Na jedné straně vystupuje jako kovaný konzervativec národoveckého střihu; lpí na tradičních rodinných hodnotách a na Brusel hledí skrz prsty. Na druhé straně sdílí odhodlání bránit Ukrajinu před ruskou agresí (čímž se liší od ostatních, převážně proruských italských „pravičáků“).

To je asi také to nejlepší, co o ní lze s jistotou říci: není kopií svého očekávaného koaličního partnera Mattea Salviniho ze strany Liga, jehož hvězda od dob vládního působení pohasla. Její euroskepticismus také mírně ochladl, čemuž napomohl i evropský protipandemický fond ve výši 200 miliard eur. Další její plus je, že na rozdíl od dalšího koaličního partnera Silvia Berlusconiho (v jehož vládě kdysi sama působila) nemá problémy se zákonem.

Že člověk není pomatený protofašista ani usvědčený zločinec, by samo o sobě ve většině zemí na vedení vlády nemělo stačit, ale Itálie je Itálie. Meloniová obhajuje námořní blokády, které mají zabránit migrantům dostat se do Itálie ze severní Afriky, a používá fráze jako: „Ano přirozené rodině, ne LGBT lobby!“ To je zase solí v očích progresivním liberálům, většině běžných Italů už méně.

Ekonomická nejistota

Jenže řeči a popularita – Italští bratři jsou dnes v čele volebních preferencí – jsou jedna věc, kompetence věc druhá. Na rozdíl od Salviniho Meloniová před devatenácti měsíci rezolutně odmítla vstoupit do vlády jednoty Maria Draghiho, bývalého prezidenta Evropské centrální banky. Draghimu se podařilo vyjednat záchranný balíček ve výši 200 miliard eur, ale ten je závislý na ekonomických reformách, stejně jako na novém schématu nákupu dluhopisů ECB (má omezit výpůjční náklady silně zadlužených zemí, jako je Itálie, ve srovnání s jejich severními sousedy). Programové prohlášení pravděpodobné budoucí vládní koalice naznačuje, že se pokusí některé z těchto podmínek přehodnotit.

Daniel Deyl

To může být ošemetné. Meloniová zřejmě chápe, že její úspěch je spojen s ekonomickou stabilitou Itálie. Předvolební kampaň však přinesla slib Italských bratří, že podpoří rodiny a malé podniky přes očekávanou náročnou zimu. Existují také rozumné důvody k zamyšlení nad kompetencí nové vlády. V roce 2011 se (personálně podobná) koalice vedená Silviem Berlusconim potupně zhroutila, když zemi přivedla na pokraj finančního krachu. Náznaků, že se od té doby něčemu naučili, není mnoho. 

Jinou obavu vzbuzuje osud italské demokracie. Italští bratři se dosud hlásí k fašistické minulosti. Hrozí Římu stejný odklon od liberální demokracie, jaký zažívají Maďarsko či – do menší míry – Polsko? Zde může pozitivní roli sehrát odvěká italská slabost. Země má od druhé světové války špatnou pověst – jejím nestálým voličům nelze vládnout. Odvrácenou stranou exekutivní nestability však je právě odolnost demokracie.

Přehnané obavy?

Mocenský úspěch Bratrů Itálie lze samozřejmě vnímat tak, že vysoce ideologický pravicový populismus prosperuje na úkor tradičního pravého středu. Ale Itálie má silné populistické strany již třicet let a demokratické instituce země jsou vůči tomu více či méně imunní. Ústava pečlivě vytvořená po druhé světové válce, aby zabránila návratu fašismu, tuto odolnost podpořila. Koaliční vláda s relativně malou většinou by tak neměla být schopna vážně poškodit italské zákony a společnost. 

Daniel Deyl

Kromě toho není jasné, jak silnou pozici bude Meloniová mít – a jestli se jí vůbec podaří vládu sestavit. Nějakých 41 procent Italů nebylo ještě na začátku tohoto týdne rozhodnuto, komu dají svůj hlas (ani jestli se vůbec budou k volbám obtěžovat).

List Financial Times k tomu se svým obvyklým optimismem píše, že mnoho Italů považuje odstupující vládu Maria Draghiho za rozumnou a budou chtít u volebních uren potrestat strany, které se v druhé polovině července zasloužily o její pád.

„Je tu velmi jasná dělicí čára mezi těmi, kteří zabili krále, a těmi, kteří se pokusili krále zachránit,“ cituje list Daniele Albertazziho, profesora politologie na University of Surrey. Do vývoje voličských preferencí se však až do počátku týdne podobná snaha potrestat Berlusconiho a Salviniho a spol. nijak zásadně nepromítla.