Hlavní analytik Hrotu Mirek Zámečník vzpomíná, jak Češi „dovolenkovali“ dříve a kolik je to ve srovnání s dneškem stálo
Hlavní analytik Hrotu Mirek Zámečník vzpomíná, jak Češi „dovolenkovali“ dříve a kolik je to ve srovnání s dneškem stálo
Třetinky vypadají stylověji, říkají někteří mladí Češi. O půllitry už zájem nemají, jsou prý příliš velké. Některé pivovary i obchodní řetězce je vyslyšely.
Třetinky vypadají stylověji, říkají někteří mladí Češi. O půllitry už zájem nemají, jsou prý příliš velké. Některé pivovary i obchodní řetězce je vyslyšely.
Mladí lidé preferují nalezení letní brigády v administrativě, gastronomii či turistickém ruchu nebo u činností, které jsou všeobecně fyzicky méně namáhavé
Mladí lidé preferují nalezení letní brigády v administrativě, gastronomii či turistickém ruchu nebo u činností, které jsou všeobecně fyzicky méně namáhavé
Rumělkový Merkur patří mezi nejdražší a nejvzácnější známky světa. Zároveň jde o první novinovou známku vůbec. Teď jeden kus míří do sbírky tuzemského sběratele. „V top filatelii jde o podobně ikonickou položku, jakou je modrý Mauricius,“ připomíná sběratel a odborník na investiční filatelii David Kopřiva, který obchod zprostředkoval.
Pro některé miliardáře je to zneklidňující až šokující. Obvykle si můžou koupit téměř cokoliv, na co jen ukážou. V případě vzácných známek ale mají smůlu, často jim je totiž nikdo neprodá. „Tohle investory na známkách baví – ta nedostupnost. Když pak nějakou raritní známku konečně seženou, berou to jako fenomenální osobní úspěch,“ říká David Kopřiva v rozhovoru pro Hrot.
Jedním z těchto vzácných kousků je i rumělkový Merkur, který začalo Rakouské císařství vydávat v roce 1856. Na světě zůstalo jen pět razítkovaných exemplářů, což z něj činí filatelistický klenot. Hodnota známky, která je teď v českých rukou, je podle znaleckého posudku přes 10 milionů korun. Konkrétní cena transakce – stejně jako nový majitel – ovšem zůstává obestřena tajemstvím.
„Je to velmi diskrétní branže, ani já nevidím do všech těch nákupů,“ vysvětluje Kopřiva. Podle něj je v současné době o filatelii velký zájem i ze strany českých miliardářů. V první top 20 nejbohatších Čechů prý nakupují známky čtyři lidé. „Dva z nich znám osobně,“ říká expert.
Do filatelie jsem se pustil už v nějakých sedmi nebo osmi letech, a to díky tátovi. V průběhu dospívání jsem si tak začal budovat svou vlastní sbírku. Během studií na gymnáziu a vysoké škole jsem měl pauzu, nicméně známky mě vždy přitahovaly – jsou to příběhy, tvorba vlastního světa, radost z vlastnictví něčeho vzácného. Po matfyzu jsem se proto začal filatelii věnovat profesně, protože jsem si všiml, že je v ní značný kapitál a velký pohyb na světovém trhu, který vytváří zejména velké aukční domy.
V devadesátých letech šlo skutečně o velmi atraktivní záležitost, která byla spojená s cestováním a poznáváním zajímavých osobností. Nicméně dodnes je to prostě životní styl. Teď už jsem skoro třicet let v branži, a to jako zprostředkovatel investic a filatelistických obchodů.
Už méně. Během covidu se totiž ještě více rozjel online trh, všechny aukce jsou dostupné i prostřednictvím „live“ vysílání na internetu. Nicméně za dobrými známkami a sbírkami se musí jezdit pořád, hlavně do Rakouska, Švýcarska, Velké Británie a Spojených států.
My jsme malý trh, děláme necelou miliardu korun v obratu, a to i když započítáme nákupy bohatých Čechů v zahraničí. Celkový trh je pak na úrovni kolem 15 miliard dolarů (necelých 350 miliard korun – pozn. red.), z toho dvě třetiny připadají na Spojené státy. Takže máme opravdu zanedbatelný podíl.
Je ale důležité si uvědomit, že ne vždy tomu tak bylo. Za Rakouska-Uherska byla česká filatelie na opravdu vysoké úrovni. Nicméně po válce a během komunismu se všechno vyvezlo do zahraničí. Posledních třicet let se ty známky zase vozí zpátky. A dá se říci, že všechno, co je na našem trhu dobré, je víceméně zpětným importem. Každopádně v posledních letech vidím u nás vzrůstající zájem o filatelii, a to i ze strany českých miliardářů.
