Když na začátku loňského roku začalo být zjevné, že koronavirová nákaza přeroste v pandemii hodnou toho jména, začali politici od Buenos Aires po Šanghaj vymýšlet, jak virus podržet pod krkem a zároveň co nejméně ublížit ekonomice. Jako první ekonomická starost se jevilo zahnání téměř stoletého přízraku Velké krize. Bez masivních státních zásahů se skutečně světem mohla znovu přehnat vlna zuřivé chudoby.

Vyspělým ekonomikám od té doby trochu otrnulo, alespoň v bezprostředním slova smyslu: na nejhorší scénář dlouhodobé masové nezaměstnanosti a chronicky slabého růstu většinou nedošlo. Naopak došlo k tomu, že trh s lidskou prací doznal v různých podmínkách různých (a výrazných) změn.

S největší pravděpodobností jsme teprve na začátku těchto změn (jako koneckonců vždycky). Co však je nápadné na první pohled, je vzájemná rozdílnost těchto změn, rozdílnost dopadů protipandemických opatření a následné státní podpory ekonomice na jednotlivé oblasti geografické i demografické.

Nemakáme

Ve Spojených státech a v Británii (a do jisté míry v dalších západních zemích) vznikl paradoxní, kontraintuitivní efekt: nezaměstnanost se držela či drží relativně vysoko, přestože zaměstnavatelé shánějí – mnohdy dost zoufale – lidi, kteří z různých důvodů nejsou. V Americe tomu začali říkat Velká rezignace, tedy masové opouštění hůře placených pracovních pozic. Člověk ale nemusel za moře, aby podobný efekt mohl sledovat. „Přijmeme pomocnou sílu do kuchyně, 2000 Kč – směna,“ skvěl se zjevně neklidnou rukou psaný nápis na restauraci na náměstí v Sušici, jednom z frekventovaných českých turistických středisek. Byl tam celý letošní červenec, než se kdosi nekvalifikovaný uráčil pracovat za plat, který v přepočtu na plný úvazek stál vysoko nad celostátním průměrem.

Jestliže však američtí, britští i čeští zaměstnavatelé shánějí pracovníky obtížně, neznamená to, že k takovému stavu vedla ve všech případech stejná cesta – naopak. Američané se vydali cestou štědré individuální podpory v nezaměstnanosti, která leckomu umožnila úvahu, jestli není lepší dostávat tři stovky dolarů týdně od státu než za čtyři stovky pracovat.

Britové zase trpí krutým nedostatkem pracovníků, jichž se krátce předtím zbavili – a zdaleka nejen kvůli pandemii. Odchod z Evropské unie prezentovali jeho architekti v čele s Borisem Johnsonem především jako krok k omezení imigrace. Letos v září musel týž architekt, tentokrát v roli ministerského předsedy, uvolnit vízový režim zhruba pro deset tisíc cizinců, především krutě nedostatkových řidičů – tedy právě těch lidí, jejichž přítomnost na ostrovech mu předtím umožnila udělat z imigrace nejnaléhavější otázku britského veřejného života.

K těmto známým charakteristikám pandemické kocoviny se postupně přidávají další. Ve Spojených státech dnes pracuje o čtyři miliony lidí méně než na konci roku 2019, kdy se koronavirus začal světem šířit. Z toho 2,4 milionu lidí má na svědomí „nadbytečný“ odchod do důchodu, jak spočítala – v citaci listu Financial Times – pobočka Fedu v St. Louis. Podobně v Británii byly nejčastějšími důvody k opuštění pracovní po­zice dlouhodobé onemocnění nebo odchod do penze. Deník The Guardian uvádí, že na dnešním pracovním trhu chybí na 300 tisíc předčasných důchodců.

Překvapivá Francie

Naopak ekonomika Francie (a jiných evropských zemí, například Nizozemska) překonala očekávání, když po pandemii vzrostl podíl lidí pracujících v poměru k lidem hledajícím práci; dnes je ve Francii na rekordních 74 procentech. Tady se projevil zdánlivě jemný rozdíl ve způsobu poskytování státní podpory: zatímco Američané dávali peníze rovnou jednotlivcům, francouzská vláda (stejně jako mnohé jiné v Evropě včetně české) podporovala podniky, aby si mohly dovolit zaměstnance držet.

