Modus operandi, jenž Donaldu Trumpovi tolik svědčil při první prezidentské kampani, funguje i nadále. Nehoráznostmi přitahuje pozornost médií, která je ochotně šíří, a Trumpovi stoupenci tleskají. Tentokrát je to ovšem rafinovanější: vedle Trumpa roku 2023 vypadá Trump z roku 2016 jako usedlý, usměvavý chasník, snad jen mírně výstřední a se sklonem k chvástavosti. Letošní verze je podstatně ostřejší, a ne bezdůvodně.

Před třemi lety prohrál Trump volby (ač tvrdí opak), protože sice dostal k urnám více voličů než kterýkoli republikán před ním, ale zároveň vyburcoval k ještě mohutnější účasti demokraty. Letos lze očekávat, že na domácí půdě nemastný neslaný Joe Biden pro své voliče z roku 2016 nijak zvlášť silnou inspirací nebude. Trumpovi se tak otevírá možnost vítězství, pokud ovšem dostane k volbám i lidi, kteří nikdy nevolili. Proto je třeba i onu nehoráznost kalibrovat úměrně tomu.

Odtajnit, čili nic?

Vyprávět by mohl moderátor televize Fox News Bret Baier. Když dělal s Trumpem rozhovor, řekl mu exprezident, že ještě ve funkci mohl odtajnit některé ze sporných dokumentů (které si s sebou, patrně v rozporu se zákonem, při odchodu z Bílého domu vzal). Baier se ptal na nahrávku, v níž Trump prozradil, že „měl“ odtajnit dokument, který ukazoval životopiscům spolupracujícím s (tehdejším šéfem jeho kanceláře) Markem Meadowsem na knize posledně jmenovaného. Záznam potvrzuje, že Trump jasně chápe, že by neměl ukazovat veřejnosti dokument o íránském válečném plánování, a že věděl, že tento dokument je tajný.

„Když jsem řekl, že to nemohu odtajnit teď, bylo to proto, že jsem nebyl prezident, nikdy jsem se s tím netajil,“ řekl Trump Baierovi. „Když nejsem prezident, nemohu nic odtajnit.“ Přiznání je pro Trumpův právní tým problémem, protože objasňuje, že jejich klient rozumí právu natolik, aby chápal, že koná proti němu.

Daniel Deyl

„Původní Trumpovo tvrzení samozřejmě bylo, že (dokument) už odtajnil – v mysli – jen tím, že si jej vzal. Takže tohle je další sebeobviňující prohlášení. Pokaždé, když otevře ústa, je to pro něj jen horší a horší,“ řekla deníku The Washington Post Heidi Kitrosserová, profesorka práv z Northwestern University ve státu Illinois.

Horší a horší to je, ale má to háček. Trumpova pozice snad klesá ještě hlouběji u lidí, kteří by Trumpa tak či tak nevolili, a může mu to uškodit před soudem (v tomto případě jde o federální trestní proces, který zkoumá, jestli Trump jednal nezákonně, když si vzal z Bílého domu inkriminované bezpečnostní dokumenty a posadil je v Mar-a-Lago do kouta, jako si vy možná ukládáte na léto sáňky).

Válečník a spravedlnost

Paradoxně ani usvědčení by mu však v kandidatuře nebránilo. Je sice prvním americkým exprezidentem, který byl kdy stíhán pro trestný čin, soudní trable mu však právně vzato cestu k druhému funkčnímu období nijak nekomplikují. A politicky to může být dokonce přínosem – právě podle pravidla, že čím větší nehoráznost, tím větší pozornost.

Veškeré soudy jsou však na dlouhé lokte a pozornost je krátkodobá. Také proto přichází Trump s novými a novými výroky, které jej drží v popředí zájmu. Daří se mu to s obvyklou bravurou za cenu radikalizace již tak kontroverzních postojů.

Daniel Deyl

Během prvního období měnil politiku ohledně hranice s Mexikem, aby snížil počet uprchlíků a žadatelů o azyl; nyní slibuje, že provede bezprecedentní deportační operaci. Dříve jen usnadňoval propouštění federálních pracovníků; dnes navrhuje novou zkoušku, již budou muset podstoupit všichni adepti práce ve státních úřadech. Před lety vyzýval státní a místní orgány, aby přijaly tvrdší opatření proti kriminalitě a bezdomovectví; teď už říká, že je odhodlán jednat přímo s nasazením federálních složek.

