Chránit stát před daňovými úniky je jedním z úkolů Finanční správy. Zhruba před deseti lety se ale „protipodvodnické“ tažení utrhlo ze řetězu, Finanční správa nasadila do boje nejtěžší zbraně (zajišťovací příkazy, kontrolní hlášení, EET) a výsledkem bylo, že v roli „sprostých podezřelých“ často končily i seriózní firmy. Soudy od té doby řadu nejhorších výstřelků zarazily a jeden takový, dodejme velmi rozumný, rozsudek se objevil i nyní.

Týká se postupu Finanční správy, která v posledních letech paušálně odmítala nárok na odpočet DPH v případě, že žadatel nedokázal doložit takzvaného deklarovaného dodavatele, respektive – pokud to řekneme úplně jednoduše – neuměl prokázat, že mu zboží nebo službu dodala skutečně ta společnost, která je uvedena na faktuře v jeho účetnictví. Na první pohled vypadá absurdně, že by někdo nevěděl, od koho nějakou věc koupil. Zkuste si ale představit, jak budete po třech letech dokazovat, že vám stavební materiál nebo IT služby opravdu dodala firma z faktury, když jste jednal jen s jedním jejím zaměstnancem, ovšem Finanční správa nyní tvrdí, že to její zaměstnanec vůbec nebyl, protože u dotyčné firmy pracoval načerno. A zkuste si představit, jak budete něco takového dokazovat v případě, že firma mezitím přestala komunikovat nebo ji koupil cizinec, jehož neumíte zkontaktovat ani vy, ani Finanční správa.

Něco takového se stalo společnosti Kemwater ProChemie, která vyrábí zařízení na čištění vody. Její případ skončil až před Soudním dvorem Evropské unie a Kemwater ProChemie má nyní slušnou šanci získat vratku DPH konečně – po devíti letech – zpět. Mnohem důležitější ale je, že rozsudek dal naději mnoha dalším firmám v podobném postavení a české soudy se během pouhých tří měsíců zabývaly dvěma desítkami podobných případů. Řada dalších k soudu podle advokáta a daňového poradce Víta Křivánka z poradenské společnosti BDO nejspíš brzy dorazí. „Pokud vycházím ze své pracovní zkušenosti, pozoruji značný nárůst kauz s takzvaným deklarovaným dodavatelem už zhruba čtyři až pět let,“ říká.

My vám to nedáme

Průlomový případ Kemwater je starší. V letech 2010 a 2011 se – jak plyne z příslušných rozsudků – tato společnost celkem sedmkrát dohodla s firmou Viasat service, že tato bude na golfových turnajích, které pořádá, propagovat Kemwater. To se také stalo (u soudu to doložily reklamní letáčky, natočené DVD i svědci) a firma Kemwater za to pokaždé zaplatila 120 tisíc korun (dvacet tisíc činilo DPH), tedy dohromady 840 tisíc korun. Na turnajích si zadávaly reklamu i další firmy, a to poměrně štědře: souhrn placené inzerce vždy přesáhl milion korun, a díky překročení této zákonné hranice tak bylo od prvního turnaje jisté, že Viasat je plátcem DPH. Kemwater si pak úspěšně požádal o odpočet DPH, jenže na jaře 2013 přišla daňová kontrola a v prosinci toho roku středočeský finanční úřad společnosti zaslal sedm dodatečných daňových výměrů po dvaceti tisících korunách (celkem 140 tisíc) a zároveň jí uložil penále ve výši 28 tisíc korun (sedmkrát čtyři tisíce korun).

Finanční úřad a po něm Odvolací finanční ředitelství (jde o odvolací orgán) nijak nezpochybňovaly, že na zmíněných golfových turnajích byla propagována společnost Kemwater a zaplatila za to dohodnutou sumu. Tvrdily však, že reklamní a propagační služby neposkytla firma Viasat uvedená na fakturách, a dokládaly to celou řadou skutečností. Například tím, že turnaje za Viasat pořádal a reklamní smlouvy se zájemci uzavíral jakýsi „pan P.“ (přesně tak figuruje v rozsudcích), ovšem nedochovala se žádná listina, která by dokazovala jeho zaměstnanecký poměr ve Viasatu; firma jej pouze přihlásila k důchodovému pojištění. Ještě závažnější bylo vyjádření jednatele Viasatu „pana N.“, který tvrdil, že za firmu nikdy nic nepodepisoval, a jeho podpisy ze smluv a faktur skutečně neodpovídaly těm z podpisových vzorů, přičemž soud později jeho roli shrnul souslovím „nastrčená osoba“. Finanční úřad Kemwateru dále vytýkal například to, že smlouvy byly příliš vágní a nebyl v nich precizně stanoven rozsah objednané reklamy.

