Švýcarsko má u nás pověst bohaté a krásné země, která si udržuje distanc od svého okolí: nebylo zataženo do žádné ze světových válek ani není členem EU. Se současnou Českou republikou ani nesousedí. Ví se, že tam konec života strávily četné osobnosti pocházející z Čech, jako Rilke a Martinů, a že tam po roce 1968 našly nový domov tisíce českých emigrantů. A dnes tam pravidelně míří čeští obdivovatelé Matterhornu i bezpočtu tamních hor a ledovců. Dají se ale vysledovat hlubší vazby obou zemí? Jak ukazuje kniha Mezi českým lvem a helvétským křížem: Výběr z kulturních setkání v dějinách českých a švýcarských zemí, dají a je jich snad až překvapivě mnoho.

Autorem je historik Denis Dumoulin (1948). Narodil se ve frankofonní části Švýcarska ve městě Fribourg, kde na tamní univerzitě vystudoval moderní a soudobé dějiny. V knize chronologicky sleduje osudy politiků, umělců, cestovatelů, vojáků, vědců, kněží, ale i sošek (Pražské Jezulátko) a ostatků světců (svatý Zikmund), kteří obě země propojili. Ukazuje, že někdy prchali migranti z Čech do Švýcarska, jindy ale naopak Švýcaři k nám. Mimo jiné tvrdí, že jedny z prvních popisů Švýcarska pocházejí od českých cestovatelů. Naznačuje, že kdyby nebylo bitvy na Moravském poli a smrti Přemysla Otakara II., možná by nedošlo ke složení legendární přísahy na louce Rütli, která položila základ k vytvoření Švýcarského spříseženství; právě tato událost možná povzbudila odhodlání švýcarských „prakantonů“ vybojovat si nezávislost. O mnoho set let později český generál Ferdinand z Bubna a Litic vysvobodil moderní Švýcarsko z napoleonské okupace. Ale jaksi na oplátku: prvotní základy budoucího Československa podle autora položil Masaryk v Ženevě.

Zlámané a ukradené kosti

Kniha zmiňuje i švýcarskoitalské mistry stavitele působící u nás v období renesance a baroka; tvůrce, které většinou nepokládáme za Švýcary, ale píše se o nich jako o Vlaších, i když pocházeli ze švýcarského Ticina.

Ne všechny vzájemné kontakty byly ale zcela harmonické a vzájemně obohacující. Dumoulin kupříkladu líčí zděšení, jež vyvolal Karel IV. při své cestě do Švýcarska, kterou mimo jiné využil jako příležitost ke „kořistění“ v klášterech a kostelech na jihu Německa a na východě dnešního Švýcarska. Kupříkladu v klášteře Sankt Gallen „podle svých zvyklostí – a k bolestnému ohromení opata – bez zaváhání nechává otevřít hrobku a uchvacuje část čelisti a dvě žebra irského mnicha, jenž klášter založil. Ještě téhož dne se podobně hrůzostrašný výjev odehraje také u hrobky svatého Otmara, prvního tamějšího opata. Získat část světcovy lebky nelze bez použití pily.“ Kupodivu cosi podobného se později, ze zcela jiných důvodů, odehrálo, když měly být do Čech převáženy ostatky Bohuslava Martinů: jeho tělo se ukázalo být příliš velké, aby se vešlo do přivezené rakve. K zděšení přítomných Švýcarů hodlali zřízenci, kteří přijeli z Československa, problém vyřešit tím, že mrtvole zlomí kosti. Místo toho ale byla rychle objednána rakev přiměřených rozměrů.

Vliv Moravského pole a hrůza z Karla IV.

Kriticky autor píše o aktivitách Švýcarů v terezínském ghettu: Maurice Rossel, delegát Mezinárodního červeného kříže, pro něj ztělesňuje „krátkozrakost způsobenou naivitou a konformismem“; naopak Paul Dunant, reprezentant téže organizace na konci války, byl příkladem „nenápadného, avšak o to účinnějšího hrdinství“. A Jean-Marie Musy, který z ghetta zachránil přes tisíc vězňů, je pro Dumoulina symbolem touhy „vrátit si morální neposkvrněnost poté, co obdivoval nacistický totalitarismus“.

