Když jste člen vedení velké mezinárodní banky, není pro vás vydělat 400 dolarů zrovna štrapác. Urs Rohner, do letoška předseda představenstva švýcarské banky Credit Suisse, si na tu částku přišel zhruba každých pětačtyřicet minut – včetně spánku, svátků a nedělí. Když však jste (fiktivní, teoretický) průměrný Mosambičan, je 400 dolarů vaším celoročním příspěvkem tamnímu HDP; alespoň za rok 2016. To jen tak pro poskytnutí lepší perspektivy následujícím odstavcům.

Právě 400 dolarů na hlavu, kojence a důchodce nevyjímaje, čítá škoda, kterou v Mosambiku napáchali bankéři Credit Suisse a její ruské kolegyně VTB ve spolupráci s tamními zkorumpovanými politiky. To je zhruba bilance dnes již (neblaze) proslulých „tuňákových dluhopisů“, jejichž kauzu na konci října dotáhl po osmi letech právních strkanic do konce londýnský soud. K jejím hlavním výsledkům patří bezvadně namaštěné kapsy několika mosambických expolitiků, slušná díra ve financích – a ještě větší v reputaci – zúčastněných bank a chudá země dohnaná na samý okraj třetího světa, krůček od definice nefunkčního státu.

Na počátku všeho byl prezident Armando Guebuza, za jehož vlády objevila francouzská ropná firma Total pěkná naleziště zemního plynu v moři kousek od břehů severního Mosambiku. Zahraniční finanční ústavy, bankami počínaje a Mezinárodním měnovým fondem konče, zpozorněly; prezident Guebuza se svými lidmi si zamnuli ruce. Ta kombinace se ukázala jako ničivá.

Daniel Deyl

Vidina spousty peněz tryskajících takřka zdarma z moře spustila v zemi během klíčového roku 2013 doslova tsunami vládních projektů. Tady jde o tři z nich: první měl posílit námořní obranyschopnost země, druhým byl nákup moderních rybářských lodí od libanonsko-emirátského výrobce jménem Privinvest. Ty měly lovit tuňáky, jichž je u východního pobřeží Afriky hojnost. V rámci třetího slíbila vláda sama postavit na břehu velký rybokombinát. Budoucnost si oblékla růžový kabátek.

Šikovný synek

Mělo to však háček. Myšlenku na tuňákový velkobyznys mosambickým vládcům vnukl v roce 2013 prezidentův syn poté, co jej oslovil pár bankéřů z Credit Suisse, jistí Andrew Pearse a Detelina Subevaová. Prezidentský synek během dalších tří let pozoruhodně rozmnožil svůj autopark – třikrát ferrari, třikrát rolls-royce, třikrát BMW a také maserati (to bylo ovšem jen jedno, snad aby dokázal, že je člověkem z lidu).

A to byl jen začátek; později jako by uplácel každý každého. Credit Suisse spolu s VTB, ruskou státní bankou pro působení v zahraničí, zařídily vydání vládních dluhopisů za dvě miliardy dolarů, které obratem udaly investorům. Za to dostali Pearse, Subevaová a další bankéři celkem padesát milionů dolarů načerno, jak potvrdil londýnský soud; celkem Mosambik na poplatcích bankám zaplatil 200 milionů dolarů, kulatých deset procent z nominální hodnoty dluhopisů. (To je plus minus dvojnásobek obvyklé sazby.)

Kdyby však u toho zůstalo, na nic by se nejspíš bývalo nepřišlo. Jenže podle mosambických zákonů musí vláda požádat parlament o souhlas s půjčkou takového rozsahu, což v tomto případě neučinila. Proč ne, vysvítá z následujícího: ze dvou miliard dolarů, jež prodejem dluhopisů vláda získala, šlo na nákup lodí jen 713 milionů dolarů. Továrna na zpracování ulovených tuňáků zůstala kompletně na papíře. To postupně zjistila korporátní detektivní kancelář Kroll, kterou si v roce 2017 najali investoři, jimž bylo divné, že dvě miliardy dolarů zmizely a skutek uplaval.

