutečně stala jejich jednoznačným vítězem, byť v pětině okresů byly volby z různých důvodů odloženy. Oslavné fanfáry však překryl ryk zbraní tigrajských ozbrojenců, kteří právě dobyli město Mek’ele.

Toto správní středisko regionu Tigraj a třetí největší etiopské město leží daleko na severu země. Od metropole jej ovšem dělí mnohem víc než nějakých 800 kilometrů po dálnici A2. Centrální vláda v Addis Abebě a regionální vláda v Mek’ele jsou nepřáteli na život a na smrt. Vyústěním jejich rivality je válka o Tigraj, která se naplno rozhořela loni v listopadu. Etiopie, která byla dlouhá léta jedním z mála stabilních prvků v neklidném Africkém rohu, se během několika měsíců ocitla na pokraji rozpadu.

Mírotvůrce vyhlazuje?

Pohled obou stran na současný konflikt se samozřejmě diametrálně liší. Podle Tigrajců není Abiy Ahmed (původem z nejpočetnější etnické skupiny Oromo) žádným mírotvůrcem ani demokratem, jak jej vnímá Západ. Jeho cílem je podle nich uchvácení moci a omezení práv menšinových etnik. Aby cíle dosáhl, uzavřel prý premiér spojenectví s amharskými nacionalisty a diktátorem ze sousední Eritreje, kteří usilují o vyhlazení tigrajského národa.

Podle premiéra naopak vláda a armáda bojují, aby osvobodily tigrajský lid od autoritářství, korupce a etnického šovinismu Tigrajské lidově osvobozenecké fronty (TPLF). Ta byla donedávna hlavní etiopskou politickou silou a na jejím odkazu nepanuje shoda. Pro jedny je symbolem její téměř třicetileté éry ekonomický rozvoj a politická stabilita, pro druhé naopak rozdmýchávání etnic­ké nesnášenlivosti, uzurpace moci a tunelování zdrojů.

Umělá jednota

Abychom porozuměli pozadí války, musíme se vydat hluboko do minulosti. Počátky etiopské státnosti totiž sahají až do prvního tisíciletí před naším letopočtem. Jádrem prvních státních útvarů, na nichž následně vyrostla mocná aksúmská říše, byly dnešní tigrajské oblasti. Pod tlakem perských a arabských nájezdů ale začala říše upadat a nakonec byla dobyta. Po vzniku etiopského císařství neboli Habeše se mocenské těžiště přesunulo více na jih do amharských oblastí.

Etnické vymezení nicméně ještě nehrálo žádnou roli. Obyvatelé říše se označovali za Habešany a jejich základním definičním znakem bylo etiopské ortodoxní křesťanství a liturgický jazyk ge’ez. Symbolem etiopské jednoty byla osoba císaře ze šalamounské dynastie, která odvozovala svůj původ od krále Šalamouna a královny ze Sáby.

V 17. století začala dynastie slábnout a etiopská jednota byla narušena. Zvněj­šku se císařství muselo potýkat s rostoucím somálským a oromským tlakem, v jehož důsledku docházelo k míšení skupin. Zevnitř se habešská nobilita rozpadla do několika linií, které vybudovaly na okrajích říše řadu samostatných království. Nakonec se země propadla do období bojů jednotlivých šlechtických rodin o území, moc a vliv nad slabým a v podstatě jen ceremoniálním císařem.

Zašlou slávu císařství obnovil Menelik II. na konci 19. století. Podařilo se mu odrazit vnější hrozby a naopak sám zahájil expanzi na západ, jih a východ. Území Etiopie se zdvojnásobilo a získalo své současné hranice. Menelik a po něm Haile Selassie zásadní měrou přispěli ke stabilizaci, modernizaci a mezinárodnímu renomé Etiopie, jejich centralizovaný styl vládnutí však vyvolával odpor skupin, které byly odstaveny od moci. Dosavadní rovnováha založená na územně vymezené mocenské rivalitě mezi jednotlivými šlechtickými dvory byla narušena a nahrazena dominancí dvora Shewa – převážně, avšak nikoli výlučně amharského.

