V červenci 1964 si kanadský antropolog Richard Borshay Lee zřídil v jednom z táborů sanského kmene !Kungů „píchačky“. Skoro celý měsíc zapisoval příchody a odchody všech dospělých příslušníků kmene a výsledkem bylo zjištění, že se !Kungové – kmen lovců a sběračů žijící na okraji pouště Kalahari – rozhodně nepředřou. „Pracovali asi dva a půl dne v týdnu. Vzhledem k tomu, že průměrná délka pracovního dne byla zhruba šest hodin, vychází najevo, že místní !kungští Křováci věnují navzdory drsnému prostředí shánění potravy dvanáct až devatenáct hodin týdně,“ shrnul Lee svá pozorování s tím, že dokonce ani místní úderník „jménem ≠oma nesháněl jídlo déle než 32 hodin týdně“.

Jen o pár let později přišli archeologové s prvními náznaky, že kostry nejstarších zemědělců, kteří kdysi začali pěstovat obilí a chovat domácí zvířata, prozrazují nižší tělesnou výšku a nesou častěji stopy podvýživy než pozůstatky lovců-sběračů, kteří na stejném místě žili před nimi.

Obojí to byla pozoruhodná zjištění vzpírající se tradičnímu pohledu na minulost lidstva jako na strmě vzhůru stoupající schodiště, kdy každý další stupeň znamenal nějakou inovaci, která učinila lidský život snazším a snesitelnějším. Samozřejmě se hned vyrojila spousta kritiků, ovšem nedávné studie jasně ukazují, že lovci-sběrači opravdu pracovali kratší dobu než první zemědělci, a přesto byli zdravější. Právě před měsícem publikoval prestižní americký vědecký časopis Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS) studii, která těžko zpochybnitelným způsobem dokazuje, že přijetí zemědělství v Evropě skutečně vedlo k výraznému snížení tělesné výšky tehdejších lidí.

Pokrok zkrátka lidem občas nepřinesl nic dobrého. Z hlediska jednotlivce bylo ve skutečnosti opuštění lovu a přijetí zemědělství velmi hloupým nápadem: znamenalo to víc práce a odměnou za ni bylo víc hladu a víc nemocí. !Kungové to ostatně dobře vědí. Když se Lee jednoho z nich zeptal, proč se nevěnují zemědělství, dostalo se mu ledabylé odpovědi: „Proč bychom měli něco pěstovat, když na světě roste tolik ořechů mongongo?“ Přesto dávní lovci a sběrači museli nakonec „vzpouře chcípáků“ podlehnout. Zemědělci sice proti nim byli podvyživení a malí, ale bylo jich jako mravenců.

Od desíti k pěti

Důkazy, že zemědělství vedlo ke zmenšení lidí, přicházely v minulých letech z celého světa – z Blízkého východu, z Číny, z Ameriky (z Kalifornie i z povodí řeky Illinois) a samozřejmě také z Evropy. Pro ni už před dvaceti lety německý pediatr a odborník na růst dětí Michael Hermanussen na základě měření dlouhých kostí končetin určil, že v případě mužů došlo k poklesu výšky o těžko uvěřitelných čtrnáct centimetrů (ze 179 na méně než 165 centimetrů) a u žen o osm centimetrů (ze 158 na 150 centimetrů).

Všechny tyto práce v sobě ovšem měly ukrytou zásadní metodologickou chybu – nebraly v potaz, že příchod zemědělství mohl znamenat kompletní či částečné nahrazení původních lovců-sběračů jiným, zemědělským etnikem, které mělo nižší tělesnou výšku prostě „v genech“. Asi jako kdyby zítra Holanďany u Severního moře vystřídali Číňané či Mexičané, kteří jsou také v průměru o čtrnáct centimetrů nižší.

Zmíněná nová studie, na které se podíleli i dva Češi, na to proto šla poněkud jinak. Jejím autorům se podařilo shromáždit celkem 167 kosterních pozůstatků dávných obyvatel Evropy, ze kterých šlo nejen určit tělesnou výšku, ale také extrahovat dostatečné množství DNA. V získaných genetických informacích potom hledali ty geny, které jsou odpovědné za tělesnou výšku, a pro každého jednotlivého dávného Evropana stanovili takzvané polygenní skóre pro tuto vlastnost. Tuto geneticky „předpovězenou“ výšku postavy poté porovnávali se skutečnou výškou, tak jak ji lze odhadnout z dlouhých kostí. Jinak řečeno, přímo zjišťovali vliv prostředí – výživy, zdraví a životního stylu – na tělesnou výšku dávných Evropanů.

