Zkuste se ve školce uprostřed Prahy zeptat čtyřletého dítěte, jaký je jeho kamarád John nebo Nguyen. Nejspíš se dozvíte něco v tom smyslu, že John žaluje, ale je stejně největší kámoš, a Nguyen má svítící boty. Rozhodně ne to, že John je černý a Nguyen má šikmé oči, a to ani když se ptáte dost obsedantně. Děti takové ptákoviny – pokud jim to neměl někdo potřebu náležitě vysvětlit – prostě nezajímají. Ani trochu.

Skoro by se chtělo říct, že rasismus je povrchní, čistě kulturní nálepka a při troše snahy by ho mělo jít vymýtit zhruba stejně snadno jako pravé neštovice. Jenže tak jednoduché to není. Virus neštovic existuje od roku 1978 jen v několika laboratořích, kdežto etnických sporů je stále plný svět. Jeho klíčovou složku – striktní dělení světa na „My“ a „Oni“ – mají totiž lidé zakódovaný hluboko v sobě. Když dětský věk nevinnosti skončí, může se tenhle protivný rys lidské psychologie obalit prakticky čímkoli – vědomím, že „cizák“ má jinou barvu kůže, pochází odjinud, trochu jinak se chová, chodí na lepší nebo horší školy než já, popřípadě – jak by to vyjádřil marxista – má diametrálně odlišný vztah k výrobním prostředkům.

Tak se lidé chovají odjakživa a občas tahle smrtelně vážná hra na jinakost přeroste v genocidu. To, když jedna skupina dojde k přesvědčení, že ta druhá se nemá nárok nazývat lidmi nebo – jak za chvíli uvidíme – šimpanzi. 

Überšimpanz > Unteršimpanz

Válka mezi tanzanskými šimpanzími tlupami Kasakela a Kahama vypukla v lednu 1974, kdy se šest kasakelských samců, jedna samice a jeden výrostek vydali na válečnou výpravu na jih. Tiše se plížili, a když se jim podařilo překvapit jednoho ze samců (poněkud slabší) kahamské tlupy, Godiho, srazili ho z větve a 10 minut ho tloukli a kousali. Zkrvavený Godi se ještě dokázal odplazit pryč, ale pak už ho nikdo nikdy nespatřil. V únoru přišel další útok. Kasakelští válečníci napadli mladého samce Dé, stáhli ho ze stromu, dupali po něm a rvali z něj cáry kůže. Cílené vraždění pokračovalo a nevyhnulo se ani staré – obrnou zmrzačené – šimpanzici Madam Bee. Z kahamských samců nakonec zbyl jen sotva odrostlý Sniff, ovšem ani ten v listopadu 1977 neunikl zlobě strážců kasakelské národní čistoty. Díky genocidě rozšířili Kasakelové svůj životní prostor o dobyté území a nerušeně užívali jeho plodů až do doby, kdy na ně začala pronikat komanda ještě silnější tlupy Kalande.

Slavná bioložka Jane Goodallová – která tuto „opičí“ válku pozorovala – byla zděšená, protože až do té doby mínila, že šimpanzi jsou v tomto ohledu „o něco lepší než my, lidé“. Se šimpanzi žila tak dlouho, že ji ještě léta poté budily ze sna hrozné výjevy: „Sniffovi prýští krev z velké rány na obličeji a stéká mu dolů po bradě, odkud ji Satan nabírá do dlaně a pije; starý Rudolf, obyčejně tak mírný, se zvedá na zadních nohách, v ruce těžký kámen, pod sebou Godiho tělo natažené na zemi; Jomeo vytrhne kus kůže z Déova stehna…“ 

Genocida to byla docela malá, zato důsledně provedená a nám nezbývá než litovat, že se podobáme šimpanzům učenlivým, a nikoli šimpanzům bonobo, kteří mají ve zvyku prakticky jakoukoli životní situaci řešit sexem, a jejichž skupiny nejsou pevné a neustále se rozpadají a zase slučují. Dokumenty o druhé světové válce by sice v takovém světě připomínaly hodně rozverný pornofilm, ale komu by to vadilo? Homo sapiens bonobo by stejně na nic jiného nekoukal.

Nejsou to lidi! Zabijme je

Lidé genocidu ovládají samozřejmě daleko lépe než šimpanzi, a to nejspíš už od úsvitu svých dějin. Jak to bylo v pravěku, sotva zjistíme, ale pozorování kmenových konfliktů v místech dosud nezasažených globální civilizací nám poodhaluje roušku minulosti. V 60. letech například hned několik sociologů a antropologů sledovalo dlouhotrvající konflikt mezi novoguinejskými Danii.

