Od časů Starého zákona nacházíme zalíbení v porovnávání Davida s Goliášem. Příměrů, kdy malý vítězí nad obrem, najdeme habaděj i v jiných kulturních okruzích. V dlouhých dějinách vzájemných vztahů Vietnam v poměru k Číně sehrál roli Davida opakovaně a vůdcové úspěšných protičínských povstání stojí v národním panteonu hned vedle vítěze nad Francouzi v bitvě u Đie.n Bien Phu’, generála Vo Nguyen Giápa.

Po smrti Mao Ce-tunga a znovusjednocení Vietnamu v roce 1976 byly obě země chudé jako kostelní myši, ovšem Čína již dva roky poté přijala ekonomické reformy, zatímco vietnamští komunisté kolektivizovali a znárodňovali jižní Vietnam. Výsledkem bylo neuvěřitelně rychlé zaostávání Hanoje za Pekingem, odstup vietnamského HDP na obyvatele v paritě kupní síly, který v roce 1976 činil podle propočtů Centra pro ekonomický rozvoj při Groningenské univerzitě nějakých 15 procentních bodů, stoupl do roku 1987, kdy začal Vietnam s reformami, zjevně inspirovanými Čínou, skoro na padesát (viz graf).

Miroslav Zámečník

Poslední nakopnutí k reformám přitom nezasadil čínský příklad, ale spíš perestrojka Michaila Gorbačova, který radikálně omezil sovětským satelitům hospodářskou a vojenskou pomoc, jelikož se mu samotnému nedostávalo peněz. Vietnamský režim ani tak nechtěl, jako spíš musel, a začal velmi podobně jako Číňané o deset let dříve: návratem k rodinným farmám (půda patří „všemu lidu“, ale právo na hospodaření se smí pronajímat, dědit, zatěžovat dluhem).

Zejména na severu se přitom parcelovalo rovnostářsky, podle počtu krků, které bylo třeba uživit, a v mimořádně hustě osídlené deltě Rudé řeky (oblast kolem Hanoje) se tak farmaří na políčcích o velikosti pár arů; kdo má hektar, platí málem za latifundistu. Návrat k rodinnému hospodaření za pár let proměnil zemi, která nebyla v rýži soběstačná, v jejího největšího světového vývozce.

Miroslav Zámečník

Nedostatek půdy a přelidnění venkova zároveň znamenají ohromnou zásobárnu levné pracovní síly, která – když vytvoří podmínky pro investory – dovede působit jako magnet pro průmysl, hledající levnou pracovní sílu. Vietnam zlepšil vztahy se Západem, které byly poznamenány vojenskou intervencí v Kambodži (diplomatické styky s USA byly obnoveny v roce 1995), otevřel podnikání nejen domácím podnikatelům a početné vietnamské diaspoře, ale i zahraničním investorům. Elán pro odstátňování a částečnou privatizaci státních podniků není úplně přesvědčivý, daří se to v těch oborech, které jsou vystaveny mezinárodní konkurenci a ve státní režii jsou schopny akorát tak dělat dluhy – korupčních skandálů si země užila dost a dost.

Vietnam se směje

Čínské růstové tempo, které by Davidovi umožňovalo se na Goliáše dotahovat, donedávna nedokázal Vietnam překonat. To se teď díky souhře několika faktorů začíná měnit. Čína se dostala do vleklého obchodního konfliktu se Spojenými státy, který neskončil ani odchodem Donalda Trumpa z Bílého domu; pro novou administrativu Joea Bidena bude politicky nákladné, aby od něj ustupovala. Pak je tady něco, co se v hledání alternativy k Číně nezmění, a to jsou základní nákladové relace.

Čínské pobřežní provincie byly pro tu část globálního dodavatelského řetězce, která potřebuje levnou pracovní sílu, docela drahé už před vypuknutím obchodního konfliktu se Spojenými státy. Textil, obuv, ale v podstatě výroba čehokoli, co vyžaduje disciplinovanou, gramotnou, motivovanou, ovšem stále ještě levnou pracovní sílu u montážního pásu, našly nejlepší náhradu ve Vietnamu.

Miroslav Zámečník

Jistě, Indie je ještě levnější a počtem obyvatel o řád větší, podstatně více obyvatel má také Indonésie a rezervoár levné pracovní síly nabízí i Bangladéš, ale Vietnam se svými sto miliony obyvateli plní ty výše jmenované atributy pracovní síly mnohem lépe. Navíc se snaží zlepšit i přístup na trhy, počínaje vstupem země do Světové obchodní organizace v roce 2007 a sérií dohod o volném obchodu a investicích, korunovanou loňskou dohodou s EU, konče.

V roce 2019 dosáhl čistý příliv zahraničních investic podle údajů Světové banky 15,6 miliardy dolarů. Mimochodem, výhodu udržení tohoto „vietnamského želízka v ohni“ velmi rychle pochopily samotné čínské firmy, které u svého jižního souseda mohutně investují.

Zvládli i covid

Na to, že je Vietnam stále ještě chudou zemí (na začátku druhé stovky celosvětového žebříčku), se vynikajícím způsobem dokázal vypořádat s covidem-19 – asi stejně slavně jako my neslavně. To mu pomohlo dál si vylepšit investiční reputaci, třeba když umožnil jihokorejskému technickému personálu příjezd do tamních závodů na výrobu elektroniky, místo aby neprodyšně zavřel brány.

Díky tomu, jak se Vietnamu daří zvyšovat svůj podíl na světovém zpracovatelském průmyslu a vývozu, dokáže kompenzovat i docela velké nárazy, které uštědřil jeho cestovnímu ruchu pád mezinárodního turismu.

Miroslav Zámečník

Vietnamský příběh není jen o investicích, průmyslu a montovnách – Vietnamci patří do východoasijského kulturního okruhu, v němž se vysoce cení vzdělání a studium na vysoké škole je v hodnotovém žebříčku úplně na špici toho, čeho chcete dosáhnout pro vlastní děti. A ty jsou zvyklé rodiče poslouchat. Takže to bude co nevidět i země, kam se dají perspektivně umisťovat i náročnější předvýrobní etapy výzkumu a vývoje. Tím dříve, čím více ubývá zájemců o „těžké“ studijní obory na Západě, ale třeba i v Japonsku.

Loni rostl Vietnam rychleji než Čína, jako jedna z mála zemí na světě. Nebylo to poprvé, ale potřetí za sebou. Letos si to nejspíš zopakuje. A zřejmě to nebude naposledy.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.