Třicetiletou válku známe jako ničivý konflikt, který v některých oblastech střední Evropy zapříčinil třetinový úbytek obyvatelstva, u mužů dokonce až o padesát procent. Některé obce či celá města při ní byly téměř zničeny. Nechvalně známý je zvláště příklad protestantského Magdeburku, z něhož roku 1631 po dobytí a vyplenění císařskými vojsky zbylo jen několik domů a z třiceti tisíc obyvatel přežilo asi pět tisíc.

Plasticky a názorně ztvárnil výjev požáru a výsledné zkázy Jaroslav Durych ve svém Bloudění: „Ať byl den, či nikoli, záře byla nesmírně jasná. Příšery skvělých staveb, vylámaných a vyžraných ohněm, se nakláněly… Byly tu přeražené a popálené kočky, které vyskákaly z domů, vyházené náčiní, klece s papoušky. Bylo to zpečetěno sedlou a spálenou krví, zasypáno popelem. A přece bylo cítit dávivý zápach mrtvol, které se v neznámých koutech pekly, pražily a udily, myšinu a žluč. Z ohořelých šatů necudně zela nahost těl.“

To byl ale extrémní případ: na mnoha místech se obyvatelé měst s válečnou realitou sžili a někteří z ní uměli i profitovat. A existovala i města, jež dokázala zůstat neutrální, jako Hamburk či Basilej, která vydělávala na zprostředkovávání finančních toků nebo na obchodu se zbraněmi. Typologii vztahů mezi obyvateli měst a armádou zevrubně líčí kniha Měšťan a šelma: S vojskem ve městě za třicetileté války.

Přátelské plenění

Jan Kilián se v ní rozhodně nesnaží popírat míru utrpení, které válka přinášela, přičemž doloženy jsou i případy, kdy město nevyplenil „nepřítel“, ale vlastní nebo spojenecké vojsko. Zmiňuje k tomu tezi historika Michaela Kaisera o tom, že tehdejší vojáci žili v jakémsi „vlastním světě“ (už čeští současníci prý hovořili o zvláštním „soldátském náboženství“), odděleném od ostatního obyvatelstva, přičemž právě násilí mohlo být jedním z výrazů vymezování se vůči okolnímu světu.

Stejně tak ale mohla v pozadí fyzických inzultací stát i sociální stigmatizace, až ostrakizace vojáků. Civilisté se jich sice báli, ale zároveň je považovali za parazity, kteří žijí z jejich práce. Vojáci dobře věděli, že na ně obyvatelé většinou hledí s opovržením a že se jich straní. Proto také pravděpodobně neměli potřebu brát ohled na jejich pravidla. Na násilí přitom někdy pohlíželi spíše jako na zábavu. Vojáci se neštítili ani brutálního mučení; právě za třicetileté války vynalézali nové způsoby – jako „švédský truňk“ či utahování provazů kolem hlavy – a násilí se jim stalo účinným prostředkem, jak dosáhnout cíle, jímž byl v první řadě majetkový zisk.

Stejně tak ale mohlo násilí posloužit k prosazení politických a konfesních záměrů, k urychlení fiskálních požadavků nebo k dehonestaci protivníků. Ta někdy mohla mít i symbolickou podobu; proto se i v kostelích dobytých měst střílelo jako na bojišti a „svatostánky byly hanobeny ženami vojáků (patrně kálením)“. Nešlo však jen o střety vyznavačů odlišných náboženských vyznání, ale také reprezentantů různých společenských tříd. Okrádáni a ponižováni byli v první řadě ti nejmajetnější měšťané, případně i zajímáni, pokud se dalo očekávat výkupné.

V pozadí zřejmě stála chuť dát najevo svou momentální dominanci nad lidmi majetkově, sociálně nebo i intelektuálně výše postavenými: „Někdejší selští synkové a příslušníci nižších městských vrstev kryti vojenskou službou získávali za války mocenskou převahu nad lidmi z vrstev společensky vyšších. Obnažovali je – a to nikoli pouze kvůli krádeži šatstva –, přivazovali je za koně a nechávali za sebou běhat jako psy, vymýšleli pro ně různá dehonestující divadla. Starého rokycanského děkana posadili švédští vojáci na koně, dali mu mitru na hlavu a se smíchem ho takto vodili po městě. Jestliže čest a pověst patřily k předním raně novověkým kapitálům, byly útoky na ně od vojáků pochopitelně cílené a postiženým nepůsobily o mnoho menší utrpení než agrese fyzická.“ K tomu autor podotýká, že v době míru by taková věc byla takřka nemyslitelná. Což je diskutabilní: popsané scény totiž připomínají jakýsi brutální karneval, u kterého byla ovšem (na rozdíl od toho opravdového, tradičního) účast ponižovaných nedobrovolná.

