Ekonomická kondice Česka se postupně zhoršuje. Tuzemské hospodářství trápí jedna z nejvyšších inflací v celé Evropě. Nejrychlejší je tempo zadlužování státu. A ani hospodářský růst není, co býval: v druhém čtvrtletí se držel pod průměrem evropské sedmadvacítky.

Pokud se chtějí politici pochlubit, v čem je Česko „best“, moc možností jim dnes už nezbývá. Jednou z nich jsou statistiky o nezaměstnanosti. Počet lidí bez práce je u nás suverénně nejnižší v celé Evropské unii.

Ani tato zdánlivě dobrá zpráva ale ve skutečnosti nedává mnoho důvodů k radosti. Bez zaměstnání je v Česku podle Eurostatu sice jen 2,4 procenta lidí, zároveň ale trh práce, napjatý k prasknutí, patří mezi brzdy celého hospodářství. Jinak řečeno, kdyby firmy měly dost lidí, mohly by vyrábět více, což by posílilo růst české ekonomiky. Domácí kapacity jsou však vyčerpané.

„Disproporce mezi počtem lidí, kteří nově přicházejí na trh práce, a počtem lidí odcházejících do penze existuje už několik let. Demografie je hlavním problémem českého trhu práce,“ vysvětluje viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj.

Se stárnutím populace a nedostatkem lidí se musí vyrovnávat většina evropských zemí. Například Německo nebo Polsko si ale, na rozdíl od Česka, umějí potřebnou pracovní sílu obstarat v zahraničí. Česká republika se naopak přílivu zahraničních dělníků brání. Poslední tři roky kvůli tomu firmy doslova bojují o zaměstnance.

Kromě toho, že se neochotou otevřít hranice připravujeme o část hospodářského růstu, způsobuje přehřátý trh práce i další nežádoucí efekty. Podepsal se třeba i na zmiňovaném vysokém růstu spotřebitelských cen. „Přetahovaná o zaměstnance vedla k velkému tlaku na růst mezd, což přispělo k vysoké inflaci,“ dodává Rafaj.

Ukrajinci nestačí

Loni dosáhl podle statistiků počet cizinců pracujících v Česku zhruba 740 tisíc. Na celkové zaměstnanosti se podíleli více než čtrnácti procenty. Největší zastoupení mezi nimi měli občané Slovenska a Ukrajiny: Slováků v Česku pracuje přes 200 tisíc, Ukrajinců bylo před uprchlickou krizí bezmála 160 tisíc.

Minulá vláda, jejíž ministryně práce a sociálních věcí a ministr vnitra byli úzce spojeni s odbory, byla vůči zvaní pracovníků ze zahraničí vysloveně nepřátelská. Její hlavní argument zněl, že cizinci v nekvalifikovaných profesích stlačují mzdy v ekonomice, na což prý doplácejí „naši“. Proto i navzdory velkému zájmu pracovalo v Česku méně lidí z Ukrajiny, než kolik by mohlo a chtělo.

Ruská invaze na Ukrajinu a následující uprchlická krize vyvolaly v Evropě včetně Česka především obavy. Čeští zaměstnavatelé ale upozorňovali i na pozitiva. Část z více než 400 tisíc Ukrajinců, kteří do Česka utekli před válkou, mohla podle nich zaplnit neobsazená pracovní místa. Tyto naděje se ovšem naplnily jen částečně. Aktuálně má po­dle statistik ministerstva vnitra v Česku práci zhruba čtvrtina uprchlíků. Většímu zapojení do pracovního procesu podle firem brání především jazyková bariéra.

Uprchlická vlna nevytrhla trn z paty ani průmyslu. „Problémem je, že nabídka volných pracovních míst obvykle nekoresponduje s kvalifikací a možnostmi uprchlíků. Většina z nich jsou ženy a děti,“ vysvětluje Jan Rafaj. Velká část Ukrajinců, či lépe řečeno Ukrajinek, podle něj pracuje ve službách, navíc často jen na částečný úvazek, protože se musí starat o děti.

Jako mylný se zatím jeví i předpoklad, že většina ze statisíců běženců v Česku zůstane natrvalo. Potvrzuje to i Věra Vávrová, zakladatelka vimperské společnosti Vavi, která se zabývá šitím košil a halenek. „Několik Ukrajinek jsme také zaměstnali. Většina z nich nám ale dopředu řekla, že se chtějí vrátit domů, jakmile to bude možné,“ tvrdí Vávrová. Jinými slovy, firmě trápící se nedostatkem lidí pomohou Ukrajinky jen na několik měsíců.

