Vládnout v zemi, kde existuje na 350 druhů sýrů, se nedá, povzdychl si kdysi generál Charles de Gaulle, první prezident francouzské páté republiky a dodnes figura, jíž se měří velikost jeho nástupců. Od jeho dob se situace podstatně změnila – k horšímu. 

Znovuzvolení není něco, s čím by novodobý francouzský prezident mohl počítat jako s pravděpodobnou možností; naposledy se to povedlo Jacquesu Chirakovi v roce 2002. Jeho následovníci, kolega konzervativec Nicolas Sarkozy i levicový liberál François Hollande, vždy z počáteční euforie museli rychle slevit. Sarkozy boj o druhé období prohrál, Hollande se o ně pro jistotu ani nepokusil. 

Emmanuel Macron se dušoval, že nepěknou novodobou tradici zruší, ale po čtyřech letech zjistil, že se mu vede velmi podobně jako dvěma jeho posledním předchůdcům (viz grafy). Na konci letošního roku se navíc ocitl ve středu několika různých problémů, z nichž každý má potenciál jej pro další politickou kariéru vyřídit. Jejich společnými jmenovateli jsou nepříjemné shody okolností a Macronova schopnost vyvolat v lidech nerealistická očekávání.

Daniel Deyl

Virus

Prvním takovým příkladem je samozřejmě koronavirus, evergreen letošních politických problémů všech (nejen) evropských zemí. Francie na jaře absolvovala hrůzu první vlny pandemie; následovalo uklidnění a nárůst ve druhé vlně – jako v mnoha dalších státech. Na začátku listopadu přibývalo každým dnem na 50 tisíc nakažených Francouzů, ale pak počty začaly klesat.

Macron, jako vždy optimistický, prohlásil, že na Vánoce bude možné většinu opatření na omezení pohybu lidí zrušit, protože počet nově nakažených se dostane pod pět tisíc denně. Obchodníci si zamnuli ruce – a pak se pokles denního počtu nových nakažených zastavil. Ve druhém prosincovém týdnu se držel nad deseti tisícovkami, tedy dvojnásobkem deklarovaného maximálního počtu.

Školy a staveniště zůstaly během druhého francouzského lockdownu otevřené a 28. listopadu exekutiva povolila otevření maloobchodů (obchody se základními potřebami zůstaly otevřené pořád, podobně jako v Česku).

Odile Launayová, epidemioložka a členka vládní rady pro veřejné zdraví, připustila v rozhovoru s agenturou Bloomberg, že věci nejdou podle plánu. „Viděli jsme slibný sestup, ale ten nahradila stagnace,“ řekla. Macron tak stojí před nehezkou volbou: zpřísnit lockdown a poštvat na sebe hněv veřejnosti, nebo opatření naopak uvolnit a riskovat ekonomickou tragédii „třetí vlny“ o týdny později. 

Islám doma

Jestliže však dilema stran covidu-19 s Macronem sdílí většina evropských politiků, v dalším problému je Macron sám – protentokrát. Má podobu zostřeného zákona, jemuž se běžně říká „protiislámský“, ačkoli v něm slova islám ani muslim nefigurují. 

Zákon vznikl narychlo v reakci na dva říjnové útoky islamistických teroristů. Nejprve v půli měsíce osmnáctiletý muslim dekapitoval středoškolského učitele za to, že při hodině věnované svobodě projevu ukázal studentům karikatury islámského proroka Muhammada. O 13 dnů později stejným halal způsobem naložil jiný islámský extremista s věřící ženou v kostele v Nice; celkem tam zabil lidi hned tři.

Macron zareagoval optimisticky, pokud je to v dané chvíli správný termín; řekl, že zákon zpřísňující boj s „islámským separatismem“ bude hotov do konce roku. A také že byl, jenže naneštěstí v podobě, za niž by se nemusel stydět ani Alexandr Lukašenko. Lidem obzvlášť hnul žlučí článek 24, který kriminalizoval zveřejnění jakýchkoli informací o policistovi v akci kromě jeho oficiálního služebního čísla.

Naneštěstí právě tou dobou začal po internetu kolovat videozáznam incidentu, při němž tři policisté brutálně a bez zjevné příčiny zbili černošského hudebního producenta Michela Zeclera. Právě zveřejnění takového videa by podle nového zákona bylo trestné.

Francouzi, kteří nikdy nemají k pouličnímu protestu daleko, začali proti zákonu svolávat demonstrace. Muž odpovědný za vznik zákona, ministr vnitra Gérald Darmanin (někdejší pravá ruka prezidenta Nicolase Sarkozyho, jemuž k volebnímu úspěchu pomohl právě tvrdý postup proti muslimským extremistům), se pokusil článek přeformulovat a vrátit do Senátu, aniž by zákon znovu procházel dolní komorou. To mělo jediný následek – v levicových odpůrcích zákona to utvrdilo dojem, že s nimi politici nehrají fér.

Komentář Le Monde diplomatique upozornil na možnost, že Macron s legislativním neúspěchem počítal. Podle listu měl kalkulovat s tím, že mu navržený zákon nakloní příznivce krajní pravice, i když nakonec neprojde či projde v podobě podstatně zmírněné. „Pokud si Francouzi budou myslet, že Macron chrání policisty, kteří chrání obyčejné lidi, pak to může být velmi oblíbený tah, jejž málokdo bude považovat za příliš pravicový,“ napsal Dominique Reynié z think-tanku Fondapol.

Islám v zahraničí

Tím však Macronův boj s politickým islámem nekončí. Jeho řeč o islámském separatismu vyvolala velmi podrážděnou reakci tureckého prezidenta Erdoğana, jenž stále častěji hraje pro své domácí publikum na náboženskou strunu. Následovala verbální přestřelka z Paříže do Ankary, jež v posledních letech není ničím výjimečným; zpoza Bosporu létaly salvy nabité diskriminací muslimů, nazpět šrapnely o porušování lidských práv. 

Macron však zašel dál, než kdo čekal: pozval na státní návštěvu egyptského diktátora Sísího (jehož způsob nakládání s lidskými právy, když už je o nich řeč, by i řečeného zpupného Turka zahanbil). Důvod: Kromě obligátní pozice hlavního dodavatele zbraní, kterou si chce Macron v Egyptě udržet, je to právě protiváha Erdoğanovi, již Sísí představuje v konfliktu v Libyi i v rodícím se střetu o středomořskou ropu a plyn.

Evropa a brexit

Ani to však není vše. Macronova podpora Sísímu představuje riziko rozkolu uvnitř Evropské unie. To je pochopitelné, protože ostatní Evropané (zejména klíčové Německo) mají v Egyptě želízka jen bezvýznamná. 

Macron si však nemůže dovolit vnitrounijní konflikt. Blíží se finální jednání o tom, jakou formu budou mít obchodní vztahy celého bloku s Británií. V těchto jednáních má Macron delikátní pozici, protože práva francouzských rybářů lovit v britských vodách byla minulý týden jedním z posledních bodů, na nichž dohoda vázla.

A tady se kruh uzavírá: pokud bude Macron muset například prodloužit, nebo dokonce zpřísnit protipandemická opatření, ponese v očích Francouzů značný díl odpovědnosti za následné ekonomické trable. Tím spíš nebude chtít vytvořit skupinku halasných odpůrců, kteří by jej vinili z bruselské zrady svých zájmů. Jako by ve Francii najednou bylo namísto 350 druhů sýrů hned tisíc.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.