Legitimizované znásilnění

Vedle všech násilných a bojovných scén autor současně zdůrazňuje, že každý pobyt vojáků ve městech a na vsích nemusel skončit násilnostmi. „Naopak, zbylo i dost prostoru pro vzájemnou spolupráci, přátelství i navázání příbuzenských vztahů.“ Někdy zcela dobrovolně, jindy méně. Kupříkladu nijak řídké případy znásilnění mohly vyústit i v manželství. Autor zmiňuje příklad znásilnění jedné děvečky čtyřmi vojáky, „vyřešený“ tím, že si ji jeden z útočníků vzal za ženu, čímž unikli potrestání i jeho kumpáni. „Jakkoli mohl být ženě násilník odporný, její čest, kterou jí uzavření manželství vracelo, byla v rámci komunity důležitější.“ Což zřejmě nebylo tak výjimečné, protože prý existovalo více případů, kdy se ženy staly „agresorovou kořistí“ a někteří vojáci z nich posléze učinili své manželky či družky, jiní je později propustili.

Výjimečné nebyly ani případy, kdy městské dívky navázaly s vojáky intimní kontakt a provdaly se za ně nebo jim povily nemanželského potomka. Voják poté buď ve městě zůstal, usadil se a provozoval své někdejší řemeslo, nebo tam dále sloužil v ozbrojených složkách či jako myslivec. Mohl také odcházet dál, doprovázen v trénu svou partnerkou.

Soldátské náboženství a dehonestující divadlo

Další formou tentokrát spíše dobrovolné spolupráce byl již zmíněný obchod, i když se nezřídka týkal kradeného zboží. Od vojáků se dalo koupit skoro cokoli, protože ti dokázali ukrást a na jiném místě k prodeji nabídnout i pivovarskou pánev nebo koželužskou káď. Asi největší zájem byl o dobytek a koně. Kupcům sice hrozilo, že rozpoznané kradené věci budou muset vrátit původním majitelům, ale i když k tomu někdy skutečně docházelo, bylo takové riziko poměrně nízké.

Obyvatelé měst se častěji sbližovali s těmi vojáky, kteří u nich pobývali delší čas a v menších, ne tak anonymních skupinách. Našli se také jedinci, kteří se s vojáky vyloženě přátelili, jako nymburský císařský rychtář Pavel Chotounský, jemuž sousedé vytýkali, že s důstojníky ubytovaného vojska při tabuli „den po dni býval, a ještě je před nimi pomlouval“. Jistý německý sedlák se dokonce s vojákem, který u něj bydlel, spřátelil natolik, že jej požádal, aby postřílel sousedovy husy, protože mu běhaly po cestě. Jako by se to stalo dnes…

Pomocí takových drobných detailů dává autor tehdejší válce lidský rozměr, jakkoli to zní paradoxně, a přibližuje ji v její každodenní podobě. Podobně jako třeba výborná kniha Švéda Petera Englunda Nepokojná léta: historie třicetileté války (Nakladatelství Lidové noviny, 2000). Některé Kiliánovy zmínky by si ovšem zasloužily širší rozvedení. Například jak si přesněji představit zmíněné „soldátské náboženství“ nebo jak vlastně fungovalo to, že měl být nějaký člověk-křesťan „kořistí“ jiného, a zda se mohlo jednat o doživotní stav. Každopádně obsah jeho knihy je skoro v rozporu s jejím názvem, který naznačuje protiklad tam, kde existovaly četné a nuancované formy spolupráce. 

Soldátské náboženství a dehonestující divadlo

Jedna z nejdůležitějších bitev nejen polské, ale vůbec světové historie. Tak vidí mnozí Poláci bitvu u Varšavy roku 1920. U nás obecně tolik známa není, a proto je dobře, že i česky vyšla kniha Varšava 1920: Leninovo neúspěšné dobývání Evropy, která podrobně líčí její průběh i důsledky. Jejím autorem je Adam Zamoyski, historik ze starého polského rodu Zámojských, který i proto není zcela nestranný. Mnohé pozdější trendy evropské historie byly podle autora predestinovány polským vítězstvím a sovětskou porážkou. Zamoyski dále tvrdí, že polské vítězství zajistilo celé střední Evropě dvacet let samostatného vývoje. Obvykle nejsme zvyklí dívat se na naše dějiny z tohoto úhlu pohledu, ale pokud by meziválečné Československo sousedilo s Polskem ovládaným Moskvou, jeho dějiny by se jistě vyvíjely jinak.

Soldátské náboženství a dehonestující divadlo

Zatímco se vězni v koncentračních táborech po paměti snažili rekonstruovat díla českých klasiků, německá plzeňská autorka s odporem líčila Starý židovský hřbitov v Praze jako „chaotické bludiště“ s otrávenou půdou. I o tom píší Dějiny české literatury v Protektorátu Čechy a Morava. Jedním z dobových paradoxů bylo to, že nacistické úřady sice zakázaly vyučovat dějiny české literatury, ale Němci zvláště zpočátku podporovali vydávání klasické české literatury, neboť se jim sentimentální příklon k české minulosti hodil. Autoři dokonce snad až cynicky konstatují, že „knižní konjunktura z prvních válečných let v podstatě podporovala rozvoj německého válečného hospodářství“.  

Autor je spolupracovníkem redakce