Je to velmi diskrétní branže, ani já nevidím do všech těch nákupů. Někteří sběratelé si přejí zůstat v anonymitě. Mohu však říci, že z první top 20 nejbohatších Čechů kupují známky čtyři miliardáři, přičemž dva z nich znám osobně.
To je dobrá otázka. Za covidu se zachraňovaly ekonomiky, Fed (centrální banka Spojených států – pozn. red.) vykupoval sebeblbější dluhopis, navíc bylo na trhu hodně likvidity za nulové úroky. No a to znamená, že se rozjelo hledání investičních alternativ. Z přehršle levných peněz pak logicky vypukla inflace – a v ekonomice stouply výnosy na dluhopisech. A řekněme, že nastala jakási krizová poptávka, kdy volné peníze hledaly bezpečný přístav.
Filatelie takovýmto bezpečným přístavem je, ostatně její chování za posledních stopadesát let tomu nasvědčuje. Je jedno, jaká nastane krize, epidemie, inflace, ekonomická turbulence – pro filatelii je to vždy prorůstovým impulsem. A s touto pozitivní zkušeností víme – a cítíme to tak i směrem do budoucnosti –, že známky dovedou každou krizi převálcovat. Za poslední dva roky jsme v zajímavých investičních položkách vyrostli o 25 procent, v pětiletém období jde dokonce o padesát procent. To jasně dokazuje, že ani covid, ani inflace filatelii neuškodily, ba naopak.
Ovšem je potřeba si uvědomit, že atraktivních, investičně výkonných položek, tedy elitních známek, moc není. Řekněme, že pouze čtyři až pět procent všech známek má nějaký investiční potenciál.
Teď nastane lehká stagnace, ovšem nikoliv pokles cen. Nacházíme na konci desetiletého rostoucího trendu. Ve světě panuje blbá nálada, můžou nastat další ekonomické problémy, bezpečnostní situace je nejistá. Každopádně známky jsou podobné zlatu – vývoj jeho ceny nesouvisí až tolik s inflací, jak si spoustu lidí myslí. Lidé mají tradičně jakýsi pocit bezpečí, když vlastní zlato. A přesně takové je to i u filatelie. Je to navíc něco likvidního, snadno přenositelného, koncentrujícího hodnotu.
Známky s dobrým původem a s tradicí vysokých a rostoucích cen jsou vždycky atraktivní. A budou prostě vždycky poptávané. Jejich vlastnictví navozuje radost, vědomí prestiže a bezpečí pro váš kapitál. Top filatelie ještě nikdy nikoho nezklamala – ani tržně, ani z hlediska radosti z tvorby vlastního světa a identity, kterou vám vlastnictví známek spoluvytváří.
Jasně. Když nějaký bohatý člověk utratí za známky pět milionů a jejich cena za dva roky vyroste na šest milionů, tak je kvůli nějakému jednomu milionu neprodá. Nemá to pro něj význam. Pro movité zájemce jde hlavně o dobrý pocit, investici, která funguje, radost, že něco takového mají. Budují si tím svůj vlastní svět. Slovo identita je v tomto ohledu velmi důležité – ti lidé jsou pyšní na to, že vlastní modrého Mauritia nebo jinou vzácnou známku, kterou ostatní nemají.
Tohle je nějakým způsobem identifikuje, a to ve vztahu ke komunitě filatelistů, k veřejnému povědomí i k sobě samým. Dodává jim to určitý další význam a další střípek do mozaiky smyslu jejich života. Lidé, kteří mají všechno – úspěšné firmy, spousty investic a majetků –, často hledají něco dalšího, co by bylo nové či unikátní. A můžou to najít právě ve známkách.
Navážou jimi na nějaký příběh, dostanou se do linie vlastníků, kterými jsou mnohdy velmi zajímavé osobnosti z minulosti. A ten příběh a celkový kontext přesahuje jejich životy. Je to „větší než my“. S tím vším jsou spojeny zajímavé zážitky navenek i v oblasti vnitřního prožitku a citů. Co může být důležitější ?
A ne vždy se známky kupují za draho. Někdy se stane, že se někde objeví nějaká specialita či rarita, kterou jde pořídit za velmi výhodných podmínek. To je ostatně i případ tohoto rumělkového Merkuru, který se podařilo koupit za nižší částku, než tomu bylo u trochu horšího kusu v Rakousku před 15 lety. Ten se udal za 14 milionů korun, přitom není tak hezký jako tento Merkur, který navíc míří do českých rukou.
