Kde státní sektor selhává, daří se tomu soukromému. Tato základní poučka už do značné míry platí i pro vzdělávací soustavu České republiky. Čím dál víc rodičů umisťuje své děti do soukromých či církevních vzdělávacích institucí. Podle odborníků je načase začít mluvit o změně financování těchto škol. Některé totiž vybírají vysoké školné, a navíc dostávají dotace od státu.

Podle nových dat z Českého statistického úřadu je tuzemské soukromé školství na vzestupu. Za posledních deset let vzrostl počet mateřských a základních škol zřizovaných privátním sektorem nebo církví na trojnásobek a podobné je to i v počtech žáků. Za posledních deset let soukromých škol jen přibývá, ani jednou nedošlo k poklesu. A růst bude nejspíš pokračovat i v budoucnu.

Dominuje hlavní město

Podle školského rejstříku je nejvíc soukromých základních škol v Praze, naopak nejméně v Libereckém kraji (viz Liberecký kraj na chvostu). Prvenství hlavního města se přitom rok od roku upevňuje.

„Na Praze je specifické, že čtvrtina žáků chodí na víceletá gymnázia. Velká odchodovost zpětně vede k další indukci poptávky – přihlášky se dávají i proto, že odchází váš kamarád nebo se rodiče oprávněně bojí, že po odchodech na gymply klesne kvalita školy. Pokud se do této vysoké poptávky po alternativách přidá menší schopnost některých škol inovovat výuku, vede to i k přelivu do soukromého vzdělávání nebo fiktivnímu ‚stěhování‘ za lepšími školami,“ říká sociolog Daniel Prokop z agentury PAQ Research. Soukromé školy se obecně otevírají hlavně ve velkých městech, v menších obcích jsou spíše výjimkou.

Proč ale dochází k tak významnému rozmachu? „Důvodem nárůstu počtu škol a školských zařízení nestátních zřizovatelů je populační nárůst a poptávka rodičů a zákonných zástupců nezletilých žáků po specifickém obsahu školního vzdělávacího programu či alternativních metodách vzdělávání,“ říká Aneta Lednová, mluvčí ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. S tím souhlasí i Hrotem oslovení odborníci. Upozorňují ale, že pohnutky jednotlivých aktérů se různí. To, že za výrazným nárůstem počtu soukromých mateřských škol stojí zvyšující se počet dětí, potvrzuje i sociolog Prokop.

Stát prý zaspal a nedostatečně reago­val na demografické změny. „Ročníky narozené 2016 až 2019 byly silné. Zároveň se více využívá možnosti umístit do školky i dvouleté děti. Jenže na spoustu dětí se ve veřejných školkách nedostalo. Častým scénářem tedy je, že skupinka rodičů založí vlastní dětskou skupinu nebo posílají děti do soukromých školek. Rodiče pak mohou preferovat alternativní proudy vzdělávání i během základní školy,“ říká Prokop.

Základní školy jsou samostatnou kapitolou. Zde je už důvodů pro vznik nových škol výrazně více a jsou rozmanitější. I tady platí, že na jedné straně musí existovat chuť soukromých subjektů založit vlastní vzdělávací instituci. Na straně druhé musí být poptávka ze strany rodičů. Škola bez dětí by nedávala (nejen) ekonomický smysl. „Rodiče bych podle jejich pohnutek rozdělila zhruba do tří různých skupin. Tou první jsou rodiče, kteří nemají žádné speciální požadavky, ale z důvodu baby boomu se jim nepodařilo umístit dítě do blízké školy. Než aby zvolili jinou třeba na druhém konci města, podívají se i po nabídce soukromého sektoru v blízkosti,“ říká Dana Knotová, docentka z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Druhou skupinou jsou podle odbornice takzvaní protektivní rodiče. „Jde o maminky a tatínky, kteří mají pocit, že soukromé školy nabídnou jejich dětem něco speciálního, lepšího. Že tyto školy se o jejich děti lépe postarají, učitelé se budou dětem více věnovat, že celkově péče o jejich potomky bude kvalitnější a povede k lepším výsledkům ve vzdělávání,“ vysvětluje Knotová. Třetí skupinou jsou pak ti lidé, kteří jen chtějí svým dětem umožnit vzdělávat se jinak, než jak to zažili oni. „Jde o rodiče, kteří se vesměs vzdělávali v hlavním proudu, takzvanou frontální výukou. V případě svých potomků chtějí zkusit jinou cestu,“ říká expertka.

