Západní kapitalismus a tržní ekonomika jsou obecně považovány za nejefektivnější a nej­úspěšnější ekonomické systémy. Kvůli řadě problémů – například zvyšující se příjmové a majetkové nerovnosti – se ale pravidelně vracejí akademické debaty, jestli by Západ nemohl fungovat přece jen lépe. A spravedlivěji.

Jedním z modelů, které akademici dávají za příklad hodný inspirace, je čínský systém. Kromě obtížně představitelného zavedení kontroly společnosti po pekingském vzoru na Západě to má ještě jeden podstatný háček.

Podrobnější pohled na hospodářský vývoj v Číně za několik posledních desetiletí ukazuje, že skutečným impulzem k rozvoji nebylo centrální plánování, ale naopak ústupky, které čínští soudruzi dělali kapitalismu. Cesta říše středu do pozice druhé největší ekonomické velmoci je lemována důkazy, že hlavní pokroky dělal komunistický režim tehdy, když do zatuchlého socialismu pustil svěží vítr volného trhu a lidské soutěživosti.

Paradoxní je, že mnoho dnes velebených prvků čínského kapitalismu vzniklo buď náhodou, jako překvapivý vedlejší produkt vládních reforem, anebo dokonce plánovačům navzdory. Fascinující hospodářský vzestup Číny je tak nejen příběhem problematického, autoritativního socialistického režimu proslulého porušováním lidských práv, ale ještě spíš důkazem mocné síly trhu a blahodárného vlivu konkurence na lidskou tvořivost a motivaci.

Slepá cesta stalinismu

Velká čínská kapitalistická revoluce, jak zní také název českého překladu knihy amerického nobelisty Ronalda Coase a čínského ekonoma Ning Wanga zabývající se ekonomickou transformací Číny, odstartovala v roce 1976, prakticky hned po smrti dlouholetého vůdce Mao Ce-tunga.

Katastrofální dopady impulzivního manévrování Velkého kormidelníka při hledání pravého, dokonalého socialismu jsou poměrně známé. Není ale od věci si je stručně připomenout. Jednak jde o jeden z nejpádnějších důkazů hrubého selhání a nefunkčnosti revolučního socialismu, jednak to poskytne lepší představu o nezáviděníhodné startovní pozici Maových následovníků.

Nový čínský vůdce po zahnání hlavního konkurenta Čankajška na Tchaj-wan nastolil jasný cíl mladého státu: komunismus. Po krátkém koketování se sovětským modelem centrálního plánování se ale po Stalinově smrti a odstřihnutí Ruska vydal Mao trochu jiným směrem než SSSR. Finále první velké vlny Maových reforem přišlo v roce 1958 pod názvem Velký skok kupředu. Jeho podstatou byla decentralizace celé společnosti – ta se měla organizovat v komunách, tedy relativně ekonomicky i sociálně samostatných uskupeních, kde ten dělá to a ten zas ono a všichni mají všechno dohromady. Daleko větší autonomii měli získat také regionální byrokraté.

Coase uvádí jeden typický příklad životnosti nového pojetí vztahu k majetku, takzvaných kantýn. V nich každý člen nových společenství mohl hodovat do sytosti. Poměrně brzy se ale potvrdil axiom ekonoma Miltona Friedmana, že žádný oběd není zadarmo – pokusy o pokrokové komunitní stravování skončily nehorázným plýtváním, nedostatkem potravin a nakonec hladem.

Hladomor, kterému na konci 50. let v Číně podlehlo podle odhadů mezi 30 a 40 miliony lidí především z řad rolníků, měl pochopitelně mnohem více příčin než jen plýtvání v kantýnách. Všechny však měly, zjednodušeně řečeno, jeden společný jmenovatel: omezování trhu a volné soutěže. Zemědělská reforma tak měla nakonec přesně opačný efekt, než Mao zamýšlel: namísto světového exportéra číslo jedna musela Čína obilí dovážet. Maův skok tedy nakonec nebyl zdaleka tak velký, jak si asi Kormidelník představoval: skončil hned na začátku 60. let, kdy se díky obnovení vlivu a dohledu centrálních úřadů ekonomika částečně zotavila. Bohužel už za šest let přišla druhá, podobně zdrcující rána pro čínskou společnost – kulturní revoluce.