Půl miliardy v tahu

A tak to také bylo: podle Krollů se nejméně 500 milionů ztratilo beze stopy, přičemž také osud peněz dohledatelných byl více než sporný. Privinvest si například účtoval za své lodě nejméně o třetinu víc, než za kolik je prodává normálně; jeho šéf Iskandar Safa kvůli tomu dnes čelí stíhání v Mosambiku. Jako z udělání přitom jeho firma věnovala prezidentovi a jeho partaji v několika platbách celkem nejméně deset milionů dolarů. Normální volební příspěvek, hájí se Safa. Jaký legitimní zájem může blízkovýchodní výrobce lodí mít na rozvoji politického života v Mosambiku, je jedna z věcí, kterou od jara loňského roku vysvětluje tamním úřadům. Podobně činí exministr financí Manuel Chang, jenž se se Safou již v roce 2013 setkal v jeho rezidenci na jihu Francie a měl tam převzít pět milionů (v amerických).

Jenže ani na tom nebylo dost. Když se mezinárodní instituce dozvěděly, že tuňákové dluhopisy velmi zavánějí (a rybina přitom není ten hlavní problém), najednou otočily. Mezinárodní měnový fond pozastavil v roce 2016 nouzovou půjčku ve výši 165 milionů dolarů, Světová banka stejně naložila s půjčkou ve výši 265 milionů; přidalo se dalších čtrnáct zemí, s nimiž Mosambik jednal. Mezitím ratingové agentury snížily zemi hodnocení. Celkem tak v letech 2013 až 2016 připravily podfuky zahraničních bankéřů a průmyslníků ve spolupráci s domácími politiky zemi o jedenáct miliard dolarů – tedy přesně tolik, kolik v posledně zmiňovaném roce vygenerovala veškerá mosambická ekonomika.

Terorismus jako bonus

Komu není shůry dáno, hoďte po něm kamenem, zde platí doslova. Když země vlivem výše uvedeného ještě zchudla, posílilo to radikální muslimské smýšlení. V říjnu 2017 napadli islamisté tři policejní stanice na severu země – tedy shodou okolností právě v oblasti, kterou hodlaly ropné společnosti využít k vybudování základen pro těžbu plynu, jímž ten celý cirkus začal. Vládě se od té doby nepodařilo povstalce zahlušit; naopak, v polovině letošního roku jí poslaly své poradce pro boj s terorismem na pomoc Spojené státy, Evropská unie, Rwanda, Jižní Afrika i Angola. Mezitím však šéfové francouzského Totalu usoudili, že země je natolik nestabilní, že se do ní investovat nevyplatí.

Celková škoda tedy ještě daleko přesáhne oněch jedenáct miliard dolarů, na které ji vyčíslily detektivní kancelář Kroll a americké ministerstvo spravedlnosti (jeho žaloba měla v případu Credit Suisse rozhodující váhu). Obrázek pak doplňuje informace, že londýnský soud uložil švýcarské bance pokutu ve výši necelých půl miliardy dolarů. 

Průšvihy Credit Suisse

duben 2014

CS platí pokutu 2,6 miliardy USD za to, že pomáhala americkým klientům neplatit daně.

leden 2016

Platí (spolu s Barclays) 154 milionů USD za účast na systému obchodování načerno.

březen 2016

CEO Tidjane Thiam kritizuje bankéře CS za nadměrné riskování.

prosinec 2016

Platí 5,28 miliardy USD americkému ministerstvu spravedlnosti za podíl na vyvolání globální finanční krize prodejem toxických cenných papírů krytých hypotékami.

duben 2017

Platí 0,5 milionu USD Singapuru za porušování pravidel boje proti praní špinavých peněz.

červen 2018

Platí americkému ministerstvu spravedlnosti 4,7 miliardy USD, aby ukončilo vyšetřování role CS ve vzniku globální finanční krize.

březen 2019

CS přiznává, že jedna parta členů vedení nechala nezákonně sledovat druhou partu z téhož orgánu.

říjen 2019

Prodává za SoftBank dluhopisy podvodné firmy Wirecard.

leden 2020

Přiznává ztrátu ve výši 680 milionů USD kvůli vyrovnání za podíl na globální finanční krizi.

září 2020

Ztrácí 450 milionů USD kvůli angažmá v hedgeovém fondu New York Capital Management.

únor 2021

Oznamuje třímiliardovou ztrátu plynoucí ze spolupráce s podvodným finančníkem Lexem Greensillem.

červenec 2021

Odepisuje 4,7 miliardy USD kvůli kolapsu finanční firmy Archegos Capital.

říjen 2021

Musí zaplatit pokutu 475 milionů USD za financování neexistujících projektů v Mosambiku.

Zdroj: Financial Times