Výsledky jsou naprosto jednoznačné. Dávní lovci a sběrači, kteří žili v Evropě před 38 tisíci až 6400 lety, byli v průměru o 1,96 centimetru vyšší, než činila jejich předpovězená genetická výška. Naopak neolitičtí zemědělci, kteří Evropu obývali před 7500 až 3100 lety, byli oproti této genetické výšce o 1,87 centimetru nižší. Rozdíl tedy činí necelé čtyři centimetry. V následujících tisíciletích skutečná výška postavy opět – zřejmě díky dalším inovacím a zvykání si na zemědělský způsob života – o něco překonala tu genetickou, ovšem ani v době železné (zkoumané kostry byly staré 2600 až 2400 let) tento rozdíl nedosáhl úrovně z časů, kdy lidé místo motyky používali luk. Autoři studie to v závěru shrnuli slovy, že první zemědělci byli objektivně malí a důvodem tohoto jejich nízkého vzrůstu byla „horší výživa a/nebo zvýšená zátěž způsobená infekčními chorobami“.

Moc práce

Vraťme se teď na chvíli do současnosti a podívejme se na to, jak je to s prací lovců-sběračů. Generalizovat je těžké, protože životní podmínky se od sebe na Zemi hodně liší a lidí živících se prapůvodním způsobem už moc nezbylo. Důkazy podporující Leeho stará pozorování přesto přicházely z řady míst – tropické Ameriky, Asie či Afriky, a tak je nebylo možné ignorovat. Britský antropolog James Woodburn se například s něčím podobným setkal u tanzanských Hadzů, kterým podle něj k obstarání jídla stačily pouhé dvě hodiny denně, přičemž mnohem víc času strávili hazardními hrami, v nichž byly nejčastější sázkou (velmi zřídka používané) šípy. Rozhodně však odmítali cokoli chovat či pěstovat s odůvodněním, že „by to znamenalo příliš mnoho těžké práce“.

Skutečně důležitou – a velmi důkladně provedenou – studii ovšem publikoval až v roce 2019 časopis Nature Human Behaviour. Tým vědců kvůli ní celé dva roky (na rozdíl od Leeho 28 dní mezi !Kungy) podrobně zaznamenával, co každý den dělají příslušníci deseti různých populací filipínského kmene Agta. Kouzlo spočívalo v tom, že některé populace Agtů žijí ještě dnes lovecko-sběračským způsobem, kdežto jiné si k tomu přidaly pěstování rýže. Také toto přímé srovnání skončilo hůře pro zemědělce – shánění obživy jim týdně zabralo v průměru o deset hodin déle než jejich „primitivním“ sousedům. Dodejme, že filipínští lovci jsou na tom dobře i v porovnání s námi. Pokud se ke dvaceti hodinám vyhrazeným na obživu přidá další čas strávený domácími pracemi a péčí o děti, každý týden jim za denního světla (čas po „večerce“ se nepočítal) zbylo velmi slušných třicet hodin ničím nerušeného volného času.

Vzájemná domestikace

Data už máme. Teď se zkusme podívat, co – proboha – naše předky vedlo k tomu, že se v jednom okamžiku rozhodli pracovat víc a žít hůř než předtím. Pravděpodobná odpověď zní, že to především nebylo v jednom okamžiku. Archeologické nálezy naznačují, že domestikace rostlin (a zvířat) byla pozvolná a někde trvala tisíce let. Například v jednom z center domestikace – v „Úrodném půlměsíci“ – dávní lidé nejdřív jen sbírali zrna divoce rostoucího ječmene a pšenice, poté přešli k cílenému setí blízko svých osad a tím, že logicky vybírali klasy s většími zrny a ty, které se po uzrání nevysypaly na zem, bezděčně prováděli první šlechtění. Další fází bylo pletí, okopávání a nakonec zavodňování a hnojení zvířecím trusem.

