Premiér Mark Rutte z pravicově liberální Lidové strany pro svobodu a demokracii (VVD) nejprve na konci prvního červencového týdne oznámil rozpad koalice a demisi vlády a po kritice, jež se za to snesla na jeho hlavu, ohlásil ukončení politické činnosti. Šestapadesátiletý Rutte stál v čele čtyř kabinetů, které zemi vládly od října 2010 doteď. Jako koaliční partnery vystřídal křesťanské demokraty (CDA), s nimiž vládl menšinově a za podpory Wildersovy pravicově populistické Strany pro svobodu (PVV), později sociálnědemokratickou Stranu práce (PvdA) a nakonec dvakrát opět CDA a spolu s ní levicové liberály (D66) a Křesťanskou unii (CU).

V celoevropském srovnání patří Rutte k vůbec nejdéle sloužícím ministerským předsedům. Přežil řadu krizí a situací, kdy už byl odepisován. Dlouhá léta byl jedinou jistotou rozkolísané a stále více roztříštěné politické scény. O těžkostech sestavování a udržování vlády by mohl psát romány. Jelikož opozice sbírá hlasy na jeho odvolání, v závěru mu hrozí, že nebude moci doúřadovat ani do předčasných voleb.

Roztříštěná společnost

Nizozemsko bezpochyby stále patří mezi nejskvělejší místa k žití na celé zeměkouli. Na tom nic nemění ani rozpad dosavadního společenského konsenzu, který nábožensky i jinak hluboce rozdělenou zemi zdobil po celá staletí. A který tak přispěl k jejímu rozkvětu.

Konsenzus se vytratil především v otázce charakteru společnosti, stále více se měnící v důsledku globalizace. A přistěhovalectví, které je v místním kontextu silně spojené s koloniální minulostí země. Imigranti dnes tvoří skoro čtyři ze sedmnácti a půl milionu obyvatel, tedy více než pětinu populace. Potíž je v tom, že mnozí přistěhovalci chtějí využívat výhod svobodné a sociálně štědré země, ale nehodlají se přizpůsobit západním normám soužití.

Konsenzus ohledně imigrantů samozřejmě nezmizel naráz. První obavy z přílivu přistěhovalců tu byly už od poloviny osmdesátých let. Politici se jimi však zaobírali jen v rámci volebních kampaní. Naoko a v duchu hesla „slibem nezarmoutíš“. Nespokojenost rostla a společenská elita se stále více třásla, zda populisté zase neposílí, případně přímo nevyhrají volby.

Poslední kapka

I za současným rozkolem ve vládní koali­ci najdeme problematiku přistěhovalectví, konkrétně návrh nové, přísnější úpravy azylového práva z dílny VVD. V ní se objevil návrh na dělení žadatelů o azyl na lidi opouštějící vlast kvůli své orientaci nebo náboženství a lidi prchající před válkou či zrušení práva žadatelů o azyl z takzvaných bezpečných zemí na bezplatnou právní pomoc v případě odvolání se proti výroku úřadů. Ostrou kritiku vyvolal i záměr VVD rozmisťovat žadatele o azyl po celém Nizozemsku. Ale nejkontroverznějším požadavkem Rutteho strany byl zákaz slučování rodin při dosažení ročních limitů na přijímané azylanty. Zatímco u všech bodů se už už rýsoval kompromis, slučování tvrdě narazilo na odpor progresivistických liberálů z D66 i malé protestantské CU.

Rutte na to promptně reagoval rozpuštěním koalice a rezignací. Vehemence činů jinak uvážlivého premiéra, který si pro svůj styl vykoledoval přezdívku „pan Silikon“, inspirovala mnohé komentátory k obvinění z chladného kalkulu, že předčasné volby jsou způsobem, jak se zbavit nemilovaných koaličních partnerů z D66 a jít vlastní cestou. A právě překotnost nakonec Ruttemu zlomila vaz.

Zelenější než Timmermans?

Nejde ale jen o imigraci. Dalším tématem, u něhož Nizozemcům chybí základní konsenzus, je boj s klimatickou změnou. Celá levice i podstatná část středopravice v čele s VVD podporují politiku, jejímž symbolem je výkonný místopředseda Evropské komise pro „Zelenou dohodu pro