Že by si moskevští boháči nemohli koupit poslední modely luxusních módních značek nebo snad museli telefonovat iPhonem, který už dávno není in, to se opravdu říct nedá. Ani žízní netrpí – alkoholu ze Skotské vysočiny je dost a napájet se nějakými trapnými náhražkami Coca-Coly také nemusejí. Sankcím navzdory, vše proudí do Ruska dál, byť s přirážkou, kterou paralelní dovozy přes třetí země vždy obnášejí. A nejde jenom o sankce, ale i o pravidla teritoriální distribuce značkového zboží. K jejich porušování leckdy dochází s vědomím a tichým svolením majitelů značek a originálních výrobců.

Je jistě zavrženíhodné, že si původci agrese a jejich podporovatelé v klidu a bezpečí konzumují značkové produkty, zatímco se v zákopech umírá. Z ekonomického hlediska ale není špatně, když protivník utrácí peníze za périgordská husí játra na portském víně a podobné věci. Nepoměrně nebezpečnější je paralelní dovoz či pašování technologií dvojího užití, jež Rusku umožňují dostat se například k elektronickým součástkám, čipům nebo senzorům, kterými jsou osazovány všechny alespoň trochu sofistikované zbrojní systémy. Samostatnou kapitolou jsou zbraně a vojenský materiál. Šmelí se se vším. A do toho lidé hlasují nohama.

Podle listu Washington Post se odhady celkového počtu lidí, kteří z Ruska od 24. února loňského roku odjeli, pohybují od nejméně půl milionu po téměř milion, což představuje třetí nejsilnější migrační vlnu – po bolševické revoluci v roce 1917 a po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.

Pro státy nejen v „blízkém pohraničí“ Ruska jsou tak ve výsledku válečný konflikt, sankce i exodus lidí nečekaným zdrojem prosperity.

Istanbul plný Rusů

Turecko vytane na mysli jako první země, která z války na Ukrajině těží a zároveň se tváří jako mírotvorce.

Istanbul byl pro Rusy hledající azyl velmi významnou, i kdyby jen dočasnou zastávkou už od dob bělogvardějské emigrační vlny po roce 1917. Na ostrově Büyükada v Marmarském moři v letech 1929–1933 vegetoval permanentní revolucionář Lev Trockij, když se nepohodl se Stalinem. Zvláštní ruský mix je k vidění ve městě na Bosporu dodnes – střídají se tu loajální Putinovi občané, kteří přijeli „otdychať i němnožko pakupať“, s těmi, kteří se tady zkoušejí uchytit a dostat povolení k pobytu, a těmi, pro které je Turecko jen přestupní stanicí.

Miroslav Zámečník

Za první tři měsíce tohoto roku vedou Rusové v žebříčku zahraničních návštěvníků Turecka s 773 tisíci příjezdy, což je historický rekord překonávající nejen loňský rok o 114 procent, ale i předcovidový rok 2019. All inclusive resorty u Středozemního a Egejského moře budou mít díky Rusům podle všech očekávání vynikající sezonu.

Na jedné straně dodávalo Turecko Ukrajině v kritické době drony Bayraktar a prosadilo vývoz ukrajinského obilí na světové trhy z černomořských přístavů, které zůstaly pod kontrolou Kyjeva. Na straně druhé se nepřipojilo k sankcím a čile využívá příležitostí na trhu – od nákupu ruských surovin se zajímavým diskontem až po paralelní dovozy pro uspokojení ruských potřeb všeho možného, od spotřebního zboží a potravin až po ony duální technologie.

Bilaterální obchod kvete, včetně položek, které jsou na evropských a amerických sankčních seznamech, což pochopitelně vzbudilo nelibost. Zřejmě v reakci na to turecké celní orgány zpřísnily od 10. března předpisy pro tranzit či reexport zboží na sankčních seznamech, i když to podle zprávy mezinárodní právní kanceláře Baker McKenzie vysvětlují „technickými komplikacemi“ ve zpracování elektronických celních deklarací. Oficiálně Turecko od začátku války nepřijalo žádný zákon ani prezidentský dekret, který by se dal interpretovat jako připojení k protiruským sankcím.

Tbilisi, Jerevan i Baku

Podle předběžných odhadů národního statistického úřadu Geostat loni gruzínský HDP stoupl o 10,1 procenta, zatímco loni na jaře Mezinárodní měnový fond počítal s třemi procenty. Gruzínský export do Ruska stoupl za rok od začátku invaze o 22 procent, u alkoholu o 120 procent. Gruzie se díky bezvízovému styku stala cílem ohromného přílivu ruských emigrantů, vyhýbajících se povolávacímu rozkazu nebo odjíždějících čistě z důvodu nedýchatelné atmosféry pro každého občana, který nežere válečnou propagandu jako buvolí svátost, řečeno s Heinrichem Böllem.

