Česko má velkou příležitost přidat v obnovitelných zdrojích a ekonomicky růst díky výrobě čistých technologií
Nejtěžší bude koordinovaná výstavba nových solárních či větrných elektráren s posílením distribuční a přenosové soustavy, říká Jakub Živanský z poradenské společnosti McKinsey
redaktor
V Česku se stále hovoří o tom, jaké všechny evropské ekologické závazky se musí přijmout. Podle Jakuba Živanského z pražské kanceláře McKinsey je načase změnit defenzivní přístup v ofenzivní. „Můžeme mít významný ekonomický benefit z toho, že u nás nejen akcelerujeme výstavbu obnovitelných zdrojů, ale ve větší míře budeme i vyrábět a dodávat komponenty do čistých technologií budoucnosti,“ říká Živanský.
Myslím, že v posledních letech sledujeme nesmírnou akceleraci úsilí co nejvíce rozšiřovat kapacitu – a to jak solárních, tak větrných elektráren. Podle posledních plánů Evropské unie bychom se měli posunout ze zhruba 400 gigawattů instalovaného výkonu na více než 1,1 tisíce do roku 2030. Když si uvědomíme, jak dlouho jsme pracovali na současných 400 gigawattech, je to ohromné zrychlení, které bude vyžadovat koordinovanou výstavbu fotovoltaických či větrných elektráren a posílení distribuční a přenosové soustavy, abychom dokázali nové zdroje efektivně integrovat. Je to navázáno na plán REPowerEU (evropský plán na úspory energie, výrobu čisté energie a diverzifikaci dodávek energie, pozn. red), který počítá s tím, že 42,5 procenta naší finální energetické spotřeby bude zajištěno obnovitelnými zdroji. Není to cíl pro každý členský stát, jde o celoevropský průměr.
Nebude to samozřejmě snadné. Potřebujeme zajistit dostatečnou rychlost a objem schvalování projektů, dostatek pracovníků pro rozvoj, instalace a údržbu elektráren, již zmiňovanou integraci zdrojů do energetické sítě, ale i schopnost výrobních řetězců produkovat potřebná zařízení. Elektrárny na obnovitelné zdroje jsou velmi náročné na vstupní materiály, jako je například ocel, a výnosnost ovlivňují i náklady na financování. A do nich se právě promítl nárůst cen komodit a vyšší úrokové sazby.
Dneska máme osmnáct procent naší finální spotřeby energií z obnovitelných zdrojů, což zahrnuje i velké vodní elektrárny a spalování biomasy. Naším původním plánem bylo dostat se v roce 2030 na dvaadvacet procent. Současné návrhy to zvyšují na třicet procent. Pokud tento plán chceme splnit, budeme muset do roku 2030 postavit alespoň deset gigawattů solárních a větrných elektráren, což je z dnešního základu asi 2,5 gigawattu výrazný růst. Musíme zkrátka stavět mnohem rychleji. V posledních dvou letech jsme připojili zhruba 0,6 gigawattu mikrozdrojů a alokovali podporu asi na dva gigawatty fotovoltaik z Modernizačního fondu. Náznaky zlepšení tady jsou, ale rychlost výstavby musíme značně zvýšit.
Bude zapotřebí zajistit koordinaci s posilováním distribuční a přenosové sítě. I když ji historicky máme poměrně robustní, existují regiony, které jsou dnes už na hraně kvůli velkým objemům projektů ve fázi rozvoje, které si požádaly o připojení. Podle analýzy, kterou si distributoři elektřiny v ČR nechali vypracovat, bude pro zajištění integrace OZE zapotřebí do české energetické sítě do roku 2040 investovat navíc sto miliard korun. Pro srovnání, předběžné výpočty operátorů přenosové sítě v Německu jsou, že země bude do roku 2045 potřebovat investovat až 128 miliard eur navíc.
Myslím, že ano. Například jen na střechách může být celkem instalováno více než deset až patnáct gigawattů solárních elektráren. Velký potenciál má také agrivoltaika. Opět se k tomu vracím: domnívám se, že největším problémem bude, aby to všechno zvládla distribuční a přenosová soustava.