Barbarské tažení za popřením a vymazáním vlastní minulosti, kultury a kořenů ve prospěch komunismu dokončilo to, co Mao začal už dříve: likvidaci inteligence pod heslem „Vzdělání je zbytečné“. Když k tomu přidáme čínský distanc od západního světa, hnal další z pokusů o revoluční zkratku za prosperitou Čínu do technologické, kulturní i ekonomické zaostalosti. Když v roce 1976 Velký kormidelník zemřel, bylo to pro Čínu vysvobození v nejvyšší čas.

Velká otočka

Detaily intenzivního, ale krátkého souboje o Maovo následnictví nejsou pro další ekonomický vývoj Číny až tak podstatné. Důležité je, že se do nového vedení dostali lidé více či méně naklonění reformám. Z mocenské potyčky vyšel vítězně poslední Maův premiér Chua Kuo-feng a i tento obhájce Kormidelníkových idejí uznal neúnosnost systému a začal s demontáží. Zároveň rehabilitoval některé dříve zavržené „pravičáky“ a objevily se první náznaky posunu k tržním principům nebo rehabilitaci vzdělání a vědy.

Ještě důležitější ale bylo znovuotevření Číny světu. Během let 1978 a 1979 čínští diplomaté, vysocí politici a úředníci absolvovali desítky zahraničních cest za poznáním. Po letech izolace od okolního světa nasávali informace, a to pohříchu především v „nepřátelských“ kapitalistických zemích od Asie přes západní Evropu až po Spojené státy.

V Singapuru se naučili, jaké výhody přinese ekonomice zahraniční kapitál, v Jugoslávii zkoumali „třetí cestu“ socialismu bez sovětské nadvlády a z Japonska se zase hlavní architekt čínského hospodářského zázraku Teng Siao-pching vrátil ohromený efektivitou a produktivitou továrny Nissan. Nejvíc se ovšem Číňané zajímali o technologie a know-how. Z důkladného studia kapitalismu v zahraničí si nakonec odnesli dva závěry. Jednak sebekriticky uznali ztrátu, kterou během Maovy vlády nabrali na okolní svět. A také se utvrdili v tom, že komunismus je nejlepším ekonomickým systémem.

Zní to nelogicky, představa plánovačů ale byla jednoduchá: pokud se vybrané části prohnilého tržního systému šikovně naroubují na centrální plánování, vznikne supervýkonné hospodářství, které se navíc nebude zpronevěřovat základní socialistické myšlence.

Reformy shora

Na konci roku 1978 se konalo plenární zasedání stranických špiček v Pekingu. Jeho výstupem bylo komuniké, které se bere jako milník a počátek nové éry čínské ekonomiky. Přinejmenším symbolický.

Dokument sice neříká ani slovo o trhu, některé z návrhů se ale při správném čtení dají jako protržní pochopit. Třeba důraz na zlepšení životních podmínek lidí byl na tehdejší Čínu velkým pokrokem. Strana de facto poprvé uznala, že kromě dobrého pocitu z budování vysněného dokonalého světa si zaměstnanci zaslouží mzdu, a to navíc včetně motivační složky.

Revoluční bylo také upuštění od přímého centrálního řízení státních firem. Ty měly dostat větší autonomii a nezávislost na centrálních ministerstvech a volnost v rozhodování o svém podnikání. V dokumentu se píše dokonce o „vy­užití činorodosti, odhodlání a kreativity“ lidí, což zní skoro pravicově. V roce 1979 se v provincii S’-čchuan spustil pilotní program pro reformu stovky státních podniků, které dostaly možnost vytvářet a reinvestovat zisk, vedení mohlo rozhodovat o obsazení středního ma­nagementu, a pokud firma splnila plán, mohla rozhodovat o své nadprodukci – oficiálně „růst nad rámec plánů“. Tím se fakticky dostala na regulérní trh.

