Odpoledne 26. listopadu 1939 dopadlo nedaleko sovětské pohraniční vesnice Mainila sedm dělostřeleckých granátů. Moskevská Pravda nazvala incident „nestoudnou provokací finské armády“ a informovala, že při něm padli „tři rudo­armějci a jeden nižší důstojník“.

Sovětský premiér a ministr zahraničí Vjačeslav Molotov si okamžitě předvolal finského velvyslance a vyzval ho, aby Finsko stáhlo vojáky o 20 až 25 kilometrů od hranic. Když to Finové odmítli s tím, že střelba přišla ze sovětského území, Molotov oznámil, že Moskva se již necítí být vázána smlouvou o neútočení z roku 1932. Sovětský svaz poté 29. listopadu přerušil diplomatické styky s Finskem a ráno druhého dne překročila Rudá armáda hranice.

Vrchní velitel finských ozbrojených sil – maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim – nazval ve svých pamětech Mainilský incident sovětskou provokací, kterou „očekával už od poloviny října“, a nemýlil se. Ze zmínky v soukromém archivu Stalinova šéfideologa Andreje Ždanova plyne, že ho sovětská tajná policie skutečně zinscenovala.

Hitler měl své Gliwice, Putin si vyfabuloval Donbas a Stalin zahájil zimní válku v Mainile. Trvala 105 dní, padly v ní desetitisíce vojáků a Finové – ačkoli nakonec mnohem silnějšímu soupeři podlehli – dokázali svým hrdinstvím a zarputilým odporem uhájit nezávislost své země. O nic menšího tenkrát nešlo. Hned druhý den války oznámil moskevský rozhlas vznik Finské demokratické republiky v čele s finským komunistou a dlouholetým funkcionářem Kominterny Ottou Kuusinenem, v rámci sovětské Rudé armády se zformovala revoluční Finská lidová armáda, a pokud by ještě někdo pochyboval, stačí si přečíst zlověstný rozkaz velitele Leningradského vojenského okruhu Kirilla Mereckova, který přepadu Finska velel. Mimo jiné v něm stálo: „Přicházíme do Finska nikoli jako dobyvatelé, ale jako přátelé a osvoboditelé finského lidu z pařátů velkostatkářů a kapitalistů.“

Hra na hodného soudruha

Plán na obsazení Finska nechal Stalin Mereckovovi zpracovat v létě 1939; v době, kdy se hroutily sovětské rozhovory s Británií a Francií a Stalin se stále víc přikláněl ke „kšeftu“ s Hitlerem. Pakt Ribbentrop–Molotov z 23. srpna 1939 znamenal pro Stalina zisk širokého nárazníkového pásma ve východní Evropě. V polovině září se přidal k Hitlerovu útoku na Polsko a ukrojil si jeho východní část. Hned poté se zaměřil na Pobaltí a brutálním nátlakem přiměl Estonsko, Litvu a Lotyšsko, aby do začátku října podepsaly smlouvy o „vzájemné pomoci“ se Sovětským svazem. Znělo to sice hezky, ale čpělo to sírou: Pobaltí se stalo satelitem Moskvy a muselo na svém území strpět sovětské vojenské základny. Toto polootroctví navíc nemělo trvat dlouho. Už v červnu 1940 obvinil Stalin pobaltské státy ze zrady, přetvořil je v sovětské republiky a nechal do gulagů odvléct desetitisíce lidí.

Václav Drchal

Finsko měl potkat podobný osud. Sovětsko-finská jednání začala 12. října a Stalinovy požadavky byly jednoznačné – uzavření „darebácké“ smlouvy o vzájemné pomoci jako s pobaltskými státy a rozsáhlé územní ústupky. Konkrétně se Finsko mělo vzdát části Karelské šíje (aby rozšířilo zázemí Petrohradu/Leningradu), území na Rybářském poloostrově (kvůli ochraně přístavu Murmansk v Barentsově moři), ostrovů ve Finském zálivu a na třicet let Sovětskému svazu pronajmout poloostrov Hanko. Stalin výměnou nabízel dvojnásobně velké území ve východní Karélii, jenže pokud by na ni Finsko přistoupilo, bylo by proti pozdější sovětské agresi – a ta by vzhledem k tomu, jak dopadlo Pobaltí, nepochybně přišla – naprosto bezmocné.

Mannerheim sice drobné územní ústupky podporoval, ale předáním požadovaných území na Karelské šíji by podle něj Sovětský svaz „získal přirozenou finskou obrannou linii, která byla teprve v létě a na podzim opevněna“, a poloostrov Hanko, ležící pouhých sto kilometrů jihozápadně od Helsinek, považoval za „předmostí vedoucí k nejdůležitějším částem naší země a jejím komunikacím“.

