Minulý týden se Miloš Zeman opřel do svého oblíbeného cíle Martina Bursíka, když na Zemi živitelce poznamenal, že za požár může Bursíkův kůrovec. Nutno říci, že samotný brouk za to nemůže a prezident jako obvykle provokuje.

Ale tentokrát se mu moc divit nelze, když veřejný prostor zaplňují hlasy různých biologů, ekologů a aktivistů, že se vlastně tak moc nestalo a místní přírodě to ve skutečnosti pomůže, protože požáry jsou běžnou součástí vývoje lesa. Tedy přesněji lesní divočiny, kterou národní park v místě pěstuje.

Z vědeckého hlediska mají sice pravdu, ale zároveň opět otevírají téma obnovování divočiny v obydlené a hustě navštěvované kulturní krajině.

Ano, na Děčínsku se neodehrála apokalypsa, ale jen díky mimořádnému nasazení hasičů a mezinárodní pomoci. Zcela nepochybně došlo k vážnému ohrožení nejen majetku, ale i životů tamních lidí. Prostě ta vytoužená divočina jistě oplývá diverzitou ve flóře i fauně, je nesmírně cenná pro udržování přírodních rovnováh, ale je dost nevhodná a nebezpečná pro běžný život lidí, jichž se při zavádění bezzásahových zón a rekonstrukci divokého pralesa za jejich plotem nikdo neptá na souhlas.

Koncept bezzásahovosti na Děčínsku zcela změnil způsob, jakým se v historicky turisty masově navštěvované oblasti hospodařilo po staletí. A požár ukázal, jak nebezpečná je to cesta.

Představa, že ochranáři vrátí divočinu, kamkoli se jim zamane, je prostě scestná. Když se o to pokusíte na své zahrádce uprostřed zahrádkářské kolonie, nejspíš vás po čase najdou podříznutého roubovacím nožem.

Taková změna krajiny totiž není otázkou přírodovědnou, ale silně politickou. Přemýšlet by o tom měli nyní především konstruktéři nového národního parku Křivoklátsko, který je svým způsobem osídlení i turistickým ruchem Českému Švýcarsku velmi blízko.