Šavle, penze a šlofíček

Stížností na příliš rychle se množící úředníky bylo plné už Rakousko-Uhersko. Roku 1911 na to poukazoval například rakouský dramatik Hermann Bahr: „Dokázáno statisticky, že v Rakousku roste počet úředníků třikráte rychleji než počet obyvatelstva. Tedy vždy teprve, když se narodili tři úředníci, smí se pak naroditi zase též jednou člověk.“ 

Pravdu měl v tom, že se byrokracie – jak ve své disertační práci „Moravský státní úředník a vrcholné Rakousko-Uhersko“ uvádí Aleš Vyskočil – v době panování Františka Josefa I. nebývale rozplemenila a počet státních zaměstnanců se v Předlitavsku (rakouské části monarchie) zvýšil v letech 1846 až 1900 ze 140 na 336 tisíc. Na druhé straně, z dnešního pohledu to nebylo nic dramatického. Desetimilionové Česko má dnes státních zaměstnanců 475 tisíc, tedy v přepočtu na obyvatele asi třiapůlkrát víc než Předlitavsko na počátku 20. století.

Privilegia

„Černo-žlutý“ rakouský úředník je dodnes pojem a záleží na každém, jestli si ho spojuje spíš se starosvětskou solidností a přiměřenou výkonností, nebo s těžkopádnou tupostí. Tento dvojí pohled byl běžný už „za Rakouska“. Už tenkrát se o úřednících vyprávěly jízlivé vtipy, ale na druhou stranu se těšili nesporné autoritě, po dosažení určité pozice patřili mezi společenskou honoraci a jejich povolání bylo všeobecně považováno za prestižní a záviděníhodné.