Donald Trump je na ručník. Zaprvé se poškodil sám vlastní arogancí, jež mu znemožňuje zasáhnout okruh voličů širší než ten tvořený jeho skalními příznivci. Zadruhé reakce jeho administrativy na pandemii přinutila Spojené státy udělat velmi viditelný a bolestný krok na (možná neodvratné) cestě do třetího světa. Zatřetí mu těsně před volbami soud nakázal zveřejnit daňová přiznání, z nichž plyne, že o mnoho více než naparování a podfukaření neumí. Aura multimiliardáře vítěze, kterou tak pracně celý život buduje, je pryč. A nádavkem dostal v předvolebním finále covid-19, což z něj, jak by sám řekl (kdyby šlo o někoho jiného), činí losera. 

Nepovedla se mu televizní debata, během níž zanechal i u vlastních příznivců špatný dojem. V průzkumech voličských preferencí jeho odstup od vyzývatele Joea Bidena každým týdnem roste. Počátkem minulého týdne bylo dílčí skóre Biden–Trump 49,8 : 41,5 procenta. Ještě žádný kandidát nevyšel z takové situace vítězně. 

A přesto má současný americký prezident velkou šanci Bidena porazit. Jak je to možné, si ukážeme na následujících řádcích.

Seznamový očistec

Softwarový inženýr Larry Harmon z Ohia se v roce 2015 těšil, jak u hlasovací urny podpoří svůj oblíbený projekt, totiž legalizaci marihuany. Jeho stát byl jedním těch, které na toto téma tehdy vypsaly hlasování. Když však softwarový inženýr se zálibou v THC dorazil do své volební místnosti u města Akron, zjistil, že hlasovat nemůže, protože na seznamu voličů jeho jméno chybí. 

Jak to, divil se Harmon, přece tady bydlím po léta a několikrát už jsem volil. Od komise se však dozvěděl, že jeho jméno bylo z voličského seznamu vyškrtnuto. Kdopak jej vyškrtl a proč, zajímal se Harmon. Zjistil, že důvodem k jeho vyřazení ze seznamu byl sled následujících událostí: v roce 2012 v prezidentských volbách nevolil. Příslušný úřad mu poté poslal korespondenční lístek se žádostí, aby Harmon potvrdil svoji adresu. Ten však lístek ignoroval a nehlasoval ani při dvou následujících příležitostech v letech 2014 a 2016. A to stačilo, aby jeho jméno ze seznamu zmizelo – legálně.

Jak to? Je to jeden ze způsobů, jimiž američtí republikáni, jak sami říkají, „zamezují rozsáhlým volebním podvodům“. Jejich odpůrci v tom naopak vidí cynický trik, jenž má za cíl zkomplikovat hlasování skupinám voličů tradičně nakloněným konkurenční Demokratické straně.

Daniel Deyl

Harmon komisi zažaloval; je koneckonců řeč o USA. Spor se dostal až před Nejvyšší soud a Harmon jej prohrál. Jejich Ctihodnosti rozhodly, že jednotlivé státy mají právo z voličských seznamů odstranit jména lidí, kteří nevolili ve trojích po sobě jdoucích volbách (či referendech) a vykašlali se na upomínku v podobě korespondenčního lístku.

Co se zprvu tvářilo jako technikálie, získalo najednou na politické prominenci: všech pět hlasů proti Harmonovi přišlo od konzervativních soudců, kdežto v jeho prospěch hlasovali všichni čtyři soudci smýšlení liberálního. 

To není legrace. Stát Wisconsin takto za poslední čtyři roky, píše internetová publikace Slate Magazine, „očistil“ (tamní právní hantýrka pro to skutečně používá stejný výraz jako pro čistku či očistec) své voličské seznamy o 230 tisíc lidí. 

V praxi to znamená například následující: když prezident Trump ve Wisconsinu porazil před čtyřmi lety Hillary Clintonovou o 0,7 procentního bodu, znamenalo to rozdíl necelých 23 tisíc hlasů. Když v témže státě dnes Joe Biden vede o 6,6 procentního bodu, znamená to rozdíl zhruba 220 tisíc hlasů. Počítáme-li, že z 230 „odčištěných“ voličů by drtivá většina hlasovala pro Bidena, demokratův náskok prakticky zmizel – aniž by to průzkumy veřejného mínění jakkoli zaregistrovaly.

Metody fair i unfair

To je jen jeden z více či méně podpásových tahů, jichž mohou Trump a jeho republikáni chtít na cestě za znovuzvolením využít. Zastrašování demokratických voličů, agresivní účelové překreslování hranic volebních okrsků (jež dává republikánskému kandidátovi nemalou výhodu, viz graf) a mikrotargetingové kampaně zaměřené na oslabení vůle Bidenových fanoušků k volbám vůbec jít jsou další.

