Jedno z nejvýznamnějších globálních bezpečnostních fór – Globsec – proběhlo v Bratislavě na konci května. Tři dny tu experti a politici z celého světa diskutovali o palčivých bezpečnostních tématech, ale i o dlouhodobé bezpečnostní vizi. Fóru jako obvykle předcházelo mapování nálad veřejnosti v osmi zemích střední a východní Evropy, konkrétně v Bulharsku, Česku, Maďarsku, Lotyšsku, Litvě, Polsku, Rumunsku a na Slovensku. 

Výsledky jsou povzbudivé. Středoevropané a Východoevropané si ve svém celku uvědomují, co je v sázce, kdo je jejich přirozeným spojencem i hrozbou a také jaké mají závazky. 

Pro NATO a kolektivní bezpečnost

Kupříkladu podpora členství v Severoatlantické alianci za poslední roky jednoznačně vzrostla. Devět z deseti Poláků, Maďarů, Rumunů a Litevců je pro a této hodnotě se s 85procentní podporou blíží i Češi. Výjimkou je Slovensko, kde sice loni podpora také vzrostla, ale zato letos zaznamenala pokles na hodnoty nižší, než byly v roce 2020. Ačkoli zůstává na 58 procentech, trend je jednoznačně negativní. A v kontextu dalších názorů slovenské veřejnosti není jediný. 

Kromě Bulharska ve všech zkoumaných zemích existuje silná podpora kolektivní bezpečnosti. Lidé souhlasí s pomocí v případě napadení souseda. Vůbec nejvyšší podporu má kolektivní obrana v Polsku a v Česku, kde přesahuje devadesát procent. 

Ladislav Mrklas

Zajímavý obrázek skýtá důvěra ve vlastní armádu. Více než tři čtvrtiny respondentů věří svým vojákům v Česku, Polsku, Rumunsku a v Lotyšsku a této hodnotě se blíží i v Litvě. Ve zbývajících třech zemích je to podstatně horší. Nejhůře si v očích svých občanů stojí bulharská a slovenská armáda, oběma nevěří ani polovina obyvatelstva. 

Bezpečnostní hrozby – Rusko, Čína i USA

Rusko je vnímáno jako bezpečnostní hrozba drtivou většinou Poláků, Litevců, Lotyšů, Čechů a Rumunů. O poznání nižší obavy panují na Slovensku a ještě nižší mezi Maďary a Bulhary. Tři pětiny Čechů vnímají jako hrozbu i Čínu. K nim se nejčastěji připojují Litevci a Poláci. V ostatních zahrnutých zemích je vnímání čínské hrozby podstatně slabší.

Zároveň je dobře patrná postupná únava způsobená vleklým konfliktem na Ukrajině, a především jeho důsledky – ekonomickými, sociálními, ale i politicko-vlivovými. V některých zemích ruská propaganda, jejíž slovník a vidění světového dění do svého repertoáru přebírají i místní populisté, slaví úspěchy. 

Kromě Ruska a Číny jsou totiž především na Slovensku (50 procent) a v Bulharsku (33 procent) vnímány jako bezpečnostní riziko také USA. Navíc nejen v těchto dvou zemích, ale i třeba v Rumunsku a třetinově v Maďarsku a v Česku jsou Američané vnímáni jako ti, kdo zatahují zdejší region do války na Ukrajině, protože jim to přináší profit.

Přesto jsou země, pro jejichž obyvatele USA představují bezkonkurenčního strategického partnera. Sem patří zejména Polsko, následované Litvou, Lotyšskem a s odstupem i Rumunskem. Washington je důležitým partnerem i pro Čechy, kteří však jako klíčového strategického partnera s velkým náskokem vnímají Německo. Berlín má lepší zvuk než Washington i v Maďarsku, v Bulharsku nebo na Slovensku. V posledních letech ovšem sílí i pocit sounáležitosti s Francií, což platí hlavně pro Česko a Rumunsko, a Spojeným královstvím, které získává na významu pro občany Polska, Lotyšska nebo Litvy. 

