Europoslanec Alexandr Vondra je vášnivý kuřák. Se svou neřestí je smířen a nehodlá s ní nic dělat, jen při jízdě autem občas s ohledem na manželku inhaluje módní zahřívané tabákové výrobky. Coby fanoušek nikotinového požitku se chtěl před lety zasadit za mírnější verzi zákazu kouření v restauracích. Zabouchly se však před ním ty nejméně očekávané dveře. Přední světový producent cigaret Philip Morris neměl žádný zájem se za zmírnění restrikce bít. Podle Vondry byl už tehdy nastaven právě na propagaci bezdýmných IQOS a klasické cigarety odepsal.

Právě s tehdejším postojem tabákového koncernu srovnává europoslanec dnešní chování automobilek, ale i dalšího průmyslu k evropskému balíčku Fit for 55, jehož cílem je srazit emise skleníkových plynů do roku 2030 o 55 procent ve srovnání s rokem 1990. Plánovaná opatření, v čele se zákazem prodejů vozů se spalovacími motory od roku 2035, dopadnou nejtvrději právě na – pro Česko klíčový – sektor automotivu. Ten to, zdá se, však příliš nezajímá. „To není byznys komunita, ale bačkory, které v Bruselu neodvádějí žádnou práci,“ rozčílil se Vondra na konferenci Fit for 55, kterou se záštitou energetické společnosti Sev.en pořádal týdeník Hrot.

Nápadná pasivita, s jakou lobbisté ještě nedávno nejmocnějších byznysových sektorů přijali drakonické plány místopředsedy Evropské komise Franse Timmermanse, neirituje jen Vondru. „Automobilový průmysl se do jisté míry likviduje sám. Zlikvidoval se Dieselgate a svým vlastním postojem. Evropská asociace výrobců automobilů ACEA mlčí,“ říká Ivan Indráček, předseda představenstva Unie nezávislých petrolejářů, která sdružuje převážně provozovatele čerpacích stanic. Od řečníků a hostů konference to však neschytaly jen lobbistické organizace, ale také třeba česká vláda, která se zveřejněním klíčových rámcových pozic ke klimatickému balíčku čekala až po volbách, kdy již bylo pozdě něco zásadního změnit. „Vláda to záměrně pozdržela, protože kdyby to zveřejnila před volbami, musel by Babiš čelit otázkám, proč to nevetoval. Neudělal nic, bušil se do prsou a mlčel, protože je persona non grata a čerpá dotace,“ míní Vondra.

Přehlížení alternativ

Zajímavé je, že samotnou nutnost snížení produkce emisí nikdo nezpochybňuje, a to ani skeptik Vondra. Doba „popíračů“ klimatické změny je tak zřejmě definitivně za námi. Řečníci pochybují spíše o jednotlivých opatřeních Timmermansova plánu cíleného právě na energetiku a automobilový průmysl a kritizují ignorování možných alternativ. Ačkoli se balíček má týkat řady dalších oblastí, od zemědělství přes lesy, biodiverzitu až po odpadové hospodářství, je o dalších bodech stále poměrně málo známo a debata se soustřeďuje právě na zmíněné oblasti.

Indráček upozorňuje, že právě kontroverzní zákaz prodeje spalovacích motorů se ve skutečnosti o spalovacích motorech nezmiňuje, nastavuje však „na výfuku“ takové limity emisí, které může splnit jen elektromobilita či vodíkový pohon. „Paliva je potřeba hodnotit z pohledu celého životního cyklu. Nikdo už neřeší, že elektřina není energetický zdroj, ale pouze přenašeč energie a na začátku byl uhlík nebo jádro,“ kritizuje Indráček.

To v zásadě vyloučilo syntetická paliva, která CO2 produkují, ovšem vyrovnávají to jeho pohlcováním při výrobě. Jejich velkou výhodou je, že na rozdíl od přechodu na elektřinu nejsou spojena s radikální transformací dopravy, ale automobily a celá infrastruktura by se mohly dále využívat stejným způsobem, jakým jsou šoféři léta zvyklí a na jaký jsou nastaveni výrobci automobilů a distributoři paliv. Změny by byly potřeba jen na straně producentů pohonných hmot. Na syntetický diesel se zaměřuje třeba nadějná drážďanská společnost Sunfire, ve které prostřednictvím svého fondu Inven Capital drží podíly i ČEZ. V poslední době se však Sunfire soustřeďuje spíš na vodík, který má vedle elektromobility v Evropě rovněž zelenou.

