Nevzdám to. Bytů se budu držet jako klíště, komentuje Jan Lukáčik aktuální situaci na trhu krátkodobých podnájmů. Před příchodem čínské chřipky spravoval čtyři desítky bytů, které nabízel turistům k ubytování při jejich návštěvě Prahy. Byznys šlapal jako hodinky, díky růstu turismu nebyl problém udržovat všechny nemovitosti obsazené po většinu roku. Pak se ale podnikání ze dne na den zhroutilo. 

Lukáčikovi se povedlo celé portfolio bytů pronajmout na celý rok. V době nástupu pandemie kvůli tomu v roušce prováděl zájemce na prohlídkách a nabízel jim bydlení na nejlepších adresách v metropoli. „Nájemník jel výtahem, já běžel po schodech, abychom dodrželi sociální distancování, oba samozřejmě v rouškách. Bylo to dobrodružné,“ vzpomíná. 

Přesto pro něj ale každý měsíc v úsporném režimu znamená vysoké ztráty. „Jeden z bytů jsem pronajal za 13,5 tisíce. Hypotéka na něm je přitom 30 tisíc,“ naznačuje, jak rychle se byznys propadá do červených čísel. „Bytů se ale fakt vzdát nechci. Trvalo mi dlouho tak kvalitní nemovitosti sehnat, investoval jsem stovky tisíc do rekonstrukcí... Nechci o to všechno přijít,“ vysvětluje, proč je ochotný držet portfolio nemovitostí v centru Prahy i za cenu prodělků.

Deset let v byznysu

Jan Lukáčik patří mezi průkopníky krátkodobého ubytování v Praze. Začal se mu věnovat už před deseti lety, kdy se k realitám připletl v podstatě náhodou. „Předtím jsem měl firmu na výrobu webových stránek. Dělal jsem na zakázce pro jeden hotel a během toho jsem si osahal, jak hotelnictví funguje,“ vzpomíná.

Nakonec se mu nemovitosti zalíbily natolik, že investoval do prvního bytu. „Byl to apartmán pro turisty číslo 65 na Praze 1. Teď je jich přes 20 tisíc,“ dodává podnikatel. Postupně se portfolio rozrůstalo, a to nejen o koupené byty. Část jich také spravuje pro jiné majitele a část si jich pronajímá. Pak je nabízí přes server Booking.com. „Na ten se zapomíná. V souvislosti s krátkodobými nájmy se vždycky kritizuje Airbnb, přitom Booking je daleko silnější hráč,“ upozorňuje Lukáčik.

Zvládnout správu 40 nemovitostí není v silách jednoho člověka. I proto Jan Lukáčik se společníkem najali postupně více než desítku lidí – uklízečky, recepční nebo správce. „Je to zápřah na 24 hodin denně. První turisté přijíždějí v šest ráno, poslední v jednu v noci. Přestože na to máme lidi, když se objeví závažný problém, stejně volají zákazníci mně. Třeba když se opilí ztratí a nemohou v noci najít cestu do ubytovnání,“ usmívá se pronajímatel. 

Šedá zóna přežije

Jako pamětník může srovnávat. A ubytovací byznys z tohoto srovnání nevychází moc dobře. Trh se za deset let hodně změnil. „Byl nekonečně hladový. Pronajmout se dalo cokoliv, přestože bytů hodně přibylo,“ konstatuje Lukáčik. Vidina vysokých výdělků navíc přitáhla i pololegální investory. 

Právě s nimi jsou spojené nepříjemnosti. Většina jich pochází z východní Evropy a fungují de facto anonymně. O byt se stará najatá uklízečka, další člověk řeší převody peněz, jinak ale všechno včetně předání klíčů v „mrtvé schránce“ a placení probíhá, aniž by se majitel bytu s turistou vůbec kdy osobně potkali. 

Jsou fakticky nedohledatelní. „Sedí někde na Seychelách a počítá peníze a byt třeba ani nikdy neviděl,“ říká Lukáčik. Pověsti byznysu ale podobní spekulanti škodí. Jednak jsou na štíru s placením daní a poplatků, jednak neřeší problémové hosty, což štve sousedy. „My jedeme legálně. Platíme daně, spolupracujeme s cizineckou policií... Na rozdíl od jiných máme recepci, takže bychom se nemohli a ani se nechceme skrývat,“ vysvětluje.

Férově podnikající provozovatelé upozorňují, že byznysu v šedé zóně nemusí zatnout tipec ani chystaná regulace. A co hůř, mohou se do ní přesunout i někteří z těch, co se dnes neskrývají a s úřady spolupracují. Omezení pak mohou obcházet třeba tak, že se budou neustále přejmenovávat a zakládat nové firmy.

Jan Lukáčik stále doufá, že se regulace nakonec zase neschválí a byznys vrátí do vyjetých kolejí, byť třeba v menším měřítku. Přestože si uvědomuje, že to může trvat. „Známí hoteliéři mi říkali, že první rezervace mají až na rok 2022. Ano, může to být dlouhodobý problém,“ uzavírá Lukáčik.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Jan Němec