Člověk nemusí trpět iluzemi o schopnostech afghánských vládních ozbrojených sil v boji proti Tálibánu, aby ho překvapil rychlý pád Kábulu. Přece jenom, poslední Sověty instalovaný vládce Kábulu, dr. Nadžíbulláh, vydržel u moci skoro tři roky poté, co odešel poslední voják okupační armády, a další čtyři roky trvalo, než Tálibán dobyl hlavní město. Současné hbité házení flint do žita tváří v tvář hůř vyzbrojenému a daleko méně početnému protivníkovi svědčí o jediném: celý režim, včetně armády a policie, musel být demoralizovaný a zkorumpovaný do posledního strážníka.

Prezident Ašraf Ghaní nečekal na předání moci a odletěl z obléhaného města – asi při vzpomínce na svého předchůdce Nadžíbulláha. Toho po dobytí Kábulu v roce 1996 tálibánci odchytili v útočišti v kábulském areálu OSN, mučili, vykastrovali, vláčeli za náklaďákem a nakonec jeho mrtvolu pověsili na kandelábr, aby každý viděl, že přicházejí nové pořádky.

Zavřené kohouty

Nynější imploze vládních struktur a převzetí moci Tálibánem znamenají jenom jedno – masivní zahraniční penězovod, který dosud představoval hlavní finanční zdroj afghánské ekonomiky, je u konce. Mezinárodní a bilaterální pomoc dosud představovala tři čtvrtiny veřejných výdajů, které mimochodem dosahovaly podle Světové banky hodně vysokých 57 procent HDP, z tohoto něco přes polovinu byly výdaje na „bezpečnost“. Výběr daní přitom v nejlepších letech nepřekročil deset procent HDP.

Miroslav Zámečník

Ten astronomický účet za dvacet let války v Afghánistánu, překračující jeden bilion dolarů, je pochopitelně do značné míry „samožerným cyklem“; v cílové destinaci, neřkuli v terénu skončila jen malá část, ale dost na to, aby se Afghánistán stal na pravidelných mnohamiliardových dolarových transferech ze zahraničí fatálně závislým a Kábul se změnil ve vydržované město, zcela odtržené od ekonomické reality země. Tamní ekonomika dovedla díky tomu jednu dobu docela rychlým tempem růst (viz grafy), ovšem jenom díky infuzím. Přítomnost vojsk, jakkoli nepopulární, zároveň znamenala pracovní příležitosti, totéž platilo i pro lidi, které zaměstnávaly projekty nevládních i oficiálních organizací, přičemž vyplácené mzdy, pokud byly utraceny v zemi, zavlažovaly i valnou část dalších odvětví. Kdo platil školství a výstavbu silnic i další infrastruktury? Co bude?

Pád do mizerie

Status mezinárodního párii neznamená nic jiného než pád do mizerie, a to i na poměry Afghánistánu, který je na ni zvyklý. Počet obyvatel této hornaté aridní země s velkým nedostatkem půdy stoupl přes značnou migraci za posledních šedesát let skoro na čtyřnásobek (necelých 40 milionů). Sedmdesát procent obyvatel neví, co je splachovací záchod, navzdory všem těm penězům je gramotných 43 procent dospělých a jen 29,8 procenta dospělých žen. Téměř dvoutřetinová gramotnost ve věkové skupině 15 až 24 let představuje zlepšení a 56 procent v případě dívek přímo pokrok – ovšem zhruba na úroveň Burkina Fasa (v sousedním teokratickém Íránu je gramotnost v této skupině skoro 98 procent).

Téměř polovina obyvatel se dosud živí zemědělstvím, jehož produktivita je žalostná, pokud jde o pěstování pšenice, která je hlavní „civilní“ alternativou pěstování opiového máku. V roce 2000 sice Tálibán na jím kontrolovaných územích kultivaci makovic zakázal, ale od té doby postoj přehodnotil. Po miliardách dolarů utracených za boj proti produkci opia a z něj odvozených drog je podíl Afghánistánu na světové produkci téměř osmdesát procent.