Vzestup a paradox EU

Velký vzestup podpory v poslední době zaznamenala Evropská unie. Ve všech osmi zemích souhlasí jednoznačná a někde i drtivá většina se členstvím. Více než čtyři pětiny Rumunů, Litevců, Maďarů a Poláků, skoro čtyři pětiny Litevců a tři čtvrtiny Čechů by se dnes vyslovily pro setrvání v EU. Na opačném konci jsou Slováci, kde by pro setrvání hlasovalo „jen“ 64 procent. 

Mnozí respondenti ve všech zemích ale zároveň propadají takzvanému EU paradoxu. Tedy na jedné straně souhlasí s tím, že díky členství v EU je hlas jejich země více slyšet, ale na straně druhé souhlasí s tím, že jim Unie diktuje, co mají dělat, aniž na to mají velký vliv. 

Ladislav Mrklas

Pavel a Fiala – dva čeští exekutivní premianti

Data ovšem přinášejí i mnohé další zajímavé informace. Tak kupříkladu nový český prezident požívá v rámci všech zkoumaných zemí nejvyšší důvěru, konkrétně 72 procent. Na opačném konci je slovenská prezidentka Čaputová, pro kterou je to před blížícími se prezidentskými volbami velké varování. Oproti loňsku si polepšil nejen (nový) český, ale i litevský a rumunský prezident, zatímco bulharská, polská, slovenská, a zejména (nová) maďarská hlava státu si výrazně pohoršily.

S výjimkou Rumunska si ve všech zemích z hlediska důvěry pohoršily vlády, na Slovensku opravdu drasticky až na pouhých osmnáct procent. V Česku spadla důvěra z loňských 63 na 52 procent, což zároveň znamená, že právě Fialova vláda má bezkonkurenčně nejvyšší důvěru ze všech osmi zkoumaných zemí. Druhá je vláda Orbánova a rumunská vláda Ciucăova, které mají shodně 39 procent.

(Nejen) nad Tatrou sa blýska

Kromě geopolitiky, bezpečnostních záležitostí a důvěry ve vládu a prezidenta přinesl výzkum pro Globsec i data o vnímání demokracie, respektive liberální demokracie. Zatímco v Česku, v Polsku nebo v Maďarsku si dnes liberální demokracie stojí lépe než před dvěma lety, v ostatních zemích si pohoršila. Nejpatrnější je to u Bulharska a Slovenska.

To by však nikoho nemělo příliš překvapit. Právě tyto dvě země prožívají v posledních letech největší politické turbulence. V Bulharsku se schyluje k dalším, konkrétně již šestým, parlamentním volbám za poslední tři roky. Prakticky každé z nich skončily vítězstvím někoho jiného a radikálními změnami v rozprostření sil a parlamentních mandátů. Nicméně ani jedny nevedly ke vzniku většinové a stabilní vlády, čímž už dnes ohrožují samu podstatu demokratického vládnutí a v zemi sílí volání po pevné ruce. 

Snad ještě horší situace je na sousedním Slovensku, které před třemi lety s velkým očekáváním vzhlíželo k nové vládě, jež měla stát vyvést z ficovského marasmu. Nestalo se a země zabředla snad ještě do větších problémů. Strany a politici selhali a zemi reálně hrozí návrat expremiéra Fica, který ovšem od minula výrazně přitvrdil v rétorice, je daleko více proruský a netají se výhradami vůči samé liberální demokracii.

Země mířící k zářijovým předčasným volbám se tak může velmi rychle stát novým putinovským agentem ve střední Evropě. Postoje mnoha Slováků nasvědčují tomu, že by se jim tato představa ani nikterak zásadně nezajídala. 

Pro úplnost si připomeňme, že parlamentní volby letos čekají i Polsko, jež však z hlediska postojů veřejnosti patří k těm nejstabilnějším. A nejvíce proamerickým, proatlantickým a staronově i proevropským.