Václav Drchal

Když finská delegace návrh odmítla, reagoval Stalin po sovětsku: „V Polsku jsme si pouze vzali to, co nám v minulosti náleželo, vám zatím nabízíme výměnu.“ Mezi sovětskou a finskou delegací proběhlo poté ještě několik kol jednání, ale k dohodě nedošlo a například britský historik a autor knihy Zimní válka Carl Van Dyke tvrdí, že podle moskevských archivů o ni Stalin ani nestál: už v polovině října se rozhodl pro preventivní „bleskovou válku“, čemuž odpovídala Molotovova „destruktivní diplomacie“ a paralelní příprava Kuusinenovy zrádcovské vlády. V polovině listopadu jednání skončila a brzy poté – jak už víme – dopadlo na Mainilu sedm dělostřeleckých granátů.

Úplně sami

Sovětská převaha byla zdrcující. Do prvního útoku vrhl Stalin 450 tisíc lidí, dva tisíce tanků a tisíc letadel a jen Mereckovův Leningradský vojenský okruh měl nad Finy převahu 3 : 1 ve vojácích, 5 : 1 v dělech, 5,5 : 1 v letadlech a 80 : 1 v tancích. Útok začal – bez vyhlášení války – ráno 30. listopadu 1939 dvouhodinovou dělo­střeleckou přípravou. Poté se dala sovětská vojska podél celé tisícikilometrové sovětsko-finské hranice do pohybu. Klíčovou roli měla sehrát 7. armáda útočící na Mannerheimovu linii – hustý pás pevnůstek, bunkrů, protitankových zákopů a kulometných hnízd –, kterou Finové přehradili Karelskou šíji. Jejím cílem bylo čtvrté největší finské město Viipuri (dnes ruský Vyborg) – a po něm samozřejmě Helsinky. Podporovala ji 8. armáda, která měla Finům bránícím Karelskou šíjí vpadnout do zad podél severního břehu Ladožského jezera.

Slabší, ovšem stále impozantní sovětské jednotky (9. a 14. armáda) měly za úkol „přepůlit“ Finsko, odříznout ho od světa dobytím klíčového železničního uzlu Kemi u švédských hranic a obsadit nejsevernější cíp země omývaný Barentsovým mořem. Z baltských přístavů zároveň vypluly válečné lodě a ponorky, jejichž úkolem bylo – spolu s letectvem – vyčistit Balt od finských lodí. V tom mimochodem Sovětský svaz selhal, zato se mu hned první den války podařilo shodit na finské hlavní město Helsinky zhruba 600 leteckých pum.

Profimedia.cz

Západní veřejné mínění stálo jednoznačně na straně přepadeného a bombardovaného Finska, přesto se Finové vojenské pomoci nedočkali. Kapacity Británie a Francie vázala „podivná válka“ s Hitlerem, Švédsko se bálo a Německo uzavřelo se Sovětským svazem smlouvu o neútočení. Společnost národů sice Sovětský svaz hned 14. prosince vyloučila, jenže tomu se Kreml jen smál a deník Izvestija psal o „požehnání“, které prvnímu socialistickému státu světa rozvázalo ruce, aby mohl dál vést „národněosvobozeneckou“ válku ve Finsku.

Lov na Rusy

Bylo tedy jen na Finech, aby se přesile postavili, a dělali to skvěle. Sovětští velitelé počítali s tím, že Mannerheimovu linii prorazí do deseti dnů a Stalinovy narozeniny (18. prosince) oslaví v Helsinkách. Jenže od prvního okamžiku se střetli s odhodlaným, skvěle manévrujícím protivníkem, který dokonale využíval členitého lesního terénu plného jezer a močálů. Na Karelské šíji se Finové zakopali do předem připravených pozic Mannerheimovy linie, kdežto všude jinde přešli ke guerillové válce a těžkopádně se pohybující nepřátele ničili nenadálými přepady a útoky na týl. Samostatnou kapitolou byli odstřelovači a mezi nimi zřejmě nejúspěšnější odstřelovač všech dob Simo Häyhä, který sám při svém, jak říkal, „lovu na Rusy“ zlikvidoval přes 500 sovětských vojáků.

Rudá armáda naopak selhávala naprosto ve všem. Jednotky spolu neuměly účinně komunikovat, a tak se stávalo, že dělostřelci a letci bombardovali vlastní vojáky. Málokdo z útočníků se uměl – na rozdíl od Finů – pohybovat na lyžích a tanky nebyly schopny projet hlubokým sněhem, proto se Rudá armáda musela pohybovat výhradně po zpevněných cestách, tam už však na ni číhali Finové s kulomety, protitankovými děly a Molotovovými koktejly. A když už se vyčerpaní Rusové nakrásně k nějakému bunkru či kulometnému hnízdu přece jen dostali, brodili se k němu závějemi tak pomalu, že při útoku utrpěli na poslední stovce metrů děsivé ztráty. Karélii navíc onu zimu sevřel pětatřicetistupňový mráz, a tak zamrzaly nejen motory aut a tanků, ale také morálka a odhodlání vojáků.

