Jasně, Británie vyváží do EU 49 procent svého exportu a velmi jí záleží na udržení přístupu na trh, zejména ve finančních a profesionálních službách, které jsou tradičně silnou konkurenční výhodou londýnské City. Chce obchod bez cel a kvót, ale nikoli za tu cenu, že by předávala pravomoci tam, kde vnímá svoji suverenitu velmi citlivě. 

Britové zveřejnili svojí pozici nejen k samotné zóně volného obchodu, ale i řadě dalších oblastí, až tento týden jako reakci na návrhy EU. Pro ty, kdo nechtějí ztrácet čas četbou vysoce terminologicky náročných dokumentů, doporučuji dopis britského „šerpy“ Davida Frosta, který srozumitelně vysvětluje, proč Britové nechtějí vyjednávací pozici EU přijmout.

Nejvíc se ovšem hraje o „férově nalajnované hřiště“ (level playing field): EU se snaží využít své tržní váhy 450 milionů spotřebitelů k tomu, aby zamezila tomu, co by bylo možné z její strany interpretovat jako – řekněme – podbízení. EU argumentuje vzájemnou provázaností, geografickou blízkostí, velkými objemy vzájemného obchodu, investic, těsností a významem bezpečnostních vazeb. Přehledně je to pospáno formou otázek a odpovědí tady.

Koneckonců, liberálně orientovaní zastánci Brexitu v Konzervativní straně vždy zdůrazňovali, že chtějí odchodu využít pro to, aby ze Spojeného království vytvořili místo, kde je radost podnikat, a tedy že vytvoří konkurenčně atraktivnější prostředí pro byznys. Lze proto pochopit, proč se britská vláda nechce do budoucna podřizovat evropské legislativě, například v oblasti veřejné podpory, ani rozhodnutím Evropského soudního dvora, pokud jde o její vymáhání. Nechce přistoupit ani na obdobné principy v pracovněprávní oblasti, v daních, v ekologii a závazcích kolem klimatické změny.

Pozor, dnešní Británie je hodně „zelená“, ale tady jde o suverenitu, jak ji ona vnímá. Chcete-li seřazené argumenty z „třetí strany“, která s EU již dohodu uzavřela, podívejte se na názor jednoho velmi informovaného Japonce (vůbec nevadí, že je z března). Bude to zajímavé.

Fascinující handrkování lze očekávat kolem práva rybolovu v britských vodách, což je vyjednávací karta s mnohem větší politickou silou, než si ve vnitrozemském Česku dovedeme představit, i než jaká odpovídá reálnému podílu rybolovu na zaměstnanosti. V Británii se jím živilo podle posledních statistik nějakých osm tisíc lidí, ve Francii ani ne šest tisíc, v Belgii čtyři sta, ale bít se o něj budou jako koně…

Připomíná mi to zarputilost Poláků, s níž na sklonku roku 1992 vyžadovali pro „svoje“ mořské ryby v rámci vyjednávání o Středoevropské zóně volného obchodu (CEFTA, i taková dohoda byla) stejný přístup na český trh, jako mají Norové nebo členské země tehdejší EU. Tehdy jsme žádné ryby z Polska nedováželi, ale jak říkali už tehdy matadoři v oboru, i „prázdná koncese“ se musí zobchodovat. Nakonec jsme jim to dali, ale výměnou za kvóty na české pivo. 

Kéž by byla stejná sleďo-pivní shoda při lajnování tohohle hřiště.