Symbolickým potvrzením bylo přenesení hlavního města dále na jih do Addis Abeby. Politika obou císařů byla založena na dobrovolné i nucené kulturní asimilaci ostatních etnických skupin skrz amharštinu, etiopskou církev a osobu císaře. Nově porobené národy na jihu a východě, vesměs vyznavači islámu (Somálci) nebo tradičních kultů (Oromové), přitom žádný vztah k císařské tradici neměly. Tigrajci jej sice měli, ale přišli o svou moc, a navíc byli v důsledku italské koloniální expanze rozděleni nově vzniklou hranicí mezi Eritreou a Etiopií.

Etnická sebeidentifikace začala narůstat po dekolonizaci Afriky v šedesátých letech. Domnělá amharská dominance byla jednou z příčin převratu nižších armádních důstojníků, který v roce 1974 ukončil císařskou éru. Příslib práva na sebeurčení a regionální samosprávu pro jednotlivé národnosti však vzal velmi rychle za své. V duchu rigidní marxisticko-leninské ideologie koncentrovala vojenská vláda veškerou moc ve svých rukou a opozici brutálně zlikvidovala. Proti režimu se ustavily národněosvobozenecké fronty prakticky mezi všemi hlavními etnickými skupinami. Tigrajci vystupňovali svůj boj v polovině osmdesátých let, kdy vláda bránila přílivu rozvojové pomoci do oblastí postižených hladomorem. Díky masivní sovětské a kubánské pomoci odboj dočasně eliminovala, ale jakmile ztratila podporu Sovětského svazu, začala rychle slábnout a v květnu 1991 byla svržena.

Etnická federace

Hlavní roli v ukončení marxistické diktatury hráli Eritrejci a Tigrajci. Zatímco Eritrea se po úspěšném referendu vydala vlastní cestou, dominantní silou v Etio­pii se stala TPLF. Jedním z hlavních bodů programu přechodné vlády bylo ukončení etnické dominance jedné skupiny a zrovnoprávnění národů. Vznikla Etiopská lidová revoluční demokratická fronta (EPRDF) jako koalice čtyř národněosvobozeneckých organizací – tigrajské, amharské, oromské a jižních národností. Stěžejním krokem pak bylo vytvoření etnické federace, v níž jsou jednotlivé federální státy definovány na etnické a jazykové bázi.

V praxi však byla jazyková a kulturní práva v regionech kombinována s vysoce centralizovanou mocí vlády v Addis Abebě. Klíčové posty ve vládě, bezpečnostních a zpravodajských složkách a ekonomice uzurpovala TPLF pro sebe. Její lídr Meles Zenawi kladl důraz na ekonomický rozvoj zbídačené země, který podle něj vyžadoval politickou stabilitu a kontinuitu. Díky zahraničním investicím a rozvojové pomoci dosahovala Etiopie vysokého ekonomického růstu, odvrácenou stránkou byl autoritativní styl řízení, omezování svobody slova a shromažďování, zatýkání novinářů a oponentů, násilné vysídlování obyvatel, omezení role legislativních orgánů, manipulování voleb. Protože však Zenawi obnovil zpřetrhané vazby se Západem a stal se jeho klíčovým spojencem v regionu, byl Západ zejména po 11. září ochoten přivřít oči nad prohlubujícím se nedemokratickým charakterem etiopské vlády.

Zenawiho náhlá smrt v srpnu 2012 charakter režimu nijak nezměnila a kritické hlasy vůči vládě jak z regionů, tak z občanské společnosti začaly sílit. O tři roky později vypukly rozsáhlé protesty v dlouhodobě opomíjeném oromském regionu, na něž vláda reagovala represí, zatýkáním a vyhlášením nouzového stavu. Rostoucí nespokojenost vyústila v sérii lidových protestů a rezignaci premiéra Desalegna v únoru 2018. Dosavadní spojenectví Tigrajců (Zenawi) a jižních národností (Desalegn) v čele EPRDF bylo pod tlakem okolností nahrazeno oromsko-amharskou osou. Tyto dvě doposud odstrčené skupiny přitom tvoří více než polovinu obyvatelstva, zatímco Tigrajci jen šest procent.

