Slovensko již dlouhou dobu patří mezi země, které v každých volbách něčím překvapí. V roce 2014 porážkou dosud suverénního Roberta Fica v prezidentské volbě. V roce 2016 velkým úspěchem národovecko-fašistické Ľudové strany – Naše Slovensko Mariána Kotleby. Prezidentské volby v roce 2019 vynesly do čela země první ženu, ekologickou a lidskoprávní aktivistku Zuzanu Čaputovou. Ve finiši letošní volební kampaně se do čela politického pelotonu dostal nevyzpytatelný Igor Matovič se svou ještě méně vyzpytatelnou formací. Matovič volby vyhrál, a ukončil tak takřka patnáct let volebních vítězství Směru. 

Fico versus Pellegrini

Poražený Směr hned po volbách ohlásil odchod do opozice. Odcházející premiér Pellegrini ještě využil příležitost chvíli vést zemi na počátku koronakrize. Maximálně se snažil nastavit laťku tak vysoko, aby ji Matovič nedokázal přeskočit. A z velké části se mu to i podařilo. Perspektiva opozice sice pro žádnou stranu na první pohled není dobrá, ale pro uskupení, které dlouho neslo odpovědnost a kolem kterého se nakupila řada problémů, to je vždycky výborná příležitost k regeneraci. Zejména v situaci krize.

Po volbách muselo v táboře poražených dojít k pojmenování viníka. Pellegrini z porážky obvinil Fica, Fico zase Pellegriniho. Pellegrini nelenil a ohlásil kandidaturu na předsedu Směru. S dovětkem, že pokud nevyhraje, stranu opustí. Nakonec si vše rozmyslel a rovnou ohlásil vznik nového uskupení. Směr tedy zůstane ve Ficových rukou. Dá se očekávat, že se ještě více přikloní k národovectví a levicovému populismu.

Od nové formace Pellegriniho se dá pro změnu očekávat větší příklon k progresivistické levici, byť kořeněné národním akcentem. Obě strany mají na slovenské politické scéně jistý prostor. Ani jedna však nemá vzhledem k vrtkavosti voličů jistotu, že uspěje. Soupeřem Směru bude Kotlebova strana. Pellegriniho projekt bude více mířit na středové voliče koaličních stran. A zároveň se budou prát mezi sebou. 

Bizarní vládní slepenec

Jsou to však dobré zprávy i pro slovenské voliče? O tom lze s úspěchem pochybovat. Přepestrý konglomerát osobností, respektive bizarních politických uskupení, které dnes vládnou našemu východnímu sousedovi, totiž solidní opozici potřebuje jako sůl. 

V čele země stojí progresivně-liberální prezidentka s mnoha politicky značně excentrickými postoji. Prezidentské volby vyhrála přesvědčivě. Pár měsíců poté však její sílu podkopal volební neúspěch vlastního uskupení. V parlamentu nemá prakticky žádného ideového spojence. Stává se tak solitérem, kterému vůbec nic nebrání cílit jen na znovuzvolení. Třeba podkopáváním beztak slabé autority premiéra.

Matovič stojí v čele koalice, která si o to vyloženě říká. Oficiálně ji tvoří čtyři formace a disponuje velkou, dokonce ústavní většinou. Jenže reálně je tato koalice neskutečným slepencem: Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽANO), Sme rodina, Svoboda a solidarita (SaS), Za lidi. S výjimkou třetí jmenované, která je jakžtakž ukotvenou politickou stranou, nejde o nic více než o shluky sympatizantů jednotlivých lídrů. A jak dobře známe z Česka a případu Nečasovy vlády, velká většina není zárukou vládní stability. 

Historie OĽANO kopíruje politická angažmá svého zakladatele. Igor Matovič v politice začínal jako nezávislý kandidát SaS. Po volbách v roce 2010 na sebe upozornil tvrzením, že mu bylo nabídnuto 20 milionů eur za to, že se svými kolegy zhatí vznik koaliční vlády Ivety Radičové. O den později prohlásil, že šlo o vtip. Nejen proto jsou Matovičovy politické názory asi tak čitelné jako postoje Andreje Babiše. 

Předsedu Sme rodina Borise Kollára, kromě toho, že svými deseti dětmi s celkem devíti ženami zdárně přispívá k demografickému rozvoji Slovenska, proslavily zejména kontakty s podsvětím a kamarádšoft s Tomiem Okamurou. Kollár toužil usednout ve vládě, nakonec na něj zbyla „jen“ pozice předsedy slovenského parlamentu. Konečně Za lidi je politickou formací založenou exprezidentem Kiskou. Ve volbách o fous překročili hranici pro vstup do parlamentu. Kiska vzápětí poté rezignoval na svůj mandát. Již bez něj strana vstoupila do vládní koalice, která ji však potřebuje jen k případné změně ústavy. Za lidi tak opisují trajektorii jiné slovenské rychlokvašky – strany Sieť, která z politické scény zmizela pár měsíců po minulých volbách. 

Lidé se v dobách krize upínají k jistotám. Slovensko, stejně jako celou Evropu, čeká doba krize. Slováci budou hledat jistoty. Jistotou slovenské politické scény je však jen nejistota. Nejistota soudržnosti a akceschopnosti vlády a hrozících předčasných voleb a (ne)jistota roztříštěnosti opozice a permanentního předvolebního boje. Potenciálních beneficientů takového stavu je více. Na žádného z nich však není hezký pohled.

Autor je politolog a prorektor vysoké školy CEVRO Institut.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Ladislav Mrklas