Předvolební idylka v podobě zmrzlinových hádek, zda je lepší bezemisní jahodový sorbet, či hanebně metanová vanilková, případně sporů o výměnu, či nevýměnu jednoho pána v čele jedné z tajných služeb už nebude mít dlouhého trvání. Česko čeká nejobtížnější a nejbolestnější ekonomický manévr od transformace v 90. letech – prudké brzdění a pokus o vybrání zatáčky před propastí rozvratu veřejných financí a pádu do nezvladatelných státních dluhů. A to vše za podmínek ekonomiku devastujícího evropského Green Dealu.

Prostě to, co přinášejí ty mraky za volebním horizontem, je něco jako tornádo a stoletá povodeň v jednom. A bylo by záhodno, aby si ti páni a dámy, již projevují ambici vést tento stát v příštích letech, té předpovědi počasí, která je čitelná už minimálně rok i pro poučeného laika, konečně všimli. Měli by si totiž uvědomit, že ve své předvolební ztrátě soudnosti učinili a stále činí chybná, byť velmi populární rozhodnutí, která jen zvyšují budoucí bolest voličů v okamžiku, kdy si realita vynutí nápravu těchto chyb.

Vzhůru do zapomnění

Možná si ministryně financí Alena Schillerová skutečně myslí, že bude možné konsolidovat rozpočty snižováním deficitu o půl procenta HDP ročně a toho že se dosáhne nějakým zmrazením mezd ústavních činitelů, omezením růstu platů ve státní správě a vnitřními úsporami resortů. Samozřejmě přitom zapomeneme na nějakou „dluhovou brzdu“, jejímž schválením se vláda holedbala ještě před pár lety, kdy se při třicetiprocentním zadlužení zdálo těch 55 procent nekonečně daleko. K zapomenutí stačí třeba nenápadná malá novelka v podobě přívěsku nějakého jiného zákona a máme vystaráno, myslí si ti, kdo nevědí, o co jde.

Nakonec i ratingové agentury se stále tváří smířlivě a ponechávají Česku velmi vysoký rating se stabilním výhledem. Jenže je otázka, zda to není kvůli tomu, že si ještě pamatují Miroslava Kalouska a mimořádnou schopnost Čechů v kritické situaci přijímat kritická řešení.

Jenže víme ještě, co ta kritická situace obnáší? A víme, co je třeba dělat? Vzhledem k tomu, že se stále s naprostým klidem díváme třeba na výhled MMF, který předpokládá, že už v příštím roce budeme mít v poměru k HDP spolu s Rumunskem největší deficit v Evropské unii a ještě v roce 2026 budeme patřit mezi čtyři nejhorší, lze o tom mít jisté pochybnosti.

To přitom ještě může být optimistický obrázek. Zamýšlené symbolické škrtání totiž nemusí mít ani ten drobný výsledek, zvláště pokud ekonomika neporoste očekávaným způsobem. Také je možné, že v důsledku masivně zvýšené nabídky státních dluhopisů a aktuálního vývoje inflace prudce vzrostou náklady na obsluhu dluhu. Ty momentálně činí něco kolem šedesáti miliard korun, tedy jedno procento HDP.

Ministerstvo financí je aktuálně prodává v desetileté variantě za výnos kolem 1,8 procenta. Řecko v dluhové krizi v roce 2012 prodávalo za 13,5 procenta. Že v té době mělo státní dluh asi 140 procent HDP, tedy asi trojnásobek naší aktuální hodnoty? Tím bychom se moc utěšovat neměli. Zvláště když národ nedávno covidoví experti vzdělávali v exponenciálních funkcích. Že se náklady na obsluhu státního dluhu znásobí, je jisté. Jak rychle a kolikrát, závisí jen na tom, jak se k tomu zadlužování postavíme.

Povezeme se s ostatními

Zatím se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou, ale změna současné atmosféry takřka bezbřehé dluhové tolerance na mezinárodním finančním trhu může přijít rychle. Stačí k tomu masivní inflační tlak, který si vynutí razantnější růst úrokových sazeb v západním světě, zejména v Evropě. Pro řadu předlužených evropských zemí by růst výnosů státních obligací znamenal velké potíže s obsluhou dluhu. A my se pak povezeme s nimi.