Mezi únorem a zářím 1961 probíhalo mezi dvěma svazy Daniů permanentní, ale v podstatě „lehké“ válčení. To spočívalo v posměšcích, „kamenování“ na dálku, bourání strážných věží, předem domluvených bitvách (něco jako „fighty“ fotbalových chuligánů), vraždách jednotlivců, dobíjení protivníků v posledním tažení dětmi a jiných kmenových libůstkách. Zraněním to na obou stranách odneslo pár desítek lidí a 11 jich zemřelo. Nevypadá to jako bůhvíjak vysoké číslo, jenže pokud to přepočteme na množství obyvatel Česka, stálo by nás takové „lehké“ válčení 14 tisíc životů.

Václav Drchal

Když jedna ze starých žen svazu Gutelu bědovala nad neutichajícím násilím, dostala od jakéhosi bojovníka odpověď, za kterou by se nestyděl ani Himmler: „Oni jsou naši nepřátelé, proč bychom je neměli zabíjet? Nejsou to lidi!“ Běžné kmenové válčení navíc občas vystřídá masakr. V červnu 1966 přebrodili danijští bojovníci ze severu řeku Elogeta a zmasakrovali 125 mužů žen i dětí v jisté nepřátelské vesnici. Ta během jedné hodiny přišla o pět procent obyvatel, což by po přepočtu odpovídalo zhruba půl milionu Čechů. 

Statistiky popisující počet obětí kmenových válek (v knize „Svět, který skončil včera“ je uvádí Jared Diamond) samozřejmě nejsou bůhvíjak přesné, základní náhled na věc nám ale dát mohou. Zatímco v případě Němců a Rusů dosáhla průměrná roční míra úmrtnosti zaviněná válkami ve 20. století 0,16 respektive 0,15 procenta (16, respektive 15 zabitých z každého desetitisíce), tak v případě Daniů či súdánských Dinků jde o zhruba jedno procento ročně, tedy šestkrát víc. Samozřejmě, že zdaleka ne všechny kmeny válčí tak často jako zemědělstvím se živící Daniové (zemědělci bývají k sousedům agresivnější než lovci-sběrači, protože víc lpí na svém území). Ovšem i průměrná hodnota vypočítaná na základě pozorování u několika desítek tradičních společenství je stále třikrát vyšší než u zmíněných dvou států, které ztratily miliony obyvatel ve světových válkách a patnáctkrát vyšší než u Japonců, kteří zažili Hirošimu a Nagasaki.

Poučení z těchto čísel je vcelku překvapivé: Tradiční společenství žijí v prakticky nepřetržitém válečném stavu a moderní státy – nehledě na masovou propagandu a tovární způsoby vraždění – účinně chrání své občany před jejich přirozenými a prastarými spády hledat si, vytvářet a zabíjet nepřátele.

Šavlí místo jehly

Obsedantní tendence odhalovat a trestat jinakost je zkrátka jedním ze základních schémat naší mysli, což vysvětluje, proč je tak těžké, aby spolu v porozumění žily dvě skupiny lidí s různou historií, původem, jazykem, barvou kůže, kulturou, náboženstvím… Přepólovat „oni“ na „my“ bohužel opravdu není lehké. Případů, kdy se dvě či více skupin lidí dokázalo „sešít“ v jeden národ najdeme sice v historii plno, jenže takové sešívání trvá zpravidla několik staletí, jehlou bývá násilí a nití naprosté podrobení slabší skupiny. Například Maďaři dnes mluví maďarsky a považují se za Maďary, jenže kočovný kmen Maďarů, který kdysi přicválal na koních ze střední Asie, přispěl do jejich genofondu jen zhruba 10 procenty. Zbytek dodalo porobené zemědělské obyvatelstvo – hlavně Slované, ale najít lze i stopy starších středoasijských nájezdníků Avarů a Hunů.

Švýcarsko nám ukazuje, že to jde i po dobrém. Ovšem takhle úspěšných a dlouhotrvajících experimentů v historii moc nebylo. Všichni dobře víme, jak dopadl mnoho staletí trvající pokus Čechů a Němců o sdílení společného prostoru v České kotlině. Když už to vypadalo, že se staneme Němci, skupinka našich předků začala před zhruba 200 lety oprašovat málem zapomenuté české dědictví a poté, co na konci 19. století skončilo naše národní obrození, vynořily se v českých zemích dva svébytné a soupeřící národy.

Nejdřív šlo o posměšky, tendenční novinové články a občasné bitky – známá je například tzv. Chuchelská řež z června 1881, během které přesila českých studentů seřezala německé buršáky; v září 1908 pro změnu účastníci sjezdu Německého pošumavského svazu (Deutscher Böhmerwaldbund) v Kašperských Horách vymlátili českou hospodu, proháněli v ulicích české služky a „ztýrali“ několik místních ctihodných Čechů. Třicet let poté se Sudety připojily k Německu, Praha se stala hlavním městem Protektorátu, tisíce lidí pohltily koncentráky, a nakonec přišel odsun. 

