Občanští demokraté jednak posilují soupeře, protože ten sklidí popularitu, jakkoli se budou k otcovství téhle osloviny hlásit sebevíce, zadruhé a především pořádně komplikují budoucí narovnání veřejných financí, na němž se, pokud stále mají vládní ambice, budou muset významně podílet a platit jeho politické náklady.

Nízké daně jsou samozřejmě žádoucí a u těch placených z příjmů to platí zejména. Také platí, že za poslední dvě volební období vzrostla souhrnná daňová kvóta o více než tři procenta HDP, což znamená, že stát vybírá o nějakých dvě stě miliard více, než by vybral, kdyby byla daňová zátěž stejná jako v roce 2013.

Jako za Paroubka

Co je tedy špatně na tom, že stát nyní nechá lidem více z peněz, které si vydělali? Především to, že v příštím roce musíme počítat s deficitem kolem 400 miliard korun a další rok to nebude o moc jiné. A s tím bude třeba něco dělat.

Jsme v pozoruhodně podobné době, jako jsme byli před volbami v roce 2006, kdy sociální demokraté sekali masivní schodky navzdory vysokému růstu ekonomiky a Jiří Paroubek byl odhodlaný rozdávat, i kdyby se kvůli tomu měl spojit s Marťany. Tehdy přišla ODS a konkrétně Vlastimil Tlustý s konceptem patnáctiprocentní rovné daně, která měla platit pro občany i firmy a také se na této sazbě měla sjednotit DPH. To mělo zvednout ekonomický růst, aby nebylo třeba zase tak moc nepopulárně škrtat ve výdajích. Menší kus většího koláče je více než větší kus z menšího.

Myšlenka dobrá, leč extrémně špatně spočítaná a v době, kdy státní dluhopisy ještě nesly slušný úrok, neufinancovatelná. Tlustý s tím ODS sice vyhrála volby, ale daňovou reformu pak realizoval Kalousek, který se snažil splnit volební slib ODS a nezruinovat přitom státní kasu. Tak vymyslel superhrubou mzdu a začal danit platby pojistného a na sjednocení DPH pak nedošlo vůbec, protože vše zastavil pád Lehmanů v roce 2008.

Nejsladší dopředu

Pokud chce pravice být pravicí a zvětšovat koláč, z něhož by státu stačil menší dílek, musí počítat lépe než Vlasta Tlustý. A také trochu předvídat. Pochopit, že tento fiskální marasmus nemůže skončit jinak než nějakou reformou veřejných financí, snad není tak těžké. A v té je vždy hodně kyselých jablíček, která je třeba lidem alespoň trochu osladit a propálit to nejsladší dopředu.

Když odhlédneme od škrtání výdajů a prodlužování věku pro odchod do penze či přitvrzování valorizací, tak u daní bychom se měli věnovat tomu, co nakopne růst. To je především nějaká daňová podpora investic u firem a snižování nákladů na pracovní sílu, především platby zaměstnavatele na pojištění. A proti tomu by mělo jít zvýšení nepřímých daní, především DPH. Což je zase nepopulární, a tak je dobré to zpříjemnit snížením daně z příjmu. To vše, pokud možno najednou, aby to bylo politicky skousnutelné, aby voliči obratem reformní vládu nevymetli.

Samotné snížení daní zaměstnancům bude mít na ekonomiku, zvláště tu naši, kde jsou dvě třetiny spotřebitelské poptávky uspokojované dovozy, nulový vliv. A to je ještě optimistický odhad. Protože je to známkou rozpočtové nezodpovědnosti, která může přinést zhoršení ratingu země a z toho plynoucí snížení investic.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.