Košile z Makedonie

Zatímco Česko se zarputile bránilo příchodu vyšších počtů „gastarbeitrů“ z východní Evropy, jiné státy byly daleko vstřícnější. To způsobuje zajímavý paradox: česká nechuť přijímat zaměstnance z ciziny „domů“, na území Česka, poškodila i naše firmy, které se za pracovní silou vydaly do jejích domovských zemí.

Příkladem může být společnost Vavi. Ta kvůli neobsazeným pracovním místům, která zbyla po šičkách odcházejících do penze, nezvládala dodržovat termíny a nemohla přijímat všechny zakázky. A tak se před několika lety rozhodla založit pobočku v Makedonii. I ta už ale zeje prázdnotou.

„Lidé došli i tam. Ti, které jsme si vycvičili a zaměstnali, odešli za prací do Německa. Proto jsme nakonec museli zavřít i fabriku v Makedonii,“ vysvětluje Věra Vávrová. Firma proto podle ní přesunula část produkce do Turecka. A kromě toho shání lidi i ve vysloveně exotických destinacích.

I tady ale naráží na nevstřícnost českých úřadů. „Už asi rok máme domluvených deset potenciálních zaměstnankyň v Mongolsku. Podepsali jsme s nimi smlouvy o smlouvě budoucí, zajistili jim u nás ubytování. Mohly by přiletět klidně hned,“ vypráví Vávrová. Kvůli byrokracii ale do Česka firma nedostala ani jednu z nich. Stejný problém řeší opavská strojírenská společnost Ostroj. Ta se už několik let potýká s kritickým nedostatkem některých profesí, především zámečníků nebo svářečů. Ti prý už nejsou k mání ani ve východní Evropě, a tak si firma vyhlédla šikovné absolventy učilišť v Indii. „Jsme s nimi dohodnutí od letošního března, čeká se jen na povolení. Ale to do dneška nedostali,“ stěžuje si šéf oddělení lidských zdrojů Ostroje Ladislav Botur.

Ztráty kvůli personálnímu podstavu přitom pro strojírenský podnik nejsou rozhodně zanedbatelné. Dokud se nepodaří řady zaměstnanců rozšířit, firma nemůže využít své výrobní kapacity naplno. „Měsíčně kvůli tomu přicházíme o tržby zhruba za pět milionů korun. Ročně je to tedy šedesát milionů,“ tvrdí Botur.

Zamrzlé kvóty

Skutečnost, že v Evropě „vyschly“ personální zdroje a firmy musejí hledat ve vzdálených destinacích, potvrzuje i Jan Rafaj ze Svazu průmyslu. „Dříve firmy hledaly zaměstnance hlavně na Ukrajině a na Balkáně. Tam už ale nejsou, nyní se obracejí na Kazachstán, Gruzii nebo Filipíny, Mongolsko a Indii,“ konstatuje Rafaj. Počty lidí, kteří mohou každý rok z těchto zemí přijet pracovat do Česka, jsou ovšem velmi nízké. Například z Kazachstánu smějí podniky „dovézt“ ročně jen 500 pracovníků, z Indie o stovku více; kvóta pro Filipíny činí dva tisíce zaměstnanců.

Firmy i podnikatelské svazy už několik let tlačí na vládu a konkrétně ministerstvo vnitra, aby se kvóty zvýšily, a to v průměru na dvoj- až trojnásobek. Kromě toho Svaz průmyslu s politiky vyjednává také o zásadním zjednodušení a zkrácení celého administrativního procesu, který příchodu dělníka do české továrny předchází.

Vyřízení pracovního povolení a zaměstnanecké karty nyní trvá klidně několik měsíců; do té doby musí vyhlédnutý zaměstnanec čekat v domovské zemi. Například sousední Polsko je daleko vstřícnější. Zájemce o práci v Evropě smí přicestovat na turistické vízum a formality pak vyřešit přímo na místě.

Vyjednávání letos vázne právě na uprchlické krizi. Ministerstvo vnitra tvrdí, že jsou jeho úředníci zahlcení řešením uprchlické krize a na přípravu nových kvót či úpravy administrativních postupů pro přijímání zahraničních dělníků nemají kapacity. Stejná slova na jednáních slyšeli i zástupci Svazu průmyslu. Přinejmenším v horizontu měsíců se tak postavení firem při hledání pracovní síly v zahraničí nezlepší. 

101 000 uprchlíků z Ukrajiny si už v Česku našlo práci. Většinou jde o ženy.

180 000 pracovníků chybí podle odhadů českým firmám.

740 000 cizinců pracuje v českých firmách, více než polovina pochází ze Slovenska a Ukrajiny.