Měli bychom si být vědomi toho, že současná rostoucí inflace vůbec nemusí být krátkodobým jevem, jak tvrdí mnozí měnoví experti u nás i v zahraničí. Evropský Green Deal může totiž velmi brzy přinést dlouhodobé zdražení energií s masivními dopady na ceny v celém produkčním řetězci, srovnatelné s ropným šokem ze 70. let minulého století.

Není tudíž od věci podívat se, jak česká vláda přistupovala k řešení problému veřejných financí v době, kdy ještě měla politickou odvahu a zodpovědnost. Zosobněním poslední úspěšné reformy veřejných financí byl Miroslav Kalousek, kterého významná část veřejnosti z duše nenávidí. Když se podíváme na jeho dílo, pochopíme, proč tomu tak je a proč stejně dopadne i další reformátor.

Kalouskova úsporná opatření byla reakcí na dluhovou krizi v eurozóně s vědomím toho, že zemi s vlastní měnou a bez ECB za zadkem nebudou finanční trhy šetřit. Z politického hlediska to měl vlastně dost snadné, protože veřejnost do značné míry chápala, že hrozí malér, a nejdříve příliš netušila, co ji čeká. Dnes jsme bohužel v situaci, kdy platí pouze druhá premisa.

V roce 2009, v prvním roce finanční krize, se rozpočet propadl do schodku téměř 200 miliard korun, protože přes nástup krize vláda nepřijímala žádná úsporná opatření, přestože bylo jasné, že se příjmy státu dramaticky propadnou. Šetření začalo v roce 2010 a zodpovědná je za ně úřednická vláda Jana Fischera s ministrem financí Eduardem Janotou, kdy byly pokráceny výdaje o patnáct miliard korun, což moc nepomohlo, ale zároveň byly připraveny zásadnější úsporné kroky ve výdajích i navýšení příjmů. O těch už ale rozhodovala Nečasova vláda.

Pro srovnání s půlprocentní ambicí spořit u této vlády, Janotovy a Kalouskovy škrty šetřily v roce 2011 zhruba dvě procenta tehdejšího HDP a v roce 2012 a 2013 více než 3,5 procenta HDP. V projektu úspor činily škrty ve výdajích 68 procent a navýšení daní 32 procent.

Levicová opozice a Andrej Babiš od té doby viní Kalouska i celou tehdejší vládu, že svou tvrdostí způsobili zbytečný pokles ekonomiky během finanční krize. Ve skutečnosti Česko prošlo během krize dvěma recesemi. První přišla v roce 2009, kdy k vůbec žádným škrtům nedošlo, a druhý, mírnější pokles nastal v roce 2012 a trval do poloviny roku 2013, kdy se ekonomika začala zvedat. Na tomto poklesu měla úsporná politika jistě svůj podíl, nicméně je nesporné, že právě Kalouskova reforma byla tím, co stabilizovalo veřejné finance a bylo základem pozdějšího oživení ekonomiky doprovázeného snižováním dluhu. Dokladem je, že vláda Sobotky s Babišem nedovolila v roce 2015 vrátit zvýšené daně v rozsahu 40 miliard korun na původní úroveň, ačkoli to předpokládala platná legislativa, a při chlubení se fiskálními úspěchy pak mávala Kalouskovým peřím. A na nějaké škrcení ekonomiky u toho vůbec nepřišla řeč.

Rozsah úsporných zásahů byl tak velký, že dopadal na všechny příjmové skupiny, od penzistů po nejbohatší část populace, a do značné míry negoval předchozí daňové reformy Topolánkovy vlády, které měly v součtu s předešlými Paroubkovými předvolebními dárky v roce 2006 zásadní dopad na rovnováhu rozpočtu. To samozřejmě vyvolalo politickou bouři a Nečasoví se málem rozpadla ODS, pro jejíž část bylo zvýšení daní nepřijatelné. Následoval masakr pravice ve voličské přízni, z něhož se dodnes nevzpamatovala.

A tak když dnes hovoříme o nutnosti razantního omezení deficitů, zní to politikům jako řeči o provaze v domě oběšencově a opakovaně slyšíme, že to nebude jako za Kalouska.

Jak to tedy bylo?