Nový majitel si zatím nepřeje zveřejnit ani své jméno, ani částku, za kterou tuto známku koupil. Její reálná tržní cena se nicméně pohybuje nad deseti miliony korun.
Ano, ale můj je nerazítkovaný, čistý. Zajímavostí je, že u klasických známek z 19. století platí, že vzácné jsou ty poštovně nevyužité. U rumělkových Merkurů je to nicméně naopak, protože čistých se zachovalo třicet až padesát, zatímco razítkovaných jen pět.
Měl jsem příležitost koupit i tento razítkovaný Merkur, nakonec jsem to ale posunul svému klientovi, který má mnohem lepší sbírku Rakouska než já. Každopádně je opravdu velká zpráva, že se tento konkrétní kus podařilo dostat právě do českých rukou. Vždyť je to nejdražší evropská známka a nejvýznamnější artefakt naší poštovní historie. Je to navíc poprvé od druhé světové války, kdy se razítkovaný rumělkový Merkur dostane do tuzemské soukromé sbírky.
Tento konkrétní kus je navíc nejhezčí z těch pěti existujících. Jde o opravdový zázrak, kterému se nevyrovná žádná jiná rakouská, československá ani česká známka.
Jde o první novinové známky na světě. Proto je zná všech sedmdesát milionů filatelistů na světě. V roce 1851 vydalo Rakouské císařství sérii Merkurů, a to v modré, žluté a růžové variantě. Žluté ale byly špatně viditelné, tak je v roce 1856 nahradila právě rumělková barva.
Rumělkový Merkur byl vždy přítomný v těch nejlepších sbírkách. Například hrabě Philipp von Ferrary, který vlastnil asi největší sbírku známek všech dob, měl dva razítkované rumělkové Merkury, byť byly oba ošklivější než kus, o kterém se tu dnes bavíme. I tento fakt přidává do našeho příběhu obrovský význam. Není to prostě něco, co by bylo dostupné jen tak někomu.
Nedávno jsem narazil na jeden novinový článek z roku 1910, podle kterého bylo všech tehdy sedm rumělkových Merkurů nalezeno v archivu budějovického pivovaru. Místní prokurista prý našel balíky se starými novinami, známky vystříhal a poslal je jako vánoční dárek do Pasova svému kamarádovi, který byl sběratelem. A tak se všechny existující exempláře razítkovaných rumělkových Merkurů ocitly mimo Rakousko.
Náš konkrétní kus má vzadu majetnickou značku Edwin Müller, což znamená, že byl zhruba před sto lety v majetku tohoto zakladatele rakouské filatelie, který pak před nacismem emigroval do USA. Další majitelé jsou neznámí, obchody s tou známkou nebyly veřejné. V roce 2004 ji koupil minulý vlastník – sám nevím od koho –, aby ji před měsícem prodal současnému majiteli.
Je to jak u koho, převažují ale ti, kteří vystoupí ze stínu a všem řeknou: „Podívejte se, co já mám.“ Časem to tak bude i s pánem, který zakoupil tento rumělkový Merkur. Dle mého názoru tuto informaci zveřejní do několika měsíců. Ostatně už nyní pracuje na monografii o raritách z jeho sbírky, která je obrovská.
Ovšem máme u nás i investora, který vlastní známý konvolut Mauritiů za minimálně 300 milionů a trvá na tom, aby jeho identita odhalena nebyla.
Jeden je v Pražském poštovním muzeu, další v Rakousku v jedné nadaci. Třetí má soukromý sběratel v Londýně a o čtvrtém nevím.
Ano, může už být ztracený, mám ale aspoň jeho fotku. Filatelie je každopádně o dlouhých příbězích, vždyť i stopa Merkuru, o kterém se tu dnes bavíme, skončila v jednu chvíli na plných 80 let.
To je právě další z věcí, která investory na známkách baví – ta nedostupnost. Oni sice můžou mít nekonečno peněz a koupit si skoro všechno, na co ukážou. Ale některé známky jim prostě nikdo neprodá, respektive se leckteré na trh nikdy nedostanou. To, jak jsou nedostupné, je pro určité lidi zneklidňující až šokující. A když pak nějakou vzácnou známku konečně seženou, berou to jako fenomenální osobní úspěch.
Obrovská sbírka znamená, že má cenu v řádu milionů eur. Sbírky známek se vždy berou podle ceny, ne podle velikosti. Jsou takové, které jsou velké na počet, ale nemají žádnou cenu. A naopak jsou portfolia na pár destičkách, které pohodlně strčíte do kapsy, přitom mají hodnotu sto milionů korun.
