Počet vládních stran převyšující počet opozičních formací tu byl jen jednou. V letech 2002 až 2006 byla opozice stejně jako teď koncentrovaná jen do dvou partají: ODS a KSČM. Tehdejší situace se však od té dnešní dost lišila. Koaliční vlády měly křehkou „101“ a opozice si kvůli velké ideologické vzdálenosti nijak zásadně nekonkurovala. V praxi to přineslo rekordní trojí střídání vlád, množství vládních návrhů spadlých pod stůl nebo přijatých v totálně kompromisní podobě. Za premiérování Jiřího Paroubka pak komunisté často hlasovali společně s vládní sociální demokracií, s níž měli většinu.

Dnes je prakticky vyloučené, že by se něco z toho opakovalo. Vláda má pohodlnou majoritu a opoziční podporu nepotřebuje.

To však neznamená, že by se vláda u některých návrhů neměla pokusit získat aspoň část opozice. To platí přinejmenším o věcech spojených s evropskou a zahraniční politikou: od priorit předsednictví přes plánované zvýšení výdajů na obranu, účast našich vojáků v misích až po zmírnění dopadů Green Dealu. A to samé třeba u plánované penzijní či školské reformy. Holým neštěstím by bylo, kdyby taková strategická rozhodnutí měla být anulována hned po příštích volbách.

V žoldu svých lídrů

Nezáleží však jen na vůli vlády, ale i na ochotě opozice. Právě tady se dostáváme k jádru pudla. Opozici teď tvoří dvě strany typu firma, založené a de facto vlastněné lídry, kteří jim naplno vtiskli svou taktiku, sloužící prakticky výhradně jejich osobnímu zájmu.

Zájmem Andreje Babiše bylo, je a bude chránit a rozmnožovat své podnikatelské impérium. A zabezpečit sebe a své okolí proti případnému (trestnímu) postihu. Nyní si vybírá, jestli je pro něj lepší riskovat boj o Hrad, nebo vsadit na relativní bezpečí Sněmovny. První je lákavé, ale docela nebezpečné, neboť případná porážka může otřást Babišovou vnitřní pozicí.

Expremiér to zřejmě přesto zkusí. Výsledek prezidentských voleb určí, zda ANO bude prezidentskou opoziční stranou čekající na svou příležitost v dalších sněmovních volbách, nebo zvolna se rozpadajícím shlukem, kde se o moc bije několik ambiciózních osob s ministerskými či hejtmanskými zkušenostmi.

Zájmy Tomia Okamury jsou oproti Babišovým skromnější. SPD je perspektivní byznysový projekt, který mu zajišťuje dobré bydlo i prostor pro bezbřehou exhibici. Jak moc obojí miluje, jsme mnohokrát viděli. I Okamurovi by se určitě líbilo, kdyby mohl vystoupat o stupínek či dva výše. Nemusí ale nikam spěchat.

Navzdory verbálnímu ujišťování představitelů ANO o opaku není v zájmu ani jedné z opozičních stran být konstruktivní opozicí.

Nejen sněmovní cirkus

A tak nás čeká kolotoč mimořádných sněmovních schůzí, iniciování vyšetřovacích komisí, trumfování plamenných projevů a kritiky každého vládního kroku. Můžeme se těšit na vypjatá jednání výborů – třeba imunitního nebo petičního – vedených opozičními předsedy. Poslanci ANO a SPD budou předkládat vlastní návrhy zákonů a populistické a destruktivní pozměňováky ke všemu, co přijde z vlády. Budou usilovat o uzákonění referenda a vyvolání předčasných voleb.

Sněmovnu čekají obstrukce a využívání nepozornosti koalice k tomu, aby se přerušovalo a protahovalo a přehlasovávalo, když vládní poslanci zrovna nebudou dřepět na svých místech.

Při tom všem si opoziční strany budou konkurovat. Jelikož musejí. Ostře a zřetelně, aby o nich bylo slyšet a aby se mohly navzájem přetahovat o voliče. Když první s něčím přijde, druhá bude kontrovat. A naopak.

To zároveň nevylučuje, že ANO s SPD budou některé kroky koordinovat: obstrukce, zákonodárnou iniciativu, přehlasovávání či hlasování o nedůvěře.

Do vlády i do sebe navzájem se bude opozice opírat i mimo Sněmovnu. Na náměstích, při demonstracích a pochodech, petičních akcích, v médiích, a to především sociálních.

Vláda však má většinu, a pokud se nepřidá svým vnitřním bojem všech proti všem, opozici to všechno bude málo platné.