Co mají společného mafiáni na špici moskevské mocenské pyramidy, (ne o mnoho lepší) duchovní v čele íránské teokracie a čínská vládnoucí komunistická smetánka? Jejich největším společným strategickým protivníkem je Západ obecně a Spojené státy konkrétně – a to v míře, která dokáže zastřít vzájemné (nezanedbatelné) antipatie. Nese to své ovoce.

Jedním takovým důležitým plodem je dlouho plánované železniční propojení Ruska s Íránem. „Moskva je připravena začít stavět chybějící součásti Mezinárodního koridoru sever–jih (INSTC),“ řekl v březnu ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. „Naše prezidentské administrativy jsou přímo zapojeny do procesu vytváření dopravních spojení, včetně úseku Rašt–Astara. Rusko a Ázerbájdžán zde hrají hlavní roli,“ uvedl Lavrov, ačkoli jmenovaný úsek trati leží v Íránu, kde schází vybudovat zhruba 150 kilometrů. Minulý týden íránská strana potvrdila, že stavba sama by měla začít nejpozději v říjnu letošního roku.

Moskva v tom smyslu připravuje dvě mezivládní dohody: Írán–Rusko a trilaterální Ázerbájdžán–Rusko–Írán. Rusové souhlasí s tím, že uhradí předpokládané náklady ve výši 155 milionů dolarů (výměnou, což je mírná ironie, za íránskou ropu).

Plán počítá s výstavbou duální trati, která tak bude úzko- i širokorozchodná najednou. „Padlo rozhodnutí postavit úsek trati Rašt–Astara na kombinovaném rozchodu. To znamená, že plánují položit kolejnice o standardním íránském rozchodu 1435 milimetrů, ale také o ruském rozchodu 1520 milimetrů,“ citoval Lavrova server silkroadbriefing.com.

Z Moskvy do Perského zálivu

Trasa je životně důležitou součástí železniční sítě INSTC, a to zejména pro Rusko, protože se napojuje na stávající železniční tratě INSTC v Íránu. Ty zajišťují přímé spojení s íránskými přístavy na jihu Perského zálivu, především s Čáhbahárem. Úsek bude rychlejší, bezpečnější a levnější než současná trasa Suezským průplavem. Zkrátí dobu nákladní přepravy z Ruska do východní Asie o čtyři týdny.

Sblížení Moskvy a Teheránu, které na sebe jinak zahlížejí, tím zdaleka nekončí. Ekonomické sankce Západu vůči Rusku i Íránu odpojily banky v obou zemích od systému SWIFT, který spojuje více než jedenáct tisíc finančních institucí po celém světě. Íránská centrální banka však na jaře potvrdila, že íránské banky se nyní mohou spolehnout na služby ruské bankovní komunikace, což jim umožňuje provádět mezinárodní transakce a obcházet většinu globálních bankovních institucí. Nový rusko-íránský systém má propojit asi 700 ruských bank se 106 bankami z nejméně třinácti dalších zemí, píše list The New York Times. To pořád není moc výhodné uspořádání, ale znamená, že odstřihnutí od SWIFT také není smrtící ranou řečeným ekonomikám, v niž Západ doufal.

Prudce roste rovněž objem rusko-íránského obchodu. Rusko se tam během loňska stalo největším zahraničním investorem. Íránský ministr financí Ehsan Chandúzí řekl, že Rusové v jeho zemi investovali 2,76 miliardy dolarů do průmyslového, těžařského a dopravního sektoru. „Vztahy s Ruskem definujeme jako strategické a spolupracujeme v mnoha aspektech,“ řekl Chandúzí listu Financial Times. „Čína a Rusko jsou našimi dvěma hlavními ekonomickými partnery a Írán rozšíří své vztahy prostřednictvím provádění strategických dohod.“ Ne že by si Íránci mohli z investic nějak vybírat – druhá největší zahraniční investice v Íránu loni přišla ze sousedního Afghánistánu ve výši 256 milionů eur.