To byste se divil, jací dokáží být někteří miliardáři podivíni. Jednou jsem viděl jednoho amerického sběratele, jak si z peněženky vytáhl dvě obálečky se dvěma známkami. Každá z nich měla hodnotu milion dolarů. Snadná přenositelnost je další výhodou filatelie, byť většinou jsou ty známky umístěné v trezorech a jsou náležitě pojištěny.
Jasně. Znám na mezinárodním trhu určité množství klientů a osobností, takže jsem napojen na informační filatelistické struktury. Tu a tam se ke mně donese, že nějaká strana něco shání či naopak prodává. A mou úlohou je propojovat nabídku a poptávku. Někdy ke mně informace doputuje přes dalšího zprostředkovatele, takže ani vlastně nevím, kdo přesně danou známku nabízí nebo prodává.
Takhle tomu bylo i v případě modrého Mauritia, který se v roce 2016 dostal do českých rukou, a to za 80 milionů korun. Věděl jsem o poptávce – pan budoucí majitel si řekl, že by bylo fajn vlastnit nejslavnější známku světa. A čirou náhodou uvažoval původní majitel ze Singapuru o tom, že by svůj kus prodal. Rychle jsem se proto snažil propojit oba filatelisty, a to přes další prostředníky ze Švýcarska a Anglie – víte, k těm top majitelům se takřka nikdy nedostanete samostatně, vždy musíte počítat s nějakou rozvinutější strukturou.
V případě tohoto rumělkového Merkuru tomu bylo opačně. Původního majitele neznám, jen dalšího prostředníka. Ten se mě zeptal, jestli by u nás nebyl o tento Merkur zájem, přece jen jde o první novinovou známkou vydanou i pro české území. Odpověděl jsem mu, že někoho najdeme. A kupce jsme skutečně našli během jedné hodiny. Celkem se objevili tři zájemci, ostatní se o tom ani nedozvěděli, jinak by jich bylo i víc.
Je to tak půl na půl. Někdy se dosáhne optimální ceny privátním způsobem, jindy původní majitel pověří svého agenta, aby obchod zprostředkoval do aukce. U té se totiž lidé často domnívají, že se zájemci o tu známku pobijou a její cena tak vyskočí nahoru. Na druhou stranu jdou proti nim aukční provize.
Ano, ale ty jsou malinké, oproti aukčním provizím to je nic. Provize pro prostředníka jsou třeba dvě procenta. Aukční dům si bere třicet procent. To je prostě příšerné. Proto někteří prodávající sběratelé dělají obchody raději privátně, protože zaplatí menší provize a navíc mají jistotu, že to jejich známce neuškodí.
Ano, během aukce se může stát, že se silní kupci dohodnou na tom, že tu známku nekoupí. To je pak blbé, její cena jde okamžitě dolů.
Mám velkou sbírku rakouských známek. Ale především adresní štítek z Titaniku, to je asi můj nejvzácnější a nejzajímavější kousek. Všeho všudy se těchto lístků zachovalo třicet. Z té lodi samotné přitom nezůstalo skoro nic, co by mělo na sobě nápis Titanic – kromě několika záchranných kruhů a právě těchto adresních štítků, které patřily k jejímu poštovnímu úřadu. Je to tak jeden z nejvýznamnějších artefaktů poštovní historie.
Z Titanicu zachránil oněch třicet adresních štítků úředník jménem Oscar Scott Woody. Loď, která pátrala po obětech, jej nalezla mrtvého ve zmrzlých šatech s balíčkem těchto lístků. Je velké štěstí, že se nerozmáčely. Díky tomu, že zmrzly, se daly snadno usušit – a tak se nám dochovaly do dnešních dnů, více či méně poškozené.
Mimochodem, i Česká pošta bude v blízké době vydávat zvláštní přítisky na téma potopení Titaniku a právě tohoto lístku. Dále vyjde mimořádný korespondenční lístek s tímto motivem.
Sbírá se a jde nahoru všechno, co je vzácné a má nějaký příběh. Zpravidla jde sice skutečně o staré kusy, nicméně je zájem i o různé rarity a chybotisky. Zajímavý je takzvaný případ Glasgow error, kdy se na jedné známce z roku 1964, která byla vydána v rámci výročí bitvy u Falklandských ostrovů, objevila nesprávná loď. Při vydání stála šest pencí, dnes se kus prodává za milion korun.
Ano, a dnes stojí klidně 100 milionů korun a více.