Daniel Deyl

Tento rozdíl kopíruje vzorec dlouhodobé rozdílnosti v přístupu k pracovnímu trhu v anglosaském světě a v kontinentální Evropě. Americká verze dává zaměstnancům snadněji na vybranou, uvolňuje jim ruce k lepšímu výběru zaměstnavatelů. Alespoň tak to vidí prezident Joe Biden, jenž považuje vylepšení vyjednávací pozice zaměstnanců za jednu ze svých ekonomických a společenských priorit. Evropská verze se snažila zachovat vazbu zaměstnavatel–zaměstnanec neporušenou.

Obzvlášť patrný byl tento efekt ve Francii. Její proslule rigidní pracovní trh ji pasoval v očích mnoha ekonomů na hlavního adepta těch nejhorších možných dopadů pandemie. „Čekala jsem, že žádná volná místa nebudou, ale ve skutečnosti mi najít práci trvalo dobu podstatně kratší, než jsem doufala,“ řekla agentuře Bloomberg třicetiletá Aubérie Zarová, která loni v lednu opustila dobře placené místo u jedné z Velké čtyřky globálních konzultačních firem. Do měsíce měla místo nové, lépe vyhovující.

Francouzům se tak díky podpoře poskytované zaměstnavatelům podařilo Velké rezignaci předejít. Optimisté dokonce tvrdí, že by to mohlo ukazovat cestu k vyřešení dlouhodobého strukturálně daného problému s nezaměstnaností. „Možná už jsou podmínky nastaveny tak dobře, že by nezaměstnanost mohla začít klesat,“ řekl Financial Times Stefano Scarpetta, který má v OECD na starost pracovní trh a zaměstnanost. „Francouzská ekonomika se zvedla, je podstatně silnější, než se čekalo, a nezaměstnanost je na předpandemických osmi procentech,“ říká Scarpetta.

Francouzi zároveň mohou čerpat optimismus ze skutečnosti, že Emmanuel Macron na počátku svého funkčního období prosadil jisté uvolnění pracovního trhu; firmy dnes například platí nižší daně a mohou propouštět o něco levněji než v minulosti. Že to Macron učinil tváří v tvář zuřivému odporu týchž lidí, kteří dnes i zásluhou řečeného kroku mají práci, patří k barvitosti politického života (a toho francouzského obzvlášť).

Daniel Deyl

Stomiliardový francouzský program (Plan de relance) pomohl nejen tisícům firem udržet stávající zaměstnance, nýbrž také přijímat nové. Deník Le Figaro zmiňuje případ výrobce hnojiv Afyren z Lyonu, jenž letos přijal 45 zaměstnanců. Příslib sedmi milionů eur státní pomoci firmě umožnil postavit novou továrnu na severu Francie.

A konečně Macronovou zásluhou spatřil světlo světa i tah zaměřený na řešení patrně nejpalčivějšího dlouhodobého ekonomického trablu Francie, jímž je nezaměstnanost mladých lidí do 25 let. Systém pobídek firmám, aby najímaly učně, se promítl do dnešní celkové zaměstnanosti ve výši 33 procent. Jinde by to vypadalo jako velmi nízké číslo, ale ve Francii je to nejvíce od roku 2003, kdy statistici začali tento údaj evidovat.

Těžší život žen

Jestliže však Francie patří k příjemným překvapením ekonomické reakce na pandemii, je také překvapením ojedinělým. V Americe je jedním z nechtěných dopadů Bidenova vylepšení vyjednávací pozice zaměstnanců hromadné opouštění pracovních míst. V září opustilo svoji práci 4,4 milionu amerických zaměstnanců. Hned v osmnácti státech zaznamenaly ten měsíc úřady rekordní počet opuštěných pracovních míst. Velikost toho čísla nahlédneme, uvážíme-li, že ve Spojených státech je nejjemnějším měřítkem zaměstnanosti týdenní statistika lidí čerstvě žádajících o práci – a v září se ty údaje pohybovaly okolo 300 tisíc lidí.