Daniel Deyl

Ani to však nemůže vymazat Bidenův celkový náskok, řeknete si možná. Budete mít pravdu, ale – bohužel pro Bidenovy fanoušky – je to pravda bezvýznamná. Srovnání počtu pravděpodobných voličů obou kandidátů v celoamerickém měřítku o jejich šancích na celkový úspěch paradoxně nevypovídá mnoho. O příštím prezidentovi USA se rozhodne v osmi státech, v nichž je podpora obou kandidátů rozložená vyrovnaně a které rozhodnou o hlasech 125 volitelů z 270 celkově potřebných. Wisconsin je jedním z nich; ve všech je Bidenův náskok podstatně tenčí než ten celoamerický (viz mapa).

To všechno však jsou počty dobře známé. Úvahy o nich vycházejí z předpokladu, že oba aktéři budou dodržovat základní pravidla hry. Protože však Trump je Trump, je třeba zahrnout i možnosti další. A tady začíná skutečná jízda.

Trabl s voliteli

Ústava USA říká, že po listopadovém lidovém hlasování se v prosinci sejde electoral college, sbor volitelů, a teprve ta svým hlasováním prezidenta skutečně zvolí. Volitele delegují jednotlivé státy; přikážou jim odevzdat hlas kandidátovi, jenž v příslušném státě vyhrál. Kdo získá 270 takto delegovaných hlasů, je prezident.

Co se však stane, když na toto kouzelné číslo nedosáhne ani jeden z kandidátů? Za běžných okolností se detailům tohoto procesu nikdo nevěnuje. Letos k tomu však důvod je.

Daniel Deyl

Prezident Trump bojuje velmi intenzivně proti hlasování poštou (což je letos důležité kvůli koronavirové pandemii). Běžný výklad je, že tak by volilo více demokratů než republikánů. Je však také možné, že jde o něco jiného: o neuskutečnění voleb ve státech, kde je Trumpovi nakloněná administrativa, legislativa nebo obojí. Takových států je hodně: republikáni mají třicet guvernérů z padesáti; ve 24 z těchto států zároveň ovládají tamní kongres. Tyto státy dohromady delegují 219 volitelů.

Kdyby jen hrstka z těchto států – například pod záminkou ohrožení koronavirem – nebyla schopna (či ochotna) do Washingtonu v prosinci své volitele vyslat, velmi snadno by se mohlo stát, že 270 volitelských hlasů zůstane mimo dosah obou kandidátů. 

Kongresové počty

V takovém případě přichází podle 12. (a 23.) dodatku americké ústavy ke slovu Sněmovna reprezentantů. Ta rozhodne o osobě prezidenta – ovšem úplně netradičním způsobem. Hlasovalo by se nikoli po jednotlivcích jako v případě schvalování zákonů, nýbrž po státech; celá sněmovna by tedy měla 50 hlasů. O tom, kterému kandidátovi hlas každého státu připadne, by rozhodovala převaha jeho kongresmanů ve sněmovně. Tedy například Alabama má sedm kongresmanů, z toho šest republikánů a jednu demokratku – její hlas jde Trumpovi. Naopak Arizona má kongresmanů devět, čtyři republikány a pět demokratů; její hlas sebere Biden, a průběžné skóre tohoto hlasování tak je 1:1.

Bizarní kongresová aritmetika říká, že ačkoli demokraté mají ve sněmovně převahu, států s republikánskou většinou je 25, kdežto demokraté jich mají pouze 23. Delegace kongresmanů z Floridy a Pensylvánie jsou rozděleny přesně na polovic. O obě delegace by se jistě vedla právní bitva, která by se bleskově dostala k Nejvyššímu soudu – v něm ovšem mají převahu konzervativci.

Z toho všeho plyne, že z takového hlasování by vyšel vítězně Donald Trump. A jediné, co potřebuje k tomu, aby povolební situaci do takového stavu dotlačil, je znemožnit několika státům (takovým, kde funguje republikánská exekutiva i legislativa, ale v Kongresu mají převahu demokraté, jako například právě v Arizoně) delegovat své volitele. 

S tím, co je o modu operandi Trumpova vládnutí známo, je nutné považovat možnost použití takové zbraně za reálnou. A v takovém případě by nebyl Bidenovi celý jeho náskok o nic platnější než před čtyřmi roky Hillary Clintonové.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Daniel Deyl