Týdeník The Economist zase napsal, že Rusko modernizuje své vlastní přístavy za pomoci íránských investic. Teherán také v Kaspickém moři příslušně posiluje svoji nákladní flotilu.

Spojenců pomálu

Pro Západ to nejsou dobré zprávy; vybudování železničního spojení z Ruska k Indickému oceánu je v tomto smyslu mimořádně důležité. Umožňuje námořní přístup k zemím Blízkého východu, do východní Afriky, Indie a jižní Asie. Ruské zboží se tak dostane do oblasti Moskvě geopoliticky nakloněné. Východ Afriky a jihovýchodní Asie jsou oblasti plné zemí, které loni v OSN nehlasovaly pro rezoluci odsuzující Rusko za jeho ukrajinskou agresi. Jakousi páteř této neformální protizápadní aliance tvoří právě Rusko, Írán a Čína. Čím koordinovanější jejich postup bude, tím hůře pro Západ.

Uplynulý rok dal všem těmto zemím důležitou lekci: jakkoli mohou mít problémy mezi sebou, mnohem větší problémy mají se Spojenými státy. Během posledního roku, kdy USA uvalily rozsáhlé sankce na Rusko, se ve Washing­tonu také dostal ke slovu silně antagonistický postoj vůči Číně, od přísných kontrol exportu přes veřejnou podporu Tchaj-wanu až po možný zákaz TikToku. Zároveň Bidenova administrativa v podstatě pokračuje v politice statu quo vůči Íránu, když její snahy o obnovení dohody o íránském jaderném programu selhaly.

Nepřekvapuje tedy, že tyto země začínají těsněji spolupracovat. Írán je v závěrečné fázi dosažení plného členství v Šanghajské organizaci pro spolupráci, bezpečnostním fóru v čele s Čínou a Ruskem. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg varuje, že by Čína mohla dodávat Rusku zbraně na pomoc proti Ukrajině. O vztazích mezi Íránem a Ruskem již byla řeč. „Je těžké přijít s příkladem jiné země, která poskytla Rusku tolik podpory a tak ochotně jako Írán,“ řekla Anna Borščevskaja, vedoucí pracovnice Washingtonského institutu pro politiku Blízkého východu, v citaci časopisu Foreign Policy.

Daniel Deyl

Ke konfrontaci s každou z uvedených zemí jsou přitom důvody více než dobré. Problém USA a celého Západu je v tom, že jejich politika, jež využívá hrozby izolací, je neúčinná. V oblasti, kam po dokončení rusko-íránské železnice budou mít Rusové volnou cestu, se to spojenci západní liberální demokracie nijak nehemží. Lze mezi ně (kromě „samozřejmých“ Austrálie a Nového Zélandu) počítat Japonsko, Jižní Koreu, Tchaj-wan a Izrael. Filipíny a Turecko jsou nejisté; ač posledně jmenovaná země je členem NATO, umožňuje například Rusům obcházet cestovní embargo Západu.

Tím výčet plus minus končí. Saúdská Arábie se po usmíření s Íránem, jež zprostředkoval Peking, orientuje podstatně více na Východ. V celé Africe nemá Západ spolehlivého spojence v jediné zemi, zato čínské investice (a ruští žoldnéři z Wagner Group) drží nejednu tamní vládu pěkně pod krkem.

Shodou okolností mají vyjmenované oblasti pět miliard obyvatel a již dnes generují zhruba čtyřicet procent světového HDP, zhruba stejně jako Evropa (bez Ruska) a Severní Amerika dohromady. Geostrategická logika velí neúprosně: Washington se musí soustředit na nejzávažnějšího protivníka, zacpat si nos a spolupracovat s ostatními. Americko-evropskému partnerství, na němž stojí světový řád od druhé světové války, to pochopitelně nijak nesvědčí. Již dnes tvrdí někteří američtí republikáni, že pomoc Ukrajině je kontraproduktivní, protože Washington bude Moskvu potřebovat právě k pacifikaci Číny. Co to znamená pro Kyjev, se ani neptejte. S každým postaveným kilometrem železnice do Čáhbaháru je odpověď blíž.