Pokud bychom rodiče dětí a jejich důvody pro volbu soukromé školy označili za rozmanité, v případě motivů zřizovatelů škol to platí dvojnásob. I když je privátních základních a církevních škol podle posledních zveřejněných údajů již 304, nenašli bychom dvě stejné. A nejde jen o učitele a žáky, ale také o majitele a vedení škol.

„Ne všechny soukromé školy jsou byznys. Některé se starají o handicapované děti. Dalším případem jsou školy církevní – některé z nich například nabízejí vzdělávání v sociálně vyloučených lokalitách,“ říká sociolog Prokop.

Pak ale do věci vstupují rovněž soukromé firmy se svými byznys plány. V Česku jsou velmi známé například sítě škol Scio se čtrnácti základními a třemi středními školami nebo Educanet se základními školami v Praze a Českých Budějovicích. Tyto velké vzdělávací řetězce pak doplňují další školy zřizované privátním sektorem, které často vznikají samostatně a třeba pouze s prvním stupněm.

Za projekty malých škol alternativního typu stojí podle Dany Knotové nejčastěji učitelé a ředitelé, kteří nebyli spokojeni ve veřejné škole. „Jde o ambiciózní učitele a učitelky a ředitele či ředitelky, kteří chtěli učit jinak, ale systém jim to z různých důvodů neumožnil. Mohli se třeba zhlédnout v nějakém alternativním způsobu výuky, ale zřizovatel – nejčastěji obec – tomu nebyl nakloněn. Oni svůj ideál ale neopustili a snaží se jej naplňovat pod vlastním jménem, vlastní institucí,“ říká expertka.

Napoví školné

Vyznat se v záměru jednotlivých zřizovatelů škol nemusí být složité. Velmi často stačí podívat se na výši školného, které daná instituce vybírá. Jak totiž upozornil Daniel Prokop, stát od soukromých základních škol rozhodně nedává ruce pryč, právě naopak. Pokud je škola zapsaná v rejstříku škol, plynou jí takřka stejné peníze v přepočtu na počet žáků jako veřejným školám. Vysoké školné pak signalizuje i vyšší zisk. „Idea je taková, že jak jednou školu zapíšeme do rejstříku škol, a tedy jí dáme úřední razítko, že může poskytovat vzdělání, není možné, aby na takové dítě nešly ze státního rozpočtu adekvátní peníze. Jednoduše řečeno: dítě v soukromé škole nemůže být pro stát méněcenné oproti tomu, které je ve veřejné škole. Proto nyní stát na základě zákona o poskytování dotací soukromým školám zasílá takřka stejné peníze jako na děti ve veřejných školách. Pokud si škola účtuje nízké školné – zpravidla ve výši několika málo tisíc –, chce po rodičích v podstatě jen dorovnání mezi tím, co dostane od státu, a tím, kolik ji stojí provoz. Pokud je ale školné velmi vysoké, pak už peníze slouží i na další účely,“ vysvětluje expert na vzdělávací politiku Karel Gargulák. Dotace od státu se na základě zákona poskytuje k financování neinvestičních výdajů souvisejících s výchovou a vzděláváním a s běžným provozem s výjimkou nájemného (více viz box Jak se financují).

Vladimír Barák

Příkladem snahy poskytovat alternativní vzdělávání může být MŠ a ZŠ Na rovině v Chrudimi. Tamní ředitelka Jana Hrázská instituci založila s dalšími kolegyněmi poté, co chtěly vyučovat v běžné základní škole alternativní montessori metodou, ale vedení jim to ne­umožnilo. Dnes má její zařízení kapacitu 25 dětí pro mateřskou školu a devadesát dětí pro dva stupně základní školy. „Jako nestátní škola dostáváme dotace na mzdy, ale ne na provoz. Na ten potřebujeme školné, a to ve výši 2000 korun za měsíc u dětí v mateřské škole a 1900 korun za měsíc u dětí na základní škole,“ říká Hrázská. Oproti tomu některé jiné soukromé školy požadují školné i ve výši několika desítek tisíc za měsíc. „Myslím, že je to o tom, co si od toho zřizovatelé slibují. Pro nás bylo hlavní, abychom mohli aplikovat montessori přístup založený na partnerství a respektování ve vztazích, učení v souvislostech a individuálním přístupu k dítěti. Kdybychom měli dotace v naprosto stejné výši jako státní školy, školné bychom zrušili. Pokud vznikne potřeba vyšších nákladů, využíváme jiných možností financování, jako třeba dalších grantů, darů a podobně,“ říká Hrázská.

