Ve světle událostí posledních týdnů se opět ukazuje aktuálnost nadčasového projevu pozdějšího amerického prezidenta Ronalda Reagana z roku 1964, který se do dějin zapsal pod názvem „A Time for Choosing“. Reagan v něm mimo jiné říká, že jakkoli není sporu o tom, že mír je vždy lepší volbou než válka, každá akce nese určité riziko a poučení z historie ukazuje, že to největší s sebou nese politika appeasementu, která v konečném důsledku nenabízí volbu mezi válkou a mírem, ale mezi bojem a kapitulací.

Dnes, o více než šedesát let později, to vypadá, že jeho slova ještě nedoputovala za Atlantik. Neschopnost Evropy sjednotit se v tvrdé pozici vůči ruskému vydírání Západu hrozbou invaze na Ukrajinu a postupné vyklízení pozic v Sahelu opět ukazují smutný fakt, že zkušenost je nepřenositelná.

Po rozhodnutí o vpádu na Ukrajinu může Vladimir Putin již nyní slavit dílčí vítězství nad státy kontinentální Evropy, potažmo nad Evropskou unií. Ta se totiž i po zkušenosti s praktickými nástroji ruské zahraniční politiky uplatněnými v Salisbury a ve Vrběticích opět plaví na vlně appeasementu a v posledních týdnech už podruhé ukazuje nebývalý nedostatek vůle postavit se za své bezpečnostní zájmy, a to jak na východ, tak na jih od svých hranic.

V prvním případě se v otázce Ukrajiny nedokázala sjednotit a dát Rusku pomyslný nůž na krk. V tom druhém se hodlá podle posledních informací stáhnout ze Sahelu – kvůli ruské přítomnosti. Pokud někdo tyto události nečte jako bianco šek vystavený ruským rejdům po Evropě, je větším optimistou než autor tohoto textu. Kolik nakonec zaplatíme, sice ještě není známo, ale jedno je jisté – zaplatíme.

Nedává to smysl

Kde se však vzala ruská převaha nad Evropou? V řeči čísel totiž nedává vůbec žádný smysl. Evropská unie má třikrát víc obyvatel, takřka desetkrát vyšší hrubý domácí produkt a i v oblasti obranných výdajů Rusko několikanásobně převyšuje. Pokud se jedná o vzájemnou ekonomickou závislost, výše nastíněnou skutečnost čísla jen dále podtrhují. Objem obchodní výměny s Ruskem dosáhl v roce 2020 174,3 miliardy eur, což z pohledu EU tvoří pouze 4,8 procenta z celkového objemu, zatímco pro Rusy se jedná o celých 37 procent veškeré obchodní výměny.

Celé toto srovnání pak už jen dokonale završuje rozdíl v oblasti přímých zahraničních investic, kdy ruské investice do EU tvořily v roce 2020 1,9 procenta z celkového objemu a investice z EU 75 procent přímých zahraničních investic do ruské ekonomiky.

Vysvětlit tuto převahu lze asi jen s využitím triviální až směšné, ale možná o to přesnější metafory z populárního seriálu Hra o trůny. V tom se král Západozemí Robert Baratheon ptá své ženy Cersei, hovoře o možné invazi na území svého království rozděleného hádkami šlechtických rodů, které číslo je vyšší, zda pět, či jedna. Na odpověď Cersei, že pět, reaguje ukázáním pěti prstů jedné ruky a zaťatou pěstí ruky druhé, doprovázeje toto výmluvné gesto slovy: „Jedna skutečná armáda, sjednocená za jedním vůdcem, sledující jeden cíl.“

Co by tedy měla Evropa v této situaci dělat? Výše zmíněné řádky naznačují, že jádro problému neleží pouze v nedostatečných bezpečnostních kapacitách, ale stejnou měrou také v neschopnosti přesvědčit provokatéra, že mám vůli jednat.

Pokud jde o samotné budování evropské bezpečnosti, spěšné hledání odpovědi v evropské armádě by bylo vzhledem k dosavadním zkušenostem a načasování slepou uličkou a fatální chybou. Tvorba paralelních struktur by za pět minut dvanáct pouze štěpila pozornost a proces evropského vyzbrojování zpomalila. Nehledě na skutečnost, že by také zbytečně podkopávala integritu transatlantické vazby, ve které pořád USA hrají prim, a to nejen pro sílu své armády, ale také obecně známou ochotu ji v případě potřeby použít.

Vrátit se, třeba silou

Evropské státy by se proto měly bez dalších zbytečných výmluv a navzdory domácím politickým překážkám zaměřit na plnění svých závazků vůči NATO a v rámci EU definovat jednotné evropské bezpečnostní zájmy, které budou společně naplňovat.

Začít mohou tím, že si přestanou svazovat ruce všemožnými pravidly a vrátí se zpátky, třeba i silou, k zajišťování bezpečnosti střední Afriky, kde vagnerovci pomocí igelitek plných dolarů a pod ruskou ochranou úspěšně rozkládají jeden stát za druhým. Protože míra stability v oblasti Sahelu má přímý vliv na migrační tlak a teroristickou hrozbu v Evropě. Mezi slabou Evropou a silným Ruskem je totiž přímá úměra a v Kremlu jsou si toho moc dobře vědomi. Jenže k tomu potřebuje Evropa ještě jednu zásadní věc. Najít ztracené koule. 

Autor je vydavatelem týdeníku Hrot