Ten příběh začal ve zdánlivém bezpečí sedmdesát let staré historie. Mladý východoněmecký komunista Wolfgang Leonhard, vychovaný ve 30. letech v Sovětském svazu a po válce rozčarovaný neschopností vlastní partaje vzdorovat Stalinovi, se v roce 1949 rozhodl emigrovat. Příběh jako mnoho jiných – nebýt toho, že jeho spolubydlícím v moskevské škole pro děti zahraničních komunistů byl Markus Wolf, pozdější zřejmě nejslavnější komunistický špion ve službách východoněmecké Stasi.

Kolaborantská analogie

Leonhardův osud by zůstal stranou pozornosti, nebýt článku, jejž na prominentním místě otiskl minulý týden americký měsíčník The Atlantic. Jeho autorkou je první dáma moderní historie Anne Applebaumová (jinak manželka polského exministra zahraničí Radka Sikorského) a Leonhard i Wolf v něm slouží jako předehra k velmi aktuálnímu dění.

„Vyrostli uvnitř sovětského systému a byli vychovaní komunistickou ideologií,“ píše Applebaumová o obou východních Němcích. „Oba přijali za své stejné hodnoty a oba věděli, že jejich strana tyto hodnoty podrývá. Oba věděli, že systém, naoko dbající o rovnoprávnost všech, je hluboce nespravedlivý a krutý. Oba jasně rozeznávali rozdíl mezi propagandou a skutečností. A přesto se jeden z nich stal špičkovým kolaborantem, zatímco druhý nedokázal zradu svých ideálů přenést přes srdce. Proč?“

Osobní a chápavý tón, jímž obsáhlý text zkoumá motivace obou mužů, dává čtenáři zapomenout na skutečnost, že se žádné třaskavé odpovědi nedočká. Motivů ke kolaboraci i disentu je tolik, kolik je kolaborantů a disidentů, zní zjednodušený závěr. 

Důležitější je, že autorka o starý východoněmecký dvojpříběh opřela analogický dvojpříběh dvou dnešních amerických senátorů, Lindseyho Grahama a Mitta Romneyho. Oba konzervativní republikáni byli před čtyřmi lety velkými odpůrci Donalda Trumpa. Romneymu přesvědčení vydrželo a promítlo se do skutečnosti, že jako jediný republikánský senátor hlasoval pro odvolání Trumpa z funkce. Graham se naopak přizpůsobil a v nepřehlédnutelném rozporu se svým původním názorem se stal horlivým prezidentovým apologetou. A s ním většina ostatních, včetně těch, kteří se s Trumpem později nepohodli. „Ani (Trumpův ekonomický šéfporadce Gary) Cohn, ani (ministr obrany generál James) Mattis, přestože na své funkce rezignovali, proti Trumpovi se svou autoritou nijak nevystoupili,“ uvádí text.

Možná je to shoda okolností, možná nikoli, ale hned druhý den, tedy minulou středu, vystoupil generál Mattis s drtivou kritikou prezidenta Trumpa. „Musíme odvrhnout a pohnat k odpovědnosti ty, kdo zesměšňují naši ústavu,“ řekl na prezidentovu adresu. Do té doby nikdo z nejbližšího vedení prezidenta, žádného prezidenta, takto nemluvil.

Generál Mattis nemluvil ve vzduchoprázdnu. Minulou středu Spojené státy už šestým dnem zmítaly protesty proti policejnímu násilí, domnělému či skutečnému. Spouštěcí mechanismus obstarala – od té doby již mnohokrát důkladně popsaná – smrt (černého) George Floyda v důsledku drsného zacházení ze strany (bílých) policistů. Mnoho Američanů poté vyšlo do ulic, nejprve v Minneapolisu, posléze po celé Americe, aby protestovali, ničili a rabovali. 

Co už je moc

Prezident Trump nato vyzval guvernéry, ať proti demonstrantům povolají Národní gardu, tedy de facto armádní zálohy. Na adresu těch, kdo přišli před Bílý dům, prohlásil, že by byl rád, kdyby „je sejmula nějaká dosud neznámá zbraň“. V úterý pak vzal do ruky bibli a nechal násilně vyklidit přilehlou Lafayettovu ulici, aby mohl jít do kostela. A to bylo najednou moc.

Kritika se začala hrnout ze všech stran: senátoři Ben Sasse a Tim Scott, exšéf CIA Michael Hayden, katolický arcibiskup Wilton Gregory – všichni kovaní konzervativci – a leckdo další měl pro Trumpa slova odsudku. Prezident se najednou ocitl osamělejší než při projednávání ústavní žaloby.

Možná si jeho odpůrci jenom bezpečně přihřívají polívčičku oportunistickou kritikou údajného rasismu tam, kde je Trump prostě neomalený. Ale je také možné, že dobře mířený článek Anne Applebaumové pomohl uvést do pohybu proces, jenž by mohl najít v politice více Leonhardů a ne jen samé Wolfy.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Daniel Deyl