Experti: Změňme to

Jiní volí odlišný přístup. Síť škol Scio si účtuje za rok 89 250 korun, elitní škola Open Gate, spadající pod nadaci The Kellner Family Foundation, 195 tisíc korun za rok, studium na některé škole ze sítě Educanet vyjde na 67 200 korun ročně.

Všechny zmíněné školy jsou zapsané v rejstříku škol a mohou žádat o státní dotaci. To by se podle oslovených odborníků mělo změnit. Zákon by podle nich měl doznat takových změn, aby veřejné peníze šly jen tam, kde jsou skutečně potřeba, a za splnění podmínky, že škola skutečně vzdělává ve veřejném zájmu.

„Bohužel dnes je to tak, že některé elitní školy si své studenty vybírají, vyzobávají ty nejlepší. Kvůli školnému si to mohou dovolit bohatší rodiče, ale toto vzdělávání je majoritně placeno z daní rodičů dětí ostatních. Těm se navíc odchody zhoršuje kvalita veřejných škol. Buď ať školy vzdělávají všechny děti a nechtějí školné a pak ať pobírají plné dotace. Nebo ať jdou elitní a placenou cestou, ale nemají tak velkou podporu veřejných peněz. Stát dnes jen velmi málo podmiňuje finanční podporu tím, aby soukromé školy nebyly selektivní,“ říká sociolog Prokop.

„Měli bychom víc rozlišovat, zda je škola budována jako komerční podnikatelský projekt, nebo zda působí ve veřejném zájmu s cílem zajistit právo na vzdělávání pro každého žáka. Nelze nic namítat proti tomu a je spíše žádoucí, pokud škola vzdělává například děti v sociálně vyloučených lokalitách či jde obecně cestou alternativního vzdělávání. Aby ale na maximální státní dotace měly nárok i školy, které si účtují statisícové školné, je podle mého názoru nesmysl,“ dodává Gargulák.

Ministerstvo školství nicméně žádné zásadní změny neplánuje. „Naší prio­ritou je kvalitní, silná a dostupná síť veřejných škol. Soukromé a církevní školy jsou jejím funkčním doplňkem. U všech typů škol je ale pro nás vždy na prvním místě kvalita,“ říká mluvčí resortu Lednová. Tak je prý nastavené i financování. Nad změnou zákona, který stanovuje výši dotace, ministr školství Petr Gazdík (STAN) neuvažuje. I nadále prý ale platí, že je možné odmítnout vznik nové školy.

Poptávka po soukromých školách ale rozhodně neklesne. Funguje tu efekt rozevírajících se nůžek. Jen málokterý rodič dnes neřeší, jak kvalitní vzdělání jeho dítě dostává. A pokud bude stagnovat, nebo dokonce klesat úroveň ve veřejném školství (kvůli odlivu chytřejších žáků a kvalitnějších pedagogů), poroste i poptávka po soukromých školách. Až vznikne taková propast, že ji ministerstvo jednoduše bude muset řešit. Draze, systémově, a hlavně pozdě. 

Liberecký kraj na chvostu

Ze statistik vyplývá, že nejvíc soukromých základních škol se nachází v Praze a ve Středočeském kraji. Ve školním roce 2020/2021 se v hlavním městě nalézalo 48 těchto škol, tedy téměř pětina ze všech soukromých základních škol v Česku. Ve Středočeském kraji jich bylo 45. Praha v soukromém školství dominuje, soukromé základní školy se tu podílely 16,9 procenta na celkovém počtu základních škol a chodilo do nich 4,3 procenta ze všech žáků základních škol. Naopak nejméně je soukromý sektor zapojen do zřizování škol v Libereckém kraji. Tam tvořily soukromé školy jen 2,5 procenta všech základních škol a chodilo do nich 1,3 procenta žáků. Podobně je na tom Vysočina, kde tyto školy představovaly tři procenta všech základních škol a žáků, kteří je navštěvují, bylo 0,7 procenta.

Jak se financují

Soukromým základním školám je ze státního rozpočtu poskytována dotace podle zákona č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením. Dotace pro soukromé základní školy se stanovuje procentním podílem z normativu jako ročního objemu neinvestičních výdajů, mzdových prostředků a zákonných odvodů připadajících na jedno dítě, žáka nebo studenta ve srovnatelném vzdělávání ve škole veřejné. První rok činí normativ šedesát procent. Pokud následně škola projde úspěšně kontrolou ze strany České školní inspekce, zvyšuje se na sto procent. Výdaje za nájemné, energie, internet atd. si hradí škola sama. Může ale požádat obec o další dotaci na úhradu neinvestičních výdajů.