Brzy následovaly tisíce dalších firem, zároveň s tím přišla integrace a konsolidace roztříštěného a nespolupracujícího státního byznysu. Velké fúze proběhly třeba ve strojírenství. Výsledek popuštění uzdy lidské soutěživosti a chamtivosti se dostavil rychle, průmysl byl díky větší efektivitě daleko výkonnější a mzdy rostly. To ale stále nebylo nic oproti poněkud stranou bujícímu opravdovému kapitalismu.

Drobné revoluce

Ještě pozoruhodnější příklad, jak rychle se v příhodném prostředí prosadí trh, představovaly takzvané „drobné revoluce“. Navzdory nezájmu či přímo nepřízni úřadů se od konce 70. let začaly na venkově prosazovat malé nestátní firmy, které prosperovaly a uživily spoustu místních. Většinou vznikly na troskách bývalých komun. Režim je ustrkoval ve prospěch státních molochů, navzdory tomu ale tento typ podnikání, které ve čtyřech pětinách představovalo jen zástěrku pro faktické soukromé vlastnictví, uspěl, a dokonce svou tvrdou konkurencí donutil k větší efektivitě i státní firmy. Na začátku reforem v tomto sektoru pracovalo 28 milionů lidí, v 90. letech už to bylo na 135 milionů.

Houževnatost a odolnost malých nestátních firem přisuzují ekonomové opět trhu. Sice na jednu stranu neměly podporu úřadů, na druhou stranu se na ně ale nevztahovaly centrální plány a mohly podnikat volně, na základě poptávky a nabídky – a tedy efektivněji a výdělečněji. Zároveň ale manažeři nesli plné riziko klasické obchodní soutěže. Shrnuto: zdravá konkurence mezi firmami posunula celou transformaci na nový stupeň.

Ještě lépe se dařilo spontánnímu soukromému podnikání v zemědělství. Oficiálně prvním případem je „vesnice žebráků“ s poetickým názvem Pahorek devíti draků. Vedení místního kolchozu, nespokojené s centrálními plány a výsledky, na zkoušku pronajalo několika členům malou část pozemků. Ukázalo se, že výsledky jsou oproti družstvu při volbě správné plodiny a lepší péči trojnásobné.

Podle tehdejších zákonů nebylo ani takové přilepšování povolené a strana se uznání lepších výsledků soukromých farmářů a jejich legalizaci dlouho bránila. Nakonec Teng nejprve v roce 1981 povolil soukromničení v regionech, kde „kolektivismus selhal“, a o rok později pragmaticky široce rozšířenou praxi legalizoval úplně. Trh v zemědělství zvítězil na plné čáře.

Živnostníci z donucení

Kromě případů, kdy k transformaci čínského hospodářství přispěly přímé příkazy nebo naopak samovolné tržní procesy, existují i ukázky liberalizace takříkajíc z nouze.

Noví vládci Číny se kromě mnoha jiných problémů museli poprat také s nezaměstnaností mladých. Za Maova režimu se problém řešil vysláním mladíků na práci do polí, tato praxe ale skončila a do měst se vrátilo na 20 milionů dvacátníků hledajících práci. Státní firmy ani úřady nemohly davy pojmout, a tak se nabízely dvě možnosti: připustit vysokou nezaměstnanost a sociální problémy, nebo udělat kompromis.

I pod tlakem nepokojů tak v létě 1979 vedení strany se skřípěním zubů schválilo takzvané „principy individuální ekonomiky“, přeloženo: soukromého podnikání. První živnostníci, kteří se od listopadu téhož roku začali registrovat, to dlouho neměli snadné. Možnosti podnikání byly omezené na řemesla nebo gastronomii a tento způsob obživy se nepovažoval za perspektivní; podnikatel neměl třeba šanci sehnat nevěstu.

Přestože trh postupně vyřešil problém s miliony poflakujících se mladých, až do 90. let soukromničení patřilo mezi tabu a vztahovalo se na něj pravidlo tří ne: Ne propagaci, ne publicitě, ne zákazu. I přesto počet malých rodinných soukromých firem a „OSVČ“ rychle vzrostl ze 140 tisíc na několik milionů během pouhých několika let.