V oddělení exotických kuriozit

Francouzský originál knihy z roku 2020 byl určen především švýcarskému (či francouzskému) čtenáři; z české verze byly vypuštěny části textu, „které byly pro české čtenáře všeobecně známé“, i když i tak jich tam řada zůstala. Autor v ní apeluje na své spoluobčany, aby se zřekli svého komplexu kulturní nadřazenosti. Přičemž se pozastavuje nad neznalostí, jakou vůči Čechům a jejich zemi ještě dnes projevují mnozí Západoevropané: „Opomeňme hrubé zeměpisné chyby, podle nichž se Česká republika nachází na Balkánu a Morava splývá s Moldavskem. Ale co říci o tak rozsáhlém nedocenění literatury, hudby, malby nebo vědy? Kolik Komenských, Máchů, Mendelů, Holanů nebo Nováků jsme v rámci svých znalostí české kultury jednoduše odsunuli do přihrádky bezvýznamnosti, anebo přinejlepším do oddělení exotických kuriozit?“ A pro posílení zájmu zmiňuje vzájemné podobnosti. Jsme dva vnitrozemské státy obklopené velkými sousedy: „Obě země byly po staletí nedílnými součástmi Svaté říše římské národa německého, což výrazně ovlivnilo jejich politické směřování. Dlouho to byly země sužované bídou a exody, v jejichž dějinách hrála významnou úlohu jejich zeměpisná poloha ve středu, a konečně z hlediska jejich tehdejšího uspořádání se jednalo o státy vzniklé z politické vůle, jež si zvolily pro tu dobu poměrně výjimečný systém vlády, demokracii.“ Velkoryse přitom přechází to, že Češi o demokracii na dlouhé desítky let přišli, což je na zdejší společnosti ovšem znát.

Přezíraní jako Němci

Kniha nezachycuje všechny, zvláště novější vazby, zmíněna v ní není například práce českých vědců v CERN (ovšem úplný výčet by ji změnil v telefonní seznam). Někdy se zaměřuje hlavně na Romandii, tedy frankofonní části Švýcarska. Byla psána z chvalitebných pohnutek, ale místy působí dost idealisticky. Například když autor tvrdí, že „Švýcaři a Češi se vzájemně objevili, ale také se po celou dobu svých dějin uznávali“. Reálné výpovědi současných Čechů ve Švýcarsku ale spíše vypovídají o tom, že „tak jako jsou Češi přezíraví vůči Vietnamcům nebo Ukrajincům, tak jsou Švýcaři přezíraví vůči Čechům, a dokonce i Němcům“.

Samostatnou kapitolou by pak byl kulturní šok, který Češi napříč generacemi ve Švýcarsku zažívají, ať už to byl architekt Miroslav Šik (1953), nebo mladá novinářka Zuzana Hevlerová. Tamní „integrovaná společnost“ je totiž – viděno z našeho hlediska – až nepřátelská vůči odchylkám a výraznějším společenským rozdílům, takže penalizuje i to, když není odpad vyhazován ve správný čas a v jediném správném pytli, což hlídají pořádkumilovní sousedé a také „odpadková policie“, která podle různých indicií odhalí identitu pachatele. Viděno z tohoto hlediska by na povrch vyvstaly četné a někdy až hluboké rozdíly mezi oběma zeměmi a společnostmi. Denis Dumoulin se programově zaměřil na to, co nás spojuje, ale zajímavé by bylo sledovat také – nebo především –, jak zmíněné civilizační rozdíly vznikaly.

Pro českého čtenáře může být kniha užitečná v poukazu na to, že Češi ve středoevropském prostoru i v minulosti sehrávali důležitou roli a je škodlivé pěstovat si přesvědčení o malé zemi, která vůbec nic nezmůže. A pro ty, kteří detailněji neznají švýcarské dějiny, může být překvapivá v poukazu na to, že ještě v 19. století zdaleka nebyly tak nudně poklidné jako ve století minulém.

Vliv Moravského pole a hrůza z Karla IV.

Výborná kniha spojující znalost zahraničních sociologických a antropologických teorií například o „kutilství“ se zdejším předlistopadovým přemýšlením o počítačových hrách a s tím, jak originálně si je zdejší programátoři a hráči přisvojovali. Sebevědomě, ale i přesvědčivě ukazuje, že jsme se neměli za co stydět.

Vliv Moravského pole a hrůza z Karla IV.

Americká novinářka Elizabeth Kolbertová v sérii dobře napsaných vědeckých reportáží ukazuje, že dnes už prakticky nikde nenajdeme neporušenou přírodu, ale všude jen „propojený lidský a přírodní systém“. Ekologickou krizi musíme řešit i pomocí masivních technologických opatření, která jsou sice nutná, ale riskantní, protože u nich nikdy nevíme, jaké budou jejich vedlejší účinky. Jak se konstatovalo v jedné americké recenzi: kniha je dílem „dostatečně sebevědomého spisovatele“, aby si mohl dovolit přiznávat nejednoznačnost.

Autor je spolupracovníkem redakce