Dnes si na česko-německé přeshraniční soužití nemůžeme stěžovat. Evropskou unii ale zatím za druhé – celokontinentální – Švýcarsko prohlásit nemůžeme. Tři čtvrtě století je sakra málo.

Nikdo vás nesmí bít!

Šrámy na čele národa mají tu protivnou vlastnost, že srůstají jen pomalu a mají tendenci krvácet i po desítkách let zdánlivého klidu. To je případ někdejší Jugoslávie, kterou Tito postavil na dvou zásadách – zavřít každého nacionalistu, až zčerná (když jste diktátor, je to snazší), a spravedlivě nakládat se všemi svazovými národy. Zdálo se, že to funguje a už v 60. letech byla celá pětina sňatků v Jugoslávii uzavřena mimo vlastní etnickou skupinu. 

Idyla se – hlavně kvůli ekonomickým obtížím – začala kazit už za Tita, a když v květnu 1980 umřel, bylo jasné, že se potoky krve prolité v minulosti překročit nepodařilo. Vědomí starých křivd bylo pořád přítomné, latentní etnické napětí neustále rostlo a už se jen čekalo na vhodný – dostatečně brutální či ponižující – impulz, kterého se chytí noví nacionalističtí politikové a veřejné mínění. Mimochodem stejně to před výbuchem vypadalo v mnoha jiných koutech světa – například v Čečensku nebo ve Rwandě.

V Kosovu byla tímto impulzem nechutná příhoda z května 1985, kdy jedna z lokálních nemocnic přijala srbského farmáře Đorđe Martinoviče, který měl v konečníku zaraženou rozbitou láhev od piva. Nejdřív tvrdil, že mu to udělali dva Albánci, při výslechu připustil, že si to provedl sám při jakési autoerotické praktice, a nakonec se vrátil k verzi o Albáncích. Jak to ve skutečnosti bylo, vlastně není důležité, protože srbské veřejné mínění se případu okamžitě zmocnilo. Noviny fabulovaly, že nelidští Albánci chtěli z Kosova vyhnat dalšího Srba, kosovští Srbové vyšli do ulic a mezi lidmi se šířila báseň, která – jistě krajně nepříjemné – Martinovičovo zranění přirovnávala k tureckému (albánskému) zvyku narážet protivníky na kůl. Odtud už nebylo daleko k vzestupu válečného zločince Slobodana Miloševiče a jeho slavnému výroku pronesenému ke kosovským Srbům: „Nikdo vás nesmí bít!“

Bez emocí

Hledat přímé paralely mezi případem Srba Martinoviče a amerického černocha George Floyda, kterého před necelým měsícem udusil bílý darebák v policejní uniformě, nemá smysl. Starší z nich ovšem ukazuje, jak nebezpečná je snaha využít takto emocionálně silnou událost k nápravě latentních etnických či rasových křivd. Výsledek také – jak vám potvrdí každý Srb – naprosto nemusí odpovídat představám těch, kteří protestovali v ulicích. Existuje samozřejmě námitka, že bez protestů se nic dopředu nepohne a spořádané, nenásilné protesty se dají snadno ignorovat, jenže zahrávat si s tím, co je v nás nejhorší, se dlouhodobě nemůže vyplatit.

Jasně, otroctví bylo ve Spojených státech zrušeno už před 155 lety a už před 65 lety dostala Rosa Parksová v alabamském Montgomery desetidolarovou pokutu za to, že odmítla v autobuse pustit sednout bělocha, což vedlo americký Nejvyšší soud ke zrušení segregace v dopravních prostředcích. Žádné zjevně rasistické zákony už dávno neexistují, ale rovnoprávnost pořád ještě nenastala: černoši mají oproti bělochům horší přístup ke vzdělání, dobře placené práci i slušnému bydlení, častěji sedí ve vězeních – a samozřejmě také existuje vyšší šance, že je policista zastřelí. 

Ta pomalost je iritující. Jenže agresivní aktivismus, přehnaná politická korektnost a umlčování jiných názorů etnický smír prostě neurychlí. A už vůbec to nedokáže bourání takových symbolů, jako je Kolumbova socha. To bychom rovnou mohli po Maďarech chtít, aby nám vrátili Velkou Moravu a z Němců donekonečna „dojit“ další omluvy a peníze za druhou světovou válku. Pokud bychom to dělali dostatečně dlouho, nejspíš by ve volbách vyhrál nějaký další zkrachovalý malíř krajinek odněkud z Braunau, a my se ocitli znovu u šimpanzů.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Václav Drchal