ilustrační foto

Profimedia.cz

Dvě procenta. A hned!

Kdy jindy než teď je chvíle, kdy by vláda měla přitlačit na plnění dlouho zanedbávaného spojeneckého závazku dávat dost peněz na obranu?

Ladislav Mrklas

Ladislav Mrklas

politický komentátor

Galerie (2)

Po Putinově agresi proti Ukrajině se otřásají postoje veřejnosti. Najednou jsou tu solidarita, vstřícnost, národní hrdost. A co víc, mnozí Češi jsou alespoň pro teď připraveni akceptovat, že bezpečnost něco stojí a nikdo ji nezajistí jen pro krásné slovanské oči a lepé křivky našich žen a dívek.

Politická scéna jako celek stojí – s výjimkou extremistů zleva i zprava – na straně Ukrajiny, která se rozhodla bránit. Vidí hrdinství a odhodlání a zbraně v rukou! Zbraně, kterých se nedostává, a tak je ochotně posíláme a přispíváme na ně.

V přímém přenosu dostáváme jasný důkaz, že beze zbraní, kvalitně vycvičené a organizované armády a dalších bojových schopností se ani v 21. století neobejdeme. Svět byl, je a vždycky bude nebezpečné místo, kde se relativně bezpečně budou moci cítit jen ti, kdo včas pochopí, že do své obranyschopnosti musejí investovat. Dost a dost peněz a také část národní suverenity, což zvláště platí pro malé země v centru zájmů ambiciózních regionálních mocností.

Kdy jindy než teď je chvíle, kdy by vláda měla přitlačit na plnění dlouho zanedbávaného spojeneckého závazku dávat dost peněz na obranu? A to co nejdříve – nejlépe hned, protože už včera bylo pozdě. A protože právě nyní se to setká s nejvyšší podporou veřejnosti, která rozhodně nebude trvat věčně.

Probuzení černého pasažéra

Česko má ke splnění spojeneckého závazku velmi daleko. Hranici výdajů na obranu ve výši dvou procent přitom dříve, konkrétně ještě v roce 2005, splňovalo. Pak podíl výdajů na HDP výrazně klesal, a kolem roku 2014 klesl dokonce pod jedno procento. Od té doby se sice znovu zvedá, ale jde to jen velmi pomalu: v roce 2020 na 1,27, loni na 1,4 procenta.

V praxi se snižování obranných výdajů projevilo ztrátou významné části bojových schopností armády. Počet profesio­nálních vojáků nedosáhl plánovaných čísel. Neuskutečnily se některé důležité investice ani modernizační programy. Nedošlo k dostatečné obměně zastaralé techniky.

Fialova vláda se ve svém programovém prohlášení zavázala dosáhnout hranice dvou procent nejpozději v roce 2025. V přepracovaném návrhu státního rozpočtu na rok 2022 počítá se zvýšením objemu obranného rozpočtu o 2,8 miliardy oproti roku 2021. Problém spočívá v tom, že ve skutečnosti jde o pokles podílu na HDP na 1,33 procenta. V dalších dvou letech má dojít k pozvolnému navyšování na 1,42, respektive 1,49 procenta. V posledním roce této vlády má podíl skokově vyšplhat až ke dvěma procentům, což je velmi odvážný cíl.

Kromě objemu je ale nejpodstatnější efektivita obranných výdajů. Se splněním závazku členů NATO dávat dvacet procent z výdajů do modernizace a bojových schopností problém ani dnes nemáme. Protože však v Česku i jinde na Západě dnes – na rozdíl do Ukrajiny – chybí ochota nasazovat vlastní životy a umírat pro svobodu, musí významná část investic mířit do digitalizace, robotizace a umělé inteligence. A ovšem také do „intelligence“ – kruciálního předpokladu jakéhokoli bezpečnostního úsilí.

Unknown title by Mia Valisova created November 28, 2024 3:50:14 AM CET

Ladislav Mrklas

Ukrajina, jež v posledních letech investovala do své obrany tolik peněz, aby vůbec mohla Putinovi klást odpor, nám ukazuje cestu. Otevírá nám oči a dává šanci. Příště už může být pozdě na cokoli. Bez peněz a spojenectví založeného na plnění závazků to prostě nepůjde!

„Dostanete jen to, co si zaplatíte“

Přesně tuto větu řekl v roce 2014 na závěr summitu lídrů NATO ve Walesu tehdejší generální tajemník Rasmussen. Právě tam vznikl závazek členských zemí dávat nejpozději do deseti let na vlastní obranu minimálně dvě procenta HDP. Dnes je více než symbolické, že šlo o reakci na Putinovo připojení Krymu a vyhlášení separatistických republik na východě Ukrajiny.

Dvě procenta odrážejí odhad dostatečných obranných výdajů pro případ, že se stát jako třeba Česko může opřít o organizaci kolektivní obrany, kde platí mušketýrský princip jeden za všechny, všichni za jednoho. Mohou zajistit existenci smysluplných ozbrojených sil, které reagují na technologický pokrok i nové trendy válek. Pro USA představují alespoň malé ujištění, že to ostatní členské státy se svou spoluodpovědností za vlastní bezpečnost myslí vážně.