Byl to velmi pomalu postupující řetězec změn a ti naši předchůdci, kteří neměli tolik rozumu jako !Kungové a Hadzové, se v průběhu let nechali nepozorovaně obilím „ochočit“ a spadli do věčného zemědělského koloběhu, z něhož už nešlo vystoupit.

Lidé odsouzení k zániku

Samozřejmě to mělo své důsledky. Ty špatné už známe – zhoršená výživa a zdraví, za což pravděpodobně mohly různé choroby, pro jejichž šíření byly osady zemědělců ideálním prostředím. Domácí zvířata, s nimiž zemědělci žili, navíc přidala vlastní nové nemoci, mezi které se počítají takové metly jako břišní tyfus, salmonelóza, tuberkulóza či neštovice (ty na lidi přeskočily pravděpodobně při domestikaci velblouda). Ty dobré – jestli to tak lze nazvat – spočívaly v dosud nevídané koncentraci lidí na jednom místě a v růstu jejich absolutního počtu. Primitivní zemědělství bylo sice mimořádně neefektivní – americký ekonom Samuel Bowles nedávno odhadl, že první zemědělci vyprodukovali za stejný čas jen zhruba tři pětiny jídla oproti tomu, kdyby se živili lovem (filipínští Agtové by mohli vyprávět) –, ovšem stejná plocha půdy jich samozřejmě uživila daleko víc, a tak mohli bydlet hezky pospolu. Vysvětlit lze i růst počtu obyvatel, na svědomí ho měl nejspíš dlouhodobý pobyt na jednom místě – pozorování z celého světa naznačují, že kočovní lovci-sběrači si mohou nové dítě „dovolit“ pouze jednou za čtyři roky, tedy v okamžiku, kdy je starší sourozenec schopen sám sledovat tlupu a matka se může naplno věnovat novorozenci.

Vojtěch Velický

Nyní si to složme všechno dohromady. Špatně živení a udření zemědělci se sice lovcům nemohli fyzicky rovnat, zato jich ale bylo mnohem víc, jejich stálé osady početně překonávaly lovecké tlupy, oni sami se kvůli tisíciletému soužití s domácími zvířaty stali přenašeči dosud neznámých chorob, a navíc si pořídili zbrusu nové „hračky“ – pole, sklizeň a stáda, kterým věnovali tolik práce. Už zmíněný ekonom Bowles zkoumal matematické modely vedoucí k převládnutí neefektivního zemědělství nad lovectvím-sběračstvím a došel k závěru, že klíčovou komponentou, bez které by to nešlo, bylo soukromé vlastnictví. Tedy něco, co je nutné bránit a rozmnožovat, a zároveň něco, kolem čeho lidé budují řád, organizaci a hierarchii.

Odpověď na otázku, kdo byl odsouzen k vítězství a kdo k zániku, je nasnadě. Vrátit se do lesů už navíc přemnožení zemědělci nemohli, protože by jich většina pomřela hladem.

Paradoxy pokroku

Není to jediný paradox, který pokrok lidem uštědřil. Velmi podobná situace se opakovala o mnoho tisíciletí později, když se na obou březích severního Atlantiku začala prosazovat průmyslová revoluce. Také tehdy dočasně – ovšem přesto na dlouhá desetiletí – poklesla průměrná výška obyvatel řady států, což víme na rozdíl od pravěku z řádně vedených statistik. Díky přeměřování rekrutů lze třeba zjistit, že po roce 1760 začala klesat průměrná výška Britů (v roce 1790 šlo skoro o dva centimetry), zhruba o sedmdesát let později se k nim – použitelné statistiky se týkají kadetů West Pointu či vězňů v Georgii – přidali Američané a v různých dobách mnoho dalších národů, například Holanďané, Švédi či obyvatelé habsburské monarchie. Průměrný příjem na hlavu tehdy sice vytrvale stoupal, ovšem život v zoufale přelidněných slumech, otrávené ovzduší měst a patnácti- až osmnáctihodinové tovární směny devastovaly zdraví mnohem víc než nuzný venkovský život.

Kdyby měli tehdejší obyvatelé továren na výběr, rozhodně by se živili nějak jinak. Jenže neměli. Stejně jako první zemědělci spadli do soukolí, ze kterého se nedalo vystoupit. Pokrok – pokud tedy něco takového existuje – není vždy jen schodiště stoupající přímo vzhůru.