Splnit cíle se proto Rudé armádě podařilo jen na – Finy prakticky nebráněném – arktickém severu u Barentsova moře. Všude jinde dokázali obránci její postup zastavit. A nepomohly ani „kontrolní a přehrazovací oddíly“ (jen v týlu 7. armády jich bylo zřízeno 27), které pochodovaly za frontou a bez milosti střílely dezertéry a opozdilce. Na konci prosince už bylo zoufalství tak strašné, že si ministr obrany Klim Vorošilov stěžoval u Stalina a hystericky žádal, aby byli Mereckov a jeho lidé pohnáni před válečný soud: „Potřebujeme vyhnat ty zbabělce a loudaly (jsou mezi nimi i svině) a nahradit je schopnými a loajálními veliteli.“

Goliáš vítězí

Stalin rady chronicky neschopného Vorošilova ignoroval a na konci prosince sovětskou ofenzivu zastavil. Mereckova postavil do čela klíčové 7. armády a na jeho místo dosadil jiného sovětského velitele – Semjona Timošenka. Celý příští měsíc proudily k finským hranicím posily (celkem šlo o 23 elitních divizí), Timošenko přeskupoval vojska a kompletně měnil útočnou strategii. Důraz kladl na vzájemnou komunikaci jednotek, přesné dělostřelecké údery a proti Mannerheimově linii vymyslel novou taktiku – Timošenkovu „ohnivou zeď“, která spočívala v tom, že se pěšáci podporovaní tanky měli k jednotlivým bunkrům blížit kryti pohyblivým dělostřeleckým palebným valem.

Obnovený hlavní útok přišel 11. února a už o dva dny později se Rudé armádě podařilo u vesnice Summa prorazit v Mannerheimově linii čtyři kilometry široký průlom. Finové se ovšem nevzdali a dál hrdinsky odolávali přesile. Celou druhou polovinu února se fronta (velmi pomalu) valila k Vyborgu a ve stejné době k sobě finští a sovětští vyjednavači opět začali hledat cestu. Mírové rozhovory započaly v Moskvě 8. března a Molotov je zahájil absurdním obviněním, že Finsko nabídlo své území pro útok na Sovětský svaz, a nezaslouží si proto shovívavost. Byla to drzost, ale Finové věděli, že dříve či později musejí podlehnout, a tak jim nezbylo než přistoupit na nové vyděrač­ské podmínky. Mírovou smlouvu spolu obě země podepsaly 12. března a nazítří v jedenáct hodin dopoledne ustaly boje, což sovětské vojenské kapely oslavily břesknými revolučními pochody.

Mohly si to nechat od cesty. Odhady se výrazně liší, ale účet za rozpoutání „bleskové“ války byl příšerný. Během zimní války zemřelo podle moderních ruských odhadů 127 až 169 tisíc vojáků Rudé armády a přibližně 26 tisíc Finů. O zuřivosti bojů svědčí to, že se Finům podařilo zničit 1200 až 3500 sovětských tanků.

Výhody finlandizace

Mírové podmínky byly tvrdé. Finsko se muselo vzdát většiny Karélie, své části Rybářského poloostrova a oblasti Salla v Laponsku. Moskva kromě toho zabrala ostrovy ve Finském zálivu a do pronájmu na třicet let získala poloostrov Hanko. Finsko tehdy ztratilo zhruba deset procent území (navíc šlo o nejprůmyslověj­ší region země) a o domov přišlo 422 tisíc lidí, tedy přibližně dvanáct procent obyvatelstva. To nejdůležitější – vlastní nezávislost – si ale Finové vybojovali. „Nikdo nikdy netvrdil, že bychom se mohli dlouhodobě postavit tak ohromující převaze, bylo pouze možné vybudovat obranu, která by učinila z agrese příliš nákladnou záležitost,“ shrnul cenu finské nezávislosti ve svých pamětech (letos na jaře mají mimochodem vyjít v češtině) maršál Mannerheim.

V letech 1941 až 1944 vedlo Finsko proti Sovětskému svazu po boku Německa další, takzvanou pokračovací válku. Všechna ztracená území dobylo rychle zpět. Poté však přišla drtivá sovětská ofenziva a Finsko muselo podruhé hájit holou existenci. Opět se dokázalo ubránit a v září 1944 uzavřelo se Sovětským svazem nové příměří. Znamenalo to návrat do hranic dojednaných po zimní válce, navíc se ovšem muselo vzdát menšího území u Barentsova moře. Tím sovětsko-finský konflikt definitivně skončil. Nezávislost si Finsko dokázalo uchovat po celou studenou válku. Muselo sice zahraniční politiku do značné míry podřídit Moskvě, ale na rozdíl od Pobaltí a střední Evropy zůstalo demokracií a nikdy nepoznalo „dobrodiní“ násilné sovětizace a gulagů.