„V roce 2016 jsem prohlásil, že jsem vaším hlasem,“ citovaly newyorské Timesy Trumpův květnový projev na jedné konzervativní konferenci. Totéž zopakoval na svém prvním předvolebním shromáždění po zahájení současné kampaně v texaském městě Waco o několik týdnů později. „Dnes dodávám: Jsem vaším válečníkem. Jsem vaší spravedlností. A těm, kteří utrpěli křivdu a zradu, říkám: Jsem vaší odplatou.“

Porazíme, vyženeme

Komu to není dost: „Společně dokončíme, co jsme začali,“ řekl Trump v květnu příznivcům. „S vámi po boku úplně vymažu ‚deep state‘, společně vyženeme z naší vlády válečné štváče, vyženeme globalisty a vyženeme komunisty a marxisty, svrhneme zkorumpovanou politickou třídu,“ hřímal. Co to znamená pro volný obchod, Ukrajinu a kohokoli nalevo od Attily, si dokážete představit. „Porazíme demokraty, porazíme falešná zpravodajská média, postavíme se RINO (republikánům jen podle jména, jak Trump nazývá ty spolustraníky, kteří s ním veřejně nesouhlasí) a porazíme Joea Bidena a každého demokrata.“

Tato Trumpova platforma už nemá takřka nic společného s tradičním konzervativním důrazem na malou vládu. Ve svém prvním inauguračním projevu říkal Ronald Reagan, že „stát není řešením našeho problému; stát je tím problémem“. Trump naproti tomu navrhuje řešit vládní mocí, soustředěnou v jeho rukou, kdejaký problém, který dlouho spadal mimo rámec federální kontroly. Shodou okolností tak popírá další konzervativní princip, jímž je snaha nechat státům co nejvíce rozhodovacích pravomocí – ale kdo by se takovými detaily zabýval?

Profimedia.cz

Ne že by Trump měl své konkrétní návrhy promyšlené. Chce například stavět futuristická města na zelené louce, na nevyužité federální půdě; to připomíná projekty Saúdské Arábie či Egypta (nebo Mussoliniho Itálie). „Sám ještě nevím, jak to bude fungovat,“ odpověděl na otázku, kdo bude takové projekty financovat. Nemluvě o tom, že saúdskoarabský Neom existuje pořád jenom na papíře a Egypt se stavbou nového hlavního města téměř zruinoval.

Dějiny Trumpova politického angažmá však jsou dějinami namátkou uchopených nápadů, které napřed vyvolají zmatek a protesty – a pak jsou najednou skutečností, byť to není vždy praktické. Takový byl zákaz vstupu občanů sedmi muslimských zemí na území Spojených států, zavedení mezinárodních obchodních bariér i stavba zdi na mexické hranici.

Radikalizace vládne

Posun k ještě razantnější radikalizaci lze u Trumpa vysledovat i stran záležitostí přímo nesouvisejících s obsahem vládnutí. Bezprostředně po 6. lednu 2021 Trump většinou mlčel, a když konečně pronesl svůj projev na rozloučenou k národu, distancoval se od útoku na Kapitol jako od něčeho, z čeho byli „všichni Američané zděšeni“ a co „nelze nikdy tolerovat“. Nyní mluví o 6. lednu jako o „krásném dni“. Policie „bezdůvodně“ zastřelila ženu, která se násilím pokoušela vniknout do sněmovny. Mikeu Penceovi, který se skrýval před protrumpovským davem skandujícím, aby byl oběšen, žádné nebezpečí nehrozilo. Mnoha obviněným z toho dne udělí milost, pokud se znovu stane prezidentem.

V roce 2018 podepsal Trump dekret, jímž se distancoval od politiky „nulové tolerance“, která na hranicích oddělovala rodiny migrantů od jejich dětí. Během nedávné debaty na CNN však Trump tuto politiku obhajoval a navrhl, že by ji mohl obnovit, aby další migranty odradil.

Když se během kampaně v roce 2016 začalo mluvit o tom, jak se Trump chlubí svým, řekněme, přímočarým zacházením se ženami, republikánské špičky se od něj začaly odvracet. Tehdy se Trump snažil svému spolukandidátovi Mikeu Penceovi soukromě omluvit; následující večer se omluvil i během debaty s Hillary Clintonovou. Později začal zpochyb­ňovat, zda poznámky zachycené na pásce byly skutečně jeho. A v dubnové výpovědi pro soudní při se spisovatelkou E. Jean Carrollovou už sebekritiku odhodil docela: naopak začal tvrdit, že slavní muži si na ženy mohou dovolovat, jak se jim zlíbí. Pokud jej Američané znovu zvolí do nejvyšší funkce, bude moci totéž říkat o mužské části populace.