Výsledky ministerstva zdravotnictví pod vedením Vlastimila Válka (TOP 09) jsou zatím poměrně tristní. Není se proto čemu divit, že politik není zrovna nejviditelnějším členem vlády. Teď se to na chvíli změnilo: ministr opět po čase vytáhl kontroverzní téma nadstandardů ve zdravotnictví. A po zásluze sklidil bouři kritiky.

Nadstandardy jsme tu už jednou měli. Prosadil je ministr Leoš Heger (TOP 09) a po krátkou dobu v roce 2013 jsme si mohli připlatit za lepší kloubní náhradu nebo třeba oční čočku. Zákon se ale nelíbil levici, která jej napadla u Ústavního soudu. Ten dal stěžovatelům za pravdu a normu zrušil.

Na programové konferenci TOP 09 ji teď ale z legislativního hřbitova vytáhl ministr Válek. „Chtěl bych zákon vrátit do hry,“ uvedl doslova politik. Následně jej v tom podpořila i šéfka strany a předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová.

Platí, že u politických výkřiků je občas potřeba hodit se trochu do klidu a nechat je doznít. Ono totiž ne všechno, s čím politici přijdou, musí být změnou k horšímu. Tady je ale situace jiná. Jakmile se totiž ve prospěch něčeho kolektivně vyjádří právě duo Válek–Pekarová, je třeba minimálně zbystřit. Protože riziko, že to nedopadne dobře, se najednou rapidně zvyšuje.

Válek na konferenci o nadstandardech mluvil v podstatě v té podobě, ve které je v minulosti zrušil soud. „Ve chvíli, kdy řekneme, že jsou nadstandardy, říkáme, že prostě budou dvě skupiny kvality péče,“ řekl ministr. Podle politika je tedy v pořádku, pokud rozdělíme občany podle určitých kritérií, v tomto případě tedy na základě jejich majetku a toho, zda si mohou dovolit platit (případně se připojistit). Ti, kteří budou platit, se dostanou k vyšší kvalitě. A ti ostatní, ať se spokojí s minimem (klidně jej nazvěme standardem).

Jenže tady, pane ministře, neobjednáváme hotelový pobyt. Zdravotní péče není hotelový pokoj, u něhož si vybíráme vířivku nebo extra velkou postel. V případě kloubů jde o pohyb, v případě očí jde o zrak. Obojí je vcelku důležité pro kvalitní život. V rámci zdravotní péče bychom tedy automaticky měli mít nárok na to nejlepší možné řešení.

Pokud by vznikly dvě skupiny kvality zdravotní péče, o nichž Válek zasněně mluví, pak je třeba zároveň střední a nízkopříjmové třídě občanů dobře vysvětlit, že nestačí vysoké zdravotní odvody. Že neplatí, že jako pacienti dostanou vždy tu nejlepší možnou péči. Že nově, podle ministra Válka, by na to nejlepší měli lidé dosáhnout jen v případě, že kromě spořádaného občanského života (platí daně, chodí do zaměstnání, tvoří rodiny, a svým dílem tak přispívají k prosperitě státu) zároveň ještě připlácí další peníze za zdravotní péči.

Proti této vizi však vystupují nejen politici koaličních stran současné vlády, nejen opozice, ale rovněž sami lékaři (například Česká lékařská komora). Důvod je jasný: zavést nadstandardy v podobě, v níž jsme je tu již jednou měli, je asociální krok.

Navíc jsme stále nedostali odpovědi na klíčové otázky. Ty zní: Co si tedy máme představit pod pojmem standard? A co je tedy nadstandard? Kdo bude rozhodovat o tom, co je nadstandardní? A nedopadne to nakonec tak, že standard bude pro chudáky, zatímco na tu nejlepší možnou péči dosáhnout jen ti bohatí? Válek k tomu řekl: „Pokud v současnosti stát tvrdí, že bezdomovec má stejnou péči jako miliardář, je to absurdní.“ 

Závěrem si ale dovolme Válka i v něčem podpořit. Konkrétně v jeho důrazu na prevenci. Ministr na zmíněné programové konferenci řekl, že chce bonifikovat lidi, kteří se o sebe starají a nežijí rizikově. Ti, kdo nekašlou na preventivní prohlídky, nekouří a sportují, by tak v budoucnu mohli mít nárok třeba na bezplatné lázeňské pobyty.

To se jeví jako dobrá cesta. Nestratifikujeme tak lidi podle majetku. Chovat se s úctou ke svému zdraví mohou chudí stejně jako bohatí. Kéž by konkrétně v tomto případě tedy u Válka nezůstalo jen u plácání.