Jinak řečeno, podezřelých okolností tu byla spousta, ovšem finanční úřad nikdy ani náznakem netvrdil, že by šlo o podvod, a tím méně, že by do něj mohla být zapojena společnost Kemwater. Místo toho stačilo označit Kemwater za „nedostatečně obezřetný“ a rozhodnout, že nemá nárok na vratku DPH, protože nemůže prokázat, že mu zaplacenou reklamu skutečně dodala firma Viasat. Podle Křivánka je to klasický postup. Finanční správa se podle něj v minulosti opakovaně střetávala s daňovými úniky a z nepoctivých firem se jí často nepodařilo získat žádné peníze, a tak hledala kompenzaci, „jak dostat peníze do státní kasy od těch, kteří je mají“.

Lavina rozsudků

Společnost Kemwater se s tím nespokojila a obrátila se na soud. České soudy dávaly až dosud za pravdu Finanční správě, a pokud se nedalo prokázat, že firma na faktuře zboží či služby opravdu dodala, mělo se automaticky za to, že – tak zní oficiální termín – „nebyla naplněna hmotněprávní podmínka nároku na odpočet DPH“, a tím vše skončilo. Jenže Městský soud v Praze rozhodl jinak a Nejvyšší správní soud poté kvůli rozporům v judikatuře položil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, aby je vyjasnil.

Evropské rozsudky (tento padl loni v prosinci) se obvykle neinterpretují snadno a platí to i o řečeném sporu. Rozsudek se dá ve zkratce popsat následovně: pro přiznání nároku na vratku DPH je sice opravdu nutné dokázat, že zboží pochází od firmy uvedené na faktuře, ovšem existují výjimky a ty mohou vše zvrátit. V případě Kemwateru dospěl Soudní dvůr k názoru, že se sice skutečného dodavatele nepodařilo identifikovat, ovšem to samotné nemusí být na škodu, pokud by se ukázalo, že tento skutečný dodavatel – ať už by šlo o kohokoli (třeba o tajemného „pana P.“) – byl sám plátcem DPH. No a vzpomeňme si, že souhrn placené inzerce přesahoval na každém golfovém turnaji milion korun, a tudíž skutečný dodavatel musel být ze zákona plátcem DPH. Věc se pak vrátila do Česka a Nejvyšší správní soud rozhodl, že nepřiznání vratky v případě Kemwateru je neplatné a Odvolací finanční ředitelství musí rozhodnout znovu a lépe.

Došlo k tomu na konci března a spustilo to (zatím) malou lavinu dalších rozsudků, které přímo vycházejí z nečekaného rozhodnutí Soudního dvora EU. Z databáze rozhodnutí správních soudů plyne, že jich bylo přesně třiadvacet a že k nim soudci většinou přistupovali jako přes kopírák: rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zrušili a věc mu vrátili k novému rozhodnutí. Zdaleka přitom nešlo jen o reklamu jako v případě Kemwateru, ale o prakticky celé spektrum podnikání: o stavební, lesní, úklidové, kopáčské, konstrukční a vývojové práce, o IT zakázky či o dodávky drahých kovů, autodílů, toaletního papíru i smrkové kulatiny.

Bude to ještě boj

Finanční správa i soudy by se měly řídit názorem Soudního dvora EU, ale tak samozřejmé to určitě nebude. Už před Nejvyšším správním soudem uplatnilo Odvolací finanční ředitelství v případě Kemwateru plejádu (dodejme, že oslyšených) námitek: neidentifikovaných dodavatelů mohlo být víc, a tudíž hranice milionového obratu nemusela být překonána; nelze diskriminovat drobné podnikatele, kteří milionovou hranici nepřekonají; dojde k narušení daňové neutrality; či prosté konstatování, že názor Soudního dvora je zavádějící…

Cesta za vratkami DPH bude ještě dlouhá a pravdu má nepochybně Vít Křivánek, když říká, že se opět „ukáže až před soudem“.