Daniel Deyl

Vlna opouštění pracovních pozic však nezasáhla celou Ameriku rovnoměrně. Letos podávali výpovědi nejčastěji zaměstnanci na západě země: na Havaji, v Montaně, Utahu a Oregonu, uvádí deník The Wall Street Journal s odkazem na statistiky ministerstva práce. Nejméně spokojeni přitom byli – možná trochu překvapivě – zaměstnanci ve školství a kultuře, jichž odevzdalo klíče od kanceláře nejvíce.

Zdaleka ne všude však znamená odchod z práce neochotu pracovat. Ukazuje to případ Mexika, kde pandemie a opatření proti ní dopadly disproporčně na ženy a jejich zaměstnanost. Americký list The New York Times popisuje běžný vzorec: matka pracovala jako chůva, během pandemie o práci přišla. Dnes by ráda nastoupila znovu, ale nemůže, protože její děti ještě nemají normální školní režim. Musí tedy trávit více času doma, než byla zvyklá, a práce zároveň proti období před pandemií ubylo, protože lidé se jednak bojí nákazy a jednak mají na chůvy méně peněz. Nejbližší pracovní příležitosti tak má v Mexico City, kam jí cesta autem ovšem trvá dvě hodiny, což si kvůli dětem nemůže dovolit.

Daniel Deyl

Přičtěte k tomu, že práce v cizí domácnosti představuje v různých koutech Mexika až dvacet procent ženské zaměstnanosti. Neudiví vás, že ženy ztratily kvůli covidu o 2,6 procenta pracovních míst více než muži; celosvětově vzato zlikvidovala pandemie necelá tři procenta pracovních míst pro muže, zatímco ženám sebrala 4,2 procenta.

Portugal Unplugged

Dosud byla řeč o bezprostředních dopadech (post)pandemické krize na statistiky o zaměstnanosti. Do nich se ovšem přímo nepromítá patrně nejdůležitější proměna pracovního trhu, a tou je masové rozšíření práce z domova. Zejména v Evropě začaly díky tomu vznikat zákony na ochranu zaměstnanců. K prvním zemím, jež o zavedení zákonných opatření na „právo odpojit se“ začaly mluvit, patří Francie, Nizozemsko a Portugalsko.

Posledně jmenovaná země je ukázkou dláždění cesty do pekel dobrými úmysly. Firmy působící v Portugalsku už totiž nebudou smět kontaktovat své zaměstnance mimo pracovní dobu. (Naopak jim musejí platit za energetické a komunikační výdaje, které jim v souvislosti se zaměstnáním vzniknou, aniž by bylo jasné, jak se takové výdaje počítají.) Například otec – majitel autoservisu, který zaměstnává svého syna, se tak ocitá na tenkém ledě: potkají-li se po práci u večeře, měl by otec teoreticky stát oběma nohama mimo zákon. (Portugalská vláda slíbila, že ty největší boty ze zákona vyžene novelizací; ale spolehněte se na to.)

Ale ani prací z domova to nekončí. Globalizovaná a digitalizovaná ekonomika si žádá, aby stále více lidí pracovalo mimo dříve obvyklou pracovní dobu. Financial Times cituje (ač nejmenuje) průzkumy, podle nichž v roce 2011 tak v USA pracovalo dvacet procent lidí; v roce 2019 to bylo 28 procent. V Evropě jsou oba údaje nižší: v roce 2005 pracovalo v nepravidelném směnném provozu sedmnáct procent lidí, o deset let později to bylo 21 procent.

Pandemie tento trend posílila, jakkoli přesné statistiky na to téma k dispozici dosud nejsou. Přičteme-li k tomu, že nepravidelná práce narušuje lidské zdraví i vztahy a obvykle se jí věnují lidé v nižších částech příjmového spektra, dostáváme nepěkný obrázek srovnatelný s výborným nápadem sovětských lídrů z roku 1929, takzvanou něpreryvkou. Ta obnášela nepřetržitý pracovní týden, který přiřkl zaměstnancům volno arbitrárně: jednomu v pátek a sobotu, druhému ve středu a ve čtvrtek a tak dále. I tehdy bylo důvodem přání bossů maximalizovat výkon továren. A i tehdy to nakonec nezafungovalo, z tehdejšího nového normálu se stala výstřední poznámka pod čarou historie. Dnes jsme na řadě my.