Když kdysi při jednání o takzvané Lisabonské smlouvě unijní špičky prosazovaly funkci stálého předsedy Evropské rady, považovali to mnozí za špatný nápad. Ani sami navrhovatelé však netušili, kam až funkci koordinátora schůzek nejvyšších představitelů unijních zemí, pro niž se ironicky vžilo označení „evropský prezident“, dotlačí její první držitelé. A to zejména ten třetí v pořadí. 

Začalo to belgickým Vlámem Hermanem Van Rompuyem – ztělesněním bruselské škrobenosti. Pak funkci převzal Polák Donald Tusk, který byl rozhodně srdečnější a komunikativnější, ale ani on ve své funkci žádnou díru do světa neudělal. Určitě se přinejmenším nestal respektovaným partnerem největších světových es. Asi i proto se přednedávnem tak rád vrátil na národní politickou scénu.

Po něm v roce 2019 přišel Charles Michel, druhý Belgičan a první frankofonní liberál v této funkci. Ale především kariérní politik, který nic jiného než politiku nikdy nedělal: syn bývalého ministra a sám ministr už v pětadvaceti letech a premiér v pětatřiceti. 

Člověk méně strojený než jeho předchůdci, vcelku zábavný a žoviální, ale také zpovykaný a ambiciózní. Člověk, který se ještě jako belgický premiér zapsal v zemích V4 svým vyhrožováním, že budou za své postoje k imigraci vyloučeny ze Schengenu. 

O chaotičnosti Michelova způsobu řízení schůzí a vedení sekretariátu Evropské rady se v Bruselu povídají mnohé zábavné historky. Totéž o jeho rivalitě s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou, která často ochromovala fungování celého bruselského aparátu.

Kandiduju, nekandiduju, odstupuju, neodstupuju

Není proto žádným tajemstvím, jak reagovali bruselští byrokraté na Michelovo oznámení, že bude kandidovat jako lídr frankofonního Reformního hnutí (MR) do Evropského parlamentu. Na jednu stranu museli držet basu, zachovat dekorum a tvářit se pobouřeně, že dal přednost národní politické kariéře před unijní. Na straně druhé však ve svých kancelářích bouchali jedno šampaňské za druhým. 

Jejich radost byla předčasná. Michel kritiku, která se snesla na jeho hlavu, neunesl a z boje o bruselsko-štrasburská křesla v pátek utekl. Tím však rozpoutal ještě větší peklo, neboť naštvaní na něj jsou teď opravdu všichni. Jak ti, kteří ho chtěli mít tam i onde, tak ti, kteří ho nechtěli nikde. 

Vlivný bruselský server Politico v tomto kontextu cituje slova nejmenovaného bruselského úředníka, který o Michelovi řekl: „Dopustil se politického harakiri. Teď už mu nezůstala ani špetka důvěryhodnosti.“

V sázce je mnohem více

Nejde ale o Michela, toho vem čert, v sázce je totiž daleko více. EU se před nadcházejícími volbami do europarlamentu a volbami amerického prezidenta nachází na zásadní křižovatce. Rozhoduje se o její budoucnosti. 

Epilogem k tomu všemu je mimořádná schůzka šéfů unijních vlád svolaná už na tento čtvrtek. Na ní se bude 26 lídrů pokoušet přesvědčit maďarského premiéra Viktora Orbána, aby souhlasil s pomocí Ukrajině ve výši padesáti miliard eur. Variantou je, že o penězích rozhodnou bez něj. 

Byl to právě Michel, kdo tuto schůzku inicioval, měl ji řídit a zprostředkovávat kontakty mezi jejími klíčovými aktéry. Teď bude místo toho sedět na hanbě. I proto s ním už – nejen v Bruselu – prakticky nikdo nepočítá. 

Tak jako tak je to pro EU další velká reputační rána. V ten nejméně vhodný okamžik.