Stovka zemí se na klimatickém summitu upsala k dosažení uhlíkové neutrality v různém časovém horizontu. Země G7, tedy velké západní ekonomiky, zpevnily své emisní cíle, podle nichž vypouštěné objemy klimatických plynů do roku 2030 absolutně sníží oproti roku 2010 o polovinu a v roce 2050 budou uhlíkově neutrální. Totéž celá Evropská unie. 

Čína, největší emitent na světě s asi čtvrtinovým podílem, se zavázala k tomu, že nejpozději do roku 2030 dosáhne stropu, pokud jde o vypouštěné megatuny, a za dalších třicet let dosáhne neutrality, stejně jako Indonésie. Indie přišla s tím, že se jí to podaří o deset let později, ale že v roce 2030 bude polovinu elektřiny vyrábět z obnovitelných zdrojů.

Na papíře to vypadá dobře

Ambiciózní politická prohlášení se nepromítají do jejich reálného podložení čísly. Nikdo nepochyboval o tom, že zejména opravdu chudé rozvojové země se směšně nízkou spotřebou elektřiny a fosilních paliv v přepočtu na obyvatele budou požadovat peníze, ale dárci z řad bohatých zemí zase docela nepřekvapivě budou chtít, aby peníze skutečně doputovaly tam, kam mají, nikoli do kapes zkorumpovaných byrokratů. Sto miliard dolarů ročně se lépe slíbí, než skutečně dodá.

V Glasgow se jak Indonésie, tak Brazílie přihlásily k zastavení deforestace do roku 2030. Takových zemí bylo dohromady 120 a je to jeden z nejpůsobivějších výsledků Konference. Slíbit se dá všechno. Třeba Indonésie vyhlásila v roce 2011 moratorium na kácení svých lesů, zejména vysoce citlivých ekosystémů bažinatých nížinných deštných pralesů, jejichž likvidace a vypálení vedou k ohromným únikům klimatických plynů do atmosféry. Na papíře to už deset let vypadá dobře, satelitní snímky ovšem prozrazují, že se v terénu ničí dál.

Klimatická karma

Vzápětí po přihlášení se k závazku v Glasgow začali indonéští zástupci pro domácí publikum vysvětlovat a upřesňovat, jak to vlastně z jejich strany bylo míněno. Pracovní příležitosti a rozvoj jsou priorita, takže vytěžený primární les může být proměněn na plantáže rychle rostoucích dřevin pro celulózky. Jestli si myslíte, že taková transformace může zaměstnat lidi, pak rozhodně ano, ale klimaticky neutrálně určitě ne. Již pár let je možné pořídit si „zalesňovací koncese“, což pro ochranáře vypadalo jako brilantní nápad, jak vytvořit nárazníkové pásmo kolem zbytků původního pralesa, zaměstnat tamní komunity, získat je pro udržení biodiverzity, a ještě k tomu vázat karbon. Citlivě dělané zalesňování je ideální možnost pro karbonové offsety, kdy si mohou státy i korporace s nižšími jednotkovými náklady vyčistit klimatickou karmu například obnovou přírodě blízkých tropických lesů v rozvojových zemích. 

Přímí účastníci říkají, že v terénu je to očistec. Zaprvé, jak dosáhnout toho, že počítáte správně, nikoli dvakrát, když si to vykazují obě strany? Teprve složité je správně nastavit ekonomické a finanční stimuly tak, aby systém fungoval, jak bylo zamýšleno. Například ohlášený zákaz těžby vytváří silný podnět vše vykácet a vypálit do zásoby „dřív, než to zakážou“. No a nakonec je tady vynucování v praxi. Co uděláte opravdu chudým, ale ani trochu hloupým lidem za to, že se do oblasti přistěhují právě proto, aby dostali zaplaceno za to, že nebudou kácet? Budete je deportovat? Neokolonialismus je to nejněžnější slovo, které uslyšíte.