Laboratoře kapitalismu

Jako jakási laboratoř pro zkoumání tržních principů měla posloužit obchodní zóna ve městě Šen-čen. Ta vznikla na konci 70. let díky iniciativě ředitele jedné z místních firem, bývalého vojáka a politického vězně kulturní revoluce Jüana Kenga. Ten navrhl odvážnou mezinárodní strategii pro firmu China Merchants, jíž šéfoval, a zároveň úřadům poslal detailní návrh vytvoření zóny volného obchodu. Ta měla podle jeho představ umožnit dosud bezvýznamnému městu rozvoj po vzoru nedalekého Hongkongu.

Reformátor Teng se jako obvykle nenechal dlouho přemlouvat a ještě v témže roce – 1979 – dostala zóna určená pro byznys zahraničních kapitalistů všechna povolení. Následovala expanze, která z provinčního města s 30 tisíci obyvateli během 30 let vytvořila byznysem vyhledávanou aglomeraci s 15 miliony obyvateli.

Vojtěch Velický

Úspěch Šen-čenu byl natolik nezpochybnitelný, že ještě do roku 1984 vzniklo dalších 14 zón na čínském pobřeží. Po roce 2010 podobných průmyslových a technologických parků fungovalo na 130 a firmy v nich působící vykazovaly trojnásobně lepší ekonomické výsledky než zbytek ekonomiky. Z velké míry to způsobila i vzájemná konkurence mezi nimi. Soutěžení o přízeň zahraničních investorů ve výsledku vedlo k tomu, že postupně své pobočky v Číně otevřela většina významných západních firem.

Věčné dilema

Zmiňované dilema komunistických pohlavárů, nakolik vpustit do socialismu „dekadentní“ prvky tržní ekonomiky, se příběhem čínské transformace hospodářství táhne jako červená nit. Trh byl stále předními čínskými mysliteli a ideology považován za škodlivý; byl prý hlavní příčinou ekonomických neduhů od inflace po hospodářské recese.

Zároveň ale nebylo možné popřít, že největší problémy s neefektivitou ne­existovaly v rodícím se paralelním tržním systému, ale především u státních firem. Během 80. a 90. let s malými přestávkami či přibrzděními tržní reformy pokračovaly. Postupně se například potlačovala role centrálního plánování ve prospěch větší autonomie státních firem při rozhodování, proběhlo několik cenových reforem, které měly odstranit velký neduh socialistické ekonomiky – nedostatek relevantních informací při rozhodování o produkci. Zaveden byl daňový systém, který zvrátil klesající výnosy z osamostatňujících se firem do státního rozpočtu. Pseudotržními reformami procházel i bankovní systém.

Kolektivní kapitalismus

Při zpětném ohlédnutí je 46 let rozvoje čínské ekonomiky od smrti Mao Ce-tunga navzdory všem klopýtnutím a omylům fascinujícím příběhem ekonomického rozkvětu. Přijetí trhu jako regulační součásti, nikoli protikladu socialismu vedlo k překotnému rozvoji – růst HDP překračoval v průměru deset procent ročně.

Co tedy dělí Čínu od úplného, čistého kapitalismu? Ekonomové se shodují, že v podstatě posledními, a přesto zásadními pozůstatky jsou stále silný vliv státu na byznys a dominantní role komunistické strany.

Jinak řečeno, ani sebeúspěšnější soukromý podnikatel v Číně se nemůže protivit vůli strany; kapitalismus má jasně vymezené mantinely a konflikt s oficiální politickou linií se neodpouští. Příklad Jacka Maa, dočasně zmizelého miliardáře a zakladatele jedné z největších čínských firem Alibaba, budiž nejlepším důkazem.

Donedávna byl čínským handicapem také fakt, že navzdory roli světového průmyslového centra a jednoho z největších světových exportérů trvalo dlouho, než se do povědomí spotřebitelů na Západě dostala jména čínských firem. Chyběly vlastní inovace a technologie. I to se ale v posledních letech podařilo změnit.

Na pozici druhé největší ekonomiky na světě ovšem Čínu dostaly tržní principy, a nikoli marxistické myšlenky.