Digitalizace státní správy je zaklínadlem v programovém prohlášení snad každé vlády. Ve skutečnosti ale nejakčnější byla v tomto směru naposledy vláda Mirka Topolánka. Tehdejší ministr vnitra Ivan Langer a jeho náměstek Zdeněk Zajíček rozjeli CzechPointy, datové schránky nebo systém registrů. Například na spuštění kontaktních míst na poštách potřebovali jen půl roku v úřadě. Po pádu vlády ale na dlouhé roky přišel útlum rozvoje eGovernmentu.

Především kvůli rychlým výměnám vlád. Do toho navíc vždycky vstoupily úřednické vlády, které z principu nic zásadního nerozhodují, protože nemají politický mandát, spíš věci udržují. Pro mnoho projektů v digitalizaci je to důležité – když čtyři pět měsíců stojí a nedělají se důležitá rozhodnutí, nabírají pak skluz v letech. Obrovský vliv má personální kontinuita a politická stabilita. U nás se vývoj zpřetrhal politickými změnami. Nejde říct, že by se nic nedělalo, ale ostatní státy okolo nás nám utekly.

Zajímavé je sledovat státy, které byly v letech 2006 až 2009 z mého pohledu v digitalizaci spíš za námi, jako je Dánsko. To nám úplně uteklo. Přitom se v minulosti inspirovali třeba právě našimi datovými schránkami a jsou v nich už dál než my. Ale nemá smysl hledět do minulosti, důležité je digitalizaci znovu urychlit.

Hlavní pozornost se musí věnovat projektu zákona o právu na digitální služby. Za poslední roky se na něm jisté pokroky udělaly, ale určitě ne dostatečné, abychom to tímto tempem stíhali v termínu. O to víc se bude muset vyvinout úsilí, je nutná akcelerace.

V podstatě v praxi znamená, že od 1. února 2025 bude stát muset veřejnosti dát, co slíbil: všechno bude muset být dostupné i digitálně. Všechno, co je dnes nutné státu dokládat papírem nebo řešit osobně, bude možné udělat na dálku. Zároveň budou úřady mezi sebou data sdílet.

O to přesně ale jde. Stát disponuje daty, která mu už občan dal, má je ve více informačních systémech, někdy přesná, někdy nepřesná, někdy stará, někdy aktuální… My chceme, aby se tato data nemusela pořizovat znovu. To vede k tomu, že se dělají chyby a z nich vycházejí komplikace na úřadech třeba s vracením formulářů kvůli nějakému doplnění. To by se mělo odbourat tím, že úřady buď mají ze zákona zmocnění získat některé informace z jiného informačního systému – a pokud je nemají, občan má právo dát souhlas, aby si úřad tyto informace pořídil. Formulář se pak sám naplní daty a vy byste údaje jenom kontroloval a datovou schránkou odeslal. Žádné vyplňování, ťukání do klávesnice. To by mělo být možné k tomu 1. únoru 2025.

Ano, je také potřeba dát lidem vědět, že taková možnost existuje, a nabídnout ji uživatelsky co nejpříjemněji. Právě tady volám po daleko silnější a těsnější vzájemně výhodné transparentní spolupráci mezi soukromým a veřejným sektorem. V některých projektech se ukazuje, že soukromý sektor umí s klienty komunikovat přece jen efektivněji. To je pro nás velmi zajímavá inspirace.

Češi jsou ve srovnáních v žebříčcích hodnotících eGovernment v druhé polovině pořadí, ale jsme na třetím místě z hlediska obchodování na internetu. Takže se ukazuje, že Češi rádi používají internet a jsou při tom zruční. Tím mimochodem padá argument, že kvůli digitalizaci nebudou pro mnoho lidí dostupné služby úřadů. Inspirace je hlavně v tom, že aplikace v komerční sféře – internetové bankovnictví, e-shopy a podobně – jsou uživatelsky nastaveny tak, že se to lidé naučí používat, umějí to, baví je to.