Nechci dávat politická doporučení, ale určitě je zapotřebí mít fungující regulace v bateriích a dalších zdrojích flexibility. Obecně bychom měli také zajistit to, aby se čisté zdroje stavěly hlavně v místech, kde budou nejvíce potřeba z hlediska poptávky po elektřině. Namísto toho, abychom vybírali místa, kde je snazší nebo levnější je vystavět třeba díky nižší ceně půdy. Pak se právě přenášejí zvýšené náklady na distribuční soustavu. Myslím, že bychom se rovněž měli více zaměřit na hybridní projekty, které počítají s kombinovanou výrobou energie ze slunce i větru, což se vzájemně vhodně doplňuje a tím snižuje náklady na integraci. Budeme se také asi muset smířit s tím, že výroba OZE se ve špičkách bude omezovat, protože by bylo velmi nákladné dimenzovat naši energetickou síť tak, aby byla schopna absorbovat maximální výrobní kapacitu všech připojených variabilních zdrojů.
Pomůže například jednotné environmentální stanovisko, které má legislativně nabýt účinnosti od Nového roku. To znamená, že už nebude zapotřebí získat tolik razítek jako dnes. Navíc budou nové instalace nad výkon jeden megawatt považované za stavby ve veřejném zájmu, čímž také odpadnou některé povolovací úkony. Myslím, že velmi důležitá je rovněž osvěta. Obnovitelné zdroje jsou v současnosti nejlevnějšími zdroji elektrické energie. Česko má navíc v tomto ohledu jako strojírensky zaměřená země velké možnosti využít nově vznikající dodavatelské řetězce.
Myslím, že bychom od defenzivního přístupu, jaké všechny evropské cíle musíme splnit, měli přejít více do ofenzivy. Můžeme mít významný ekonomický benefit z toho, že bychom u nás ve větší míře vyráběli a dodávali komponenty do čistých technologií budoucnosti – nemusí to být jenom větrné turbíny, ale třeba také součásti do solárních elektráren, elektrolyzéry nebo komponenty pro distribuční a přenosovou soustavu. Vidím v tom ohromný potenciál pro český průmysl a český HDP v řádu vyšších desítek miliard korun. Obecně platí, že dekarbonizace prostřednictvím obnovitelných zdrojů dává pro Evropu velký smysl a nabízejí se rozsáhlé možnosti mezinárodní spolupráce. Je ale zapotřebí tuto historickou příležitost využít k tomu, aby centrum inovací a průmyslu zůstalo v Evropě. Aby motivovala státy k rozšíření výrobních kapacit, Evropská komise nedávno navrhla, že do roku 2030 chce mít kapacitu na výrobu alespoň čtyřiceti procent svých ročních potřeb v oblasti čistých technologií.
Česká republika by měla budovat své vlastní zdroje pro posílení, resp. udržení soběstačnosti a do určité míry počítat také s dovozem z regionů, které jsou na tom z hlediska větrných a solárních podmínek lépe.
V tom nebudeme unikát. McKinsey je expertním partnerem Hydrogen Council, největší asociace sdružující hlavní hráče v této oblasti. Zpracovali jsme s nimi analýzu o mezinárodních tocích vodíku. A vyšlo nám, že systémové náklady budou asi o patnáct procent nižší než ve scénáři, kdy by si tento plyn vyráběla každá země sama podle svých potřeb. V nákladově optimálním scénáři do roku 2050 se zhruba dvě třetiny vodíku, které budeme potřebovat, budou přepravovat na vzdálenosti delší než tisíc kilometrů. Mluvíme například o Chile, které má nejlepší solární a větrné profily, o Blízkém východě nebo o severu Afriky. Samozřejmě je zapotřebí mít funkční infrastrukturu pro distribuci.
Jakub Živanský
• Je partnerem v pražské kanceláři poradenské společnosti McKinsey.
• Na evropské úrovni spoluvede pracovní skupinu McKinsey, která se zabývá rozvojem obnovitelných zdrojů energie.
• Pomáhá velkým institucím a investorům v Evropě, na Středním východě, v USA, Chile, Mexiku, Jižní Koreji, Japonsku a jinde s transformací energetiky směrem k nízkoemisním zdrojům.
• Zaměřuje se na budování bysnysů v oblasti udržitelnosti, hlavně na větrné (pozemní i mořské) elektrárny, solární elektrárny, dodavatelské řetězce čistých technologií, (zelený) vodík a integraci obnovitelných zdrojů do energetické sítě.
• Vystudoval práva a finance na University of Oxford, práva na Univerzitě Karlově v Praze a finance na Vysoké škole ekonomické v Praze.
• Absolvoval studijní pobyty na London School of Economics, University of Texas at Austin, University of Aberdeen, University of London a Université de Bourgogne.
• Před nástupem do McKinsey působil jako právník v advokátní kanceláři Allen & Overy.