Radek Jirků ze společnosti Sev.en miliardáře Pavla Tykače zase pochybuje o smysluplnosti zemního plynu coby přechodového zdroje pro výrobu elektřiny, než se Evropě podaří kompletně přejít na obnovitelnou energii. Zemní plyn produkuje zhruba polovinu škodlivin oproti uhlí, přesto však jde o fosilní palivo, za čistý zdroj ho považovat nelze, a jeho budoucnost v Evropě tak zatím není úplně jistá. Mnoho zemí se však bez plynu, stejně jako bez jádra, alespoň prozatím neobejde, a má se tak za to, že plyn „polozelené“ razítko v Bruselu nakonec dostane.

S výstavbou paroplynových elektráren proto počítá ČEZ, připravuje se na ni Sev.en nebo třeba dodavatelé technologií jako Metrostav DIZ. Podle Jirků to přesto není správná cesta. Transformace uhelné energetiky na plyn by stála miliardové částky, a jelikož na rozdíl od uhlí na něj není tuzemská ekonomika nijak zaměřená, znamenalo by to odliv velké většiny peněz z Česka, nehledě na platby za dodávky zemního plynu Rusku, případně Norsku. Smysluplnější by tak bylo nechat běžet „špinavé“, avšak existující uhlí o něco déle a peníze investovat do výzkumu a vývoje akumulace elektřiny. Česko, které nemá ideální geografickou polohu pro výrobu energie ze slunce ani větru, by tak mohlo v budoucnu fungovat jako baterie Evropy.

Prezidentka Potravinářské komory Dana Večeřová zase poukázala na některé nelogičnosti, pokud jde o chystané zezelenání zemědělství. Evropa plánuje snížit spotřebu pesticidů o padesát procent, syntetických hnojiv o dvacet procent. Zároveň vzniká tlak na omezení emisně intenzivní produkce masa v čele s hovězím. Právě stáda skotu jsou přitom zároveň producenty ekologických, organických hnojiv. „Do půdy se musí dostat organická hmota, která pochází z živočišné výroby. Takže bychom potřebovali zase syntetická hnojiva, jejichž spotřebu máme snížit o dvacet procent. Je to začarovaný kruh,“ říká Večeřová.

Večeřová proto varuje před hrozícím poklesem produkce potravin na kontinentě, růstem importu jídla, a tedy i přesunutím produkce skleníkových plynů do zahraničí, což problému klimatické změny nijak nepomůže. Zároveň nicméně platí, že v agrárním sektoru jsou zatím známy jen obecné cíle. Na rozdíl od autoprůmyslu chybí jakékoli celoevropské záměry, jak jich dosáhnout. Žádný zákaz prodeje hovězích steaků od roku 2035 na stole není.

To farmáře a potravináře nechává v nejistotě, podle Vondry to má však svůj důvod. Pro Komisi je mnohem snazší domluvit se s hrstkou šéfů několika automobilek a energetických společností než s miliony zemědělců. Navíc je tlak klimatických aktivistů v tomto směru mnohem silnější, a Komise tak může vyhovět poptávce.

Bezuhlíková konkurenceschopnost

Ne všichni jsou vůči současnému směřování skeptičtí. A to často právě ti, kterých se to týká nejvíce, tedy energetici a výrobci automobilů. Ředitel sdružení Asociace pro akumulaci energií AKU-BAT Jan Fousek upozornil, že k zelené energetice se upírají přední evropské průmyslové firmy jako Siemens, Schneider Electric ABB, ale i ČEZ. Největší tuzemský producent elektřiny svou zelenou strategii už představil – do konce roku 2025 chce podíl uhelné elektřiny ve svém portfoliu srazit na čtvrtinu a do konce desetiletí jen na osminu.

Podle hlavního ekonoma ČEZ Pavla Řežábka bude Česko muset naskočit na trend, pokud si chce udržet konkurenceschopnost. „Konkurenceschopnost budoucnosti bude posunutá, bude se odvíjet od obsahu uhlíku ve výrobcích, a na to se potřebujeme připravit. Veřejnost volí zelené politiky, europarlament není zelený jen tak náhodou, je zelený proto, že široká evropská veřejnost si přeje zelená řešení. To, že naše veřejnost si je zase až tak nepřeje, je druhá stránka. Jako malá otevřená ekonomika se však potřebujeme přizpůsobit velkému celku a dodávkám na evropský trh,“ míní Řežábek.

Chystaná transformace Evropy bývá občas nazývaná revolucí. V průběhu převratu přitom také nikdo netuší, zda nakonec osvobodí utlačované obyvatelstvo, nebo jen otevře cestu pro nového diktátora. Konference týdeníku Hrot ukázala, že to sedí i na Fit for 55.