Málokdo si pamatuje, jak to tenkrát za toho Kalouska vlastně bylo, takže je užitečné si to připomenout. Šetřit se začalo takzvaným vázáním běžných výdajů resortů na vývoj rozpočtových příjmů. To moc nepomohlo. K tomu se ale už v roce 2010 poprvé zvedla DPH. Nejdřív o jeden procentní bod. Tedy z devíti na deset procent a z devatenácti na dvacet procent.

Od roku 2012 základní sazba DPH zůstala, ale ta snížená, tedy na potraviny a další zvýhodněné zboží, vzrostla na čtrnáct procent. O rok později obě sazby stouply o další procentní bod. Okamžitý efekt byl nevalný. Obavy lidí z budoucnosti uprostřed krize a zdražení vyvolané zvýšením DPH srazily spotřebu domácností a výběr daně klesl. Jenže už v roce 2014 se poptávka oživila a vyšší sazby nastartovaly masivní růst výběru daně, který pak levicové vlády rozmělňovaly vymýšlením ještě sníženější daně a úlevami na různé položky, ale DPH je stále silným motorem rozpočtových příjmů.

Janota, úřednický ministr financí a milovník plzeňského, pak stál za - v Česku silně nepopulárním - zdražením piva, když od roku 2010 stoupla spotřební daň na půllitr z koruny dvacet na korunu šedesát. Hned v prvním roce to „hodilo“ miliardu a čtvrt. Ale zvedaly se masivně i další spotřební daně z alkoholu a minerálních paliv. Přínos byl dohromady nad osmi miliardami korun ročně. Ale zvedla se i daň z převodu nemovitostí ze tří na čtyři procenta.

Podstatné bylo zavedení tzv. solidární přirážky k dani z příjmů pro poplatníky s příjmem nad čtyřnásobek průměrné mzdy, která platí dodnes, a zvýšení horního limitu pro platbu sociálního pojištění ze zmíněného čtyřnásobku na šestinásobek. Snížila se základní odečitatelná položka u daně z příjmů a škrty se dotkly i výdajových paušálů pro živnostníky. To podstatně redukovalo snížení progresivity příjmové daně zavedené předchozí Topolánkovou vládou.

Nakládačku pak dostali důchodci, kterým Kalousek sebral odečitatelnou položku, pokud dosahovali vysokých příjmů z podnikání či ze zaměstnání, což později Ústavní soud zrušil.

Především však došlo k razantnímu pokrácení valorizace, kdy penzistům nebyla kompenzována ani inflace. Valorizační schéma mělo podobu navyšování penzí o třetinu inflace a třetinu růstu průměrné mzdy, což mělo jako nouzové opatření platit mezi roky 2013 a 2015. Ve skutečnosti to platilo jen dva roky. Pak se vrátilo původní valorizační schéma, které však bylo levicové vládě zcela nedostatečné, a tudíž byl následně zrušen i zákonný zákaz valorizovat více. V důsledku v posledních čtyřech letech rostly penze vysoce nad zákonnou povinnost. Dohromady to představuje vysoké desítky miliard korun vyplacených nad přiměřenou povinnost státu udržovat kupní sílu důchodců i s podílem na růstu příjmů zbytku společnosti. A je to jedním z hlavních důvodů hloubky našeho fiskálního problému, protože tohle už se na penzích uškrtat nedá.

Druhým důvodem jsou mzdy ve státním sektoru. Kalousek jejich objem zmrazil a v resortech se mohlo přidávat jen z peněz ušetřených za propuštěné státní zaměstnance. Během zmrazení mělo dojít k personálním auditům a následné optimalizaci počtů lidí potřebných k chodu státu. K tomu už kvůli pádu vlády nedošlo a následující dvě vlády postupovaly zcela opačně. Zvyšovaly počty zaměstnanců i jejich platy. Za dvě volební období se náklady státu na mzdy jeho zaměstnanců zvedly na dvojnásobek a teď nám ministryně Schillerová slibuje, že je konec a bude se šetřit. Je to úsměvné, ale výsledek je dopředu dobře známý.

Opatření, bez nichž míříme do vážné dluhové krize, sice nemusí být tak tvrdá jako za Kalouska, ale nějakého politického sebevraha k tomu potřeba bude. Zatím však není žádný na obzoru.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.