Bylo by fajn, kdyby tyto služby soukromý sektor státu dodal. Třeba zrovna u daňového přiznání si dovedu představit, že ho nemusím vyplňovat na stránkách úřadu, ale může na mě „vykouknout“ v internetovém bankovnictví. Byla by to jedna ze záložek v menu. Dokonce si myslím, že kdyby rozhraní formuláře k daňovému přiznání navrhovala banka, vypadalo by trochu jinak, uživatelsky přívětivěji.

Ano, tyto věci by bylo lepší nechat na soukromém sektoru, aby nad tím stát nemusel přemýšlet. Komerční sektor je proklientsky orientovaný, umí s klienty lépe komunikovat. Ostatně spolupráci s bankami si stát úspěšně vyzkoušel u bankovní identity. Díky ní se může občan přihlásit do datové schránky stejným způsobem jako do internetového bankovnictví.

Je to stejné jako u bankovní identity. Když to zjednoduším: my jsme řekli legislativně a velmi transparentně, že co udělaly banky samy pro sebe, ve svém vlastním zájmu, aby klient mohl přistupovat k účtu, je dostatečně dobré také pro stát. Že je to dostatečně uživatelsky příjemné, bezpečné a důvěryhodné pro to, aby stát tímto způsobem mohl ověřit identitu občana. Soukromý sektor nemůže nechat svého klienta nezabezpečeného, přišel by o klienty, o bezpečnost velmi dbá.

Jejich benefity jsou v tom, že jim zůstávají nebo přicházejí noví klienti kvůli této službě. Ale zároveň z toho benefituje stát, protože nemusí nic vyvíjet, a benefituje z toho nakonec i klient, protože používá jeden identifikační prostředek pro komunikaci s bankou i se státem. Tento model spolupráce by stálo za to rozvíjet.

O jedné věci mluvíme s ministrem dopravy Martinem Kupkou a pojišťovnami. Každé auto, které jezdí na českých silnicích, musí splnit dvě zákonné podmínky: být registrováno v registru vozidel a být povinně pojištěno. Nešlo by to spojit na jedno místo? Nemůže člověk, který jde auto registrovat a zároveň ho potřebuje pojistit, udělat všechno u jedné přepážky, a to v pojišťovně, a vyzvednout si tam i SPZ? Pojišťovny hovoří o tom, že jsou ochotné otevřít až 1,7 tisíce takových poboček. Pak by taková služba byla na každém rohu.

Ano, budou muset složit stejné zkoušky jako úředníci. A pokud je složí a budou tu agendu dělat, bude to v informačním systému, který patří státu. Stát má kontrolu nad tím, kdo se tam pohybuje a co tam dělá, kdo pořizuje informace. Zároveň je velká jistota, že člověk pracující v pojišťovně nebude mít motivaci páchat nepravosti. Poškozoval by i pojišťovnu, otřásl důvěrou, což je silná motivace, aby na to pojišťovny dohlédly.

Je velký rozdíl v tom, jak často musí se státem komunikovat běžný občan a podnikatel. Pokud zrovna nejedu rychle a nevyfotí mě kamera nebo pokud neztratím občanský průkaz, případně nekupuju dům, mám kontaktů se státem relativně málo. Ale podnikatel má se státem kontakt v podstatě každý měsíc a většinou i častěji. Máme vůči podnikatelům dluh, protože si myslím, že podmínky pro jejich podnikání – statistická hlášení, žádosti, formuláře, to by se dalo všechno díky sdílení dat výrazně zjednodušit.

Projekt, který se pro podnikatele snažíme prosadit a přesvědčit vládu, se jmenuje Portál podnikatele. Ve spolupráci s podnikatelskými svazy bychom rádi nabídli digitální služby podnikatelům na jednom místě. Podnikatelský život je pestrý, pro každý obor potřebujete trochu jiné doklady, povolení, informace, a to není možné udělat z jednoho ministerstva ani komory, je potřeba se spojit dohromady. Bude to komplikované, ale máme na tom předběžnou dohodu.