Podle odhadů Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC) představuje pěstování máku a výroba drog vlastně nejdůležitější obor „reálného sektoru“, který nesouvisí přímo s válkou, a to asi s devítiprocentním podílem na HDP. Kromě drog se za ty desítky let ozbrojených konfliktů naučily ozbrojené skupiny i zkorumpovaní úředníci vydělávat i na pašování jakéhokoli zboží, u něhož byla možnost cenové arbitráže mezi zeměmi obklopujícími Afghánistán. Třeba elektronika se vozila letecky z bezcelní zóny v Dubaji, levné, vysoce dotované pohonné hmoty zase z Íránu. Pákistán byl nejen cílovou zemí, ale i dodavatelem – většina aut ukradených v Karáčí skončila na afghánském trhu. Na svých územích každý z „warlordů“ vydíral z fungujících živností poplatky za ochranu.

Zdroje by byly, kdyby…

Asi na dvou tisících místech v Afghánistánu probíhala vesměs velmi technologicky primitivní těžba minerálů, jichž má země podle všeho za několik bilionů dolarů (v cenách roku 2010), včetně potenciálně největších světových nalezišť mědi, lithia (srovnatelné s Bolívií) a vzácných zemin. Ekonomicky zajímavá jsou ložiska chromu, zlata, uranu, drahokamů a polodrahokamů. Uhlí sice není v módě, ale i toho je v Afghánistánu dost, stejně jako železné rudy. Země má ropu i zemní plyn a za zády hladový pákistánský a indický trh.

Navíc na východě je velký čínský soused, který dokázal udržovat vlídné vztahy jak s oficiální afghánskou vládou, tak s Tálibánem. Ten by asi o čínské investice hodně stál a čínské státní koncerny mají vyšší toleranci vůči riziku, když je vláda pobídne, ale dosavadní výsledky jsou velmi skrovné.

Metallurgical Corporation of China spolu s další společností Jiangxi Copper vyhrála před čtrnácti lety kontrakt na využití obrovských ložisek mědi Mis Ainak, ale dosud se nic podstatného neudálo. Koncesi udělenou China National Petroleum Corp. na těžbu ropy z polí u severních hranic u řeky Amudarja pak afghánská vláda zrušila.

Z nerostného bohatství se tak zatím financoval konflikt a seriózní investory kromě něj odrazovala i byrokracie a vskutku nenažraná, všudypřítomná korupce. V té se Afghánistán dělil podle žebříčku Transparency International spolu s Guineou-Bissau a Kongem o hezké 165. místo, tedy na dohled absolutního dna.

Alianci nenahradíš

Že by zrovna Tálibán dokázal na druhý pokus přinést zemi stabilitu, která je nutnou, nikoli však postačující podmínkou jakéhokoli ekonomického rozvoje, o tom lze pochybovat. Že by Čína nebo Rusko byly připraveny zapustit tam vysoké miliardy dolarů ročně, aby alespoň částečně kompenzovaly výpadek finančních toků směřujících ze Západu, s tím se také nedá počítat.

Bez přílivu prostředků zvenčí se ekonomika, která měla podle údajů Světové banky i za „dobrého počasí“ strukturální obchodní deficit v rozsahu třiceti procent HDP, dostane do strašlivé utahující se spirály. Města zbavená pracovních příležitostí souvisejících s přítomností aliančních vojsk, utrácejících na místě miliardy, a s civilními projekty financovanými z ciziny nebudou schopna přežít z výkonu chudé agrární ekonomiky ani po zahrnutí příjmů z celého drogového řetězce a ilegální těžby. A v první řadě to platí pro samotný Kábul. To by platilo, i kdyby Tálibán nezkřivil nikomu ani vlásek na hlavě, respektoval práva žen a choval se nad očekávání vzorně.

Co z toho vyplývá? Už skoro před dvaceti lety napsal profesor univerzity v Bonnu Conrad Schetter, když analyzoval afghánskou „válečnou bazarovou ekonomiku“, že většina finančních toků v ní tak či onak souvisí s ilegálními aktivitami. Za „byznys budoucnosti“ přitom označil peníze tahané z lidí, kteří se chtějí ze země dostat. Předvídat tedy uměl.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.