Abiy Ahmed po svém nástupu do premiérské funkce ihned začal ničit politický odkaz svých autoritářských předchůdců. Propustil stovky politických vězňů, povolil činnost zakázaných opozičních skupin a navázal s nimi dialog, spustil vyšetřování případů porušování lidských práv a korupce, posílil svobodu slova, zvýšil vliv žen v etiopském politickém a společenském životě, začal s otevíráním etiopské ekonomiky a privatizací státních podniků a v neposlední řadě usedl k jednacímu stolu o ukončení letitého zamrzlého hraničního sporu s Eritreou.

Záminka, nebo nutnost?

Klíčovým krokem jeho reformních snah je odstranění principů etnického federalismu. Proto také založil novou Stranu prosperity, která nahradila EPRDF. Namísto koalice etnicky a regio­nálně vymezených stran vznikla jednotná pan­etiopská strana, ke které se však tigrajští politici odmítli připojit. TPLF v důsledku ztráty politické moci a proti­korupčního tažení nové vlády vyklidila hlavní město a stáhla se do regionu Tigraj. A čekala na vhodnou příležitost k útoku na federální vládu.

Tu přinesla loni na jaře pandemie čínské chřipky. Etiopie byla jednou z nejvíce postižených zemí v Africe, a tak vláda rozhodla o odložení srpnových voleb. Podle TPLF byl ale odklad ne­ústavní a motivovaný obavou premiéra z volební prohry. Ve svém regionu proto uspořádala hlasování, které mělo spíše charakter referenda o bezpečnosti a sebeurčení tigrajského národa. Výsledek byl naprosto jednoznačný: 98 procent hlasů pro TPLF.

Profimedia.cz

V tu chvíli již běh událostí směřoval k tomu, že politická konfrontace přeroste v ozbrojený střet. Během loňského října začaly obě strany shromažďovat a vyzbrojovat jednotky poblíž tigrajské hranice. Jako první začátkem listopadu zaútočila TPLF, když napadla základnu etiopské armády poblíž hranice. Následoval masivní odvetný útok vlády založený na předpokladu rychlého zatčení vůdců odbojného regionu. V tom se ale Abiy Ahmed přepočítal. Boje o město Mek’ele trvaly přes tři týdny, poté se tigrajské jednotky stáhly do hor a zahájily guerillovou válku.

Etiopský premiér sice vyhlásil vítězství a převzetí vlády nad odbojným regionem, boje však pokračovaly dál a veřejné mínění se obrátilo proti centrální vládě. Mezinárodní společenství začalo být stále více znepokojeno hrozící humanitární katastrofou v důsledku absence základních služeb a nedostatku potravin. Na povrch také začaly vyplouvat důkazy o masivním porušování lidských práv včetně sexuálního násilí proti civilnímu obyvatelstvu, kterého se dopouštěly jak etiopské jednotky, tak především „hostující“ eritrejští vojáci. Po jejich stažení se situace na bojišti rychle obrátila a jednotky TPLF dobyly své hlavní město na konci června zpět.

Vysvětlení současné krize je komplexní, ale přitom vlastně jednoduché: jednota Etiopie, v níž žije přes osmdesát etnických skupin, je již dlouhou dobu značně iluzorní. Od znovusjednocení země ve druhé polovině 19. století bylo zdánlivé jednoty dosaženo za cenu centralizovaného a velmi málo demokratického řízení země. To platí pro císařství, revoluční marxistický režim i „osvobozenou“ Etiopii pod taktovkou TPLF.

Pod povrchem současné etiopské politiky doslova doutná sud se střelným prachem, jehož zažehnutí může vést k rozpadu země a uvrhnout do chaosu celý region. Abiyho snaha o liberální reformy uvolnila stavidla pocitům nespravedlnosti, které sílily desítky let. Zdaleka však nejde jen o střet tigrajské regionální vlády s centrální vládou. Vypjatý nacionalismus a s ním spojené etnické násilí narůstají i mezi amharskou, oromskou, somálskou či afarskou (nejen) elitou.

Z dnešního pohledu se tak zdá, že pravdu měli spíše kritici konceptu etnické federace: nepomohla vybudovat národní jednotu a nezabránila utlačovatelskému centralismu, ale naopak podnítila etnické konflikty na hranicích mezi více či méně nahodile vymezenými regiony a prohloubila nedůvěru v regionech vůči centrální vládě. Budoucnost je nejistá, ale všichni se shodnou na jednom: Etiopie již nikdy nebude taková, jako byla před začátkem války o Tigraj.