Tito lidé nepřijeli s prázdnou, kromě finančního kapitálu jsou to především jejich kvalifikace a profesionální způsobilost, čím se odlišují od klasických uprchlíků. Na jedné straně jsou posilou nabídkové strany ekonomiky, namátkou rostoucí nové firmy specializované na ICT sektor (ten loni v Gruzii zaznamenal vůbec nejvyšší dynamiku růstu, když meziročně stoupl o 49,9 procenta), na straně druhé s sebou přinesli mocný poptávkový impulz ve službách, které přistěhovalci z Ruska spotřebovávají.

Miroslav Zámečník

Gruzie není jediným beneficientem. Navzdory vleklému konfliktu s Ázerbáj­džánem zaznamenala loni Arménie hvězdný hospodářský růst bezmála o třináct procent, Karabach Nekarabach.

Na jerevanské letiště Zvartnots létá z Ruska sousta spojů, přijet lze na ruskou občanku a na rozdíl od Gruzie má Arménie s Ruskem tradičně dobré vztahy. Lidé jsou vůči Rusům přátelští, příroda krásná a odvodové komise daleko: země se stala útočištěm odhadem pro 150 tisíc ruských specialistů, často právě z oblasti IT, kteří se sbalili a odjeli i s rodinami a firmami. Tím si jednak udrželi stávající klientelu ve Spojených státech, Evropě a dalších zemích, které vůči Rusku uplatňují sankce, o niž by při setrvání v Rusku přišli, a přitom neztratili přístup na ruský trh. Podobně se zařídily i zahraniční vývojářské firmy s velkými operacemi v Rusku, takže IT dnes představuje pětinu arménské ekonomiky. Vývoz do Ruska se loni ztrojnásobil.

Dram a lari, to jsou měny

Čeští analytici, ale i centrální bankéři rádi připomínají, o kolik česká koruna za poslední rok zpevnila proti euru a dolaru, ale co to je v porovnání s gruzínským lari, které bylo na začátku války za nějakých sedm korun, ale teď (2. května 2023) je za 8,64 koruny. Podobně je na tom i arménský dram (viz grafy). Je třeba mít smysl pro proporce – jde o maličké ekonomiky s 3,7 milionu obyvatel v případě Gruzie a 2,8 milionu v případě Arménie. Sto tisíc přistěhovalců, kteří nepřišli bez peněz a hned se ekonomicky zapojili, je opravdu makroekonomicky velmi významný faktor. Taková vlna se nevyhnutelně promítla na růstu životních nákladů pro starousedlíky, kupříkladu nájemné stouplo tak, že je dnes v Jerevanu vyšší než v Petrohradě, nicméně pro chudé kavkazské republiky je tento impulz vítaný.

Třetí ze zakavkazského postsovětského tria – Ázerbájdžán – profituje především z toho, že pomáhá nahrazovat výpadek ruského plynu a ropy evropským odběratelům. Příjmy z vývozu těchto dvou položek, které se na celkovém ázerbájdžánském exportu podílejí více než devadesáti procenty, utěšeně vzrostly (viz graf). HDP loni stoupl o pěkných 4,6 procenta.

Kazachstán také poslouží

Nesrovnatelně větší Kazachstán s bezmála dvaceti miliony obyvatel a skoro osm tisíc kilometrů dlouhou hranicí s Ruskem nemůže předvést takové skokové vzestupy HDP. To ale neznamená, že by nebyl užitečnou oázou pro lidi odcházející z Ruska (někdejší hlavní město Almaty má již od sovětských časů dobrou pověst jako příjemné místo k životu) a užitečnou pračkou na obcházení sankcí. Ruská strana poptává kdeco, přičemž dosavadní nejoblíbenější cestu využívající tureckých zprostředkovatelů je třeba „zálohovat“ pro případ, že by se v Turecku po volbách něco změnilo.

Miroslav Zámečník

Kazachstán tradičně vyváží do Ruska hodně svého zboží a využívá například i terminálu v ruském černomořském přístavu Novorossijsk pro vývoz své ropy západním odběratelům. Rovněž v jeho případě v loňském roce stoupl obchod s Ruskem, byť ne tak prudce jako v případě Arménie. Nárůst vývozu o čtvrtinu je významný, protože jde téměř o devět miliard dolarů. Navíc některé položky stoupaly mnohem rychleji: kupříkladu vývoz kuličkových ložisek za 111 milionů dolarů (včetně reexportu) se zdvojnásobil. HDP Kazachstánu vzrostl o 3,2 procenta a podle projekcí Světové banky se letos zvýší o dalších 3,5 procenta.

I kdyby válka skončila rychle, Rusko bude na hanbě i dlouho po ní. Možnosti přivýdělku pro „blízké pohraničí“ se budou vyskytovat i nadále. Nic se nesmí přehánět, jak ukazuje příklad Lukašenkova Běloruska, které se ocitlo za dveřmi spolu s Ruskem a zažilo hospodářský propad o 4,7 procenta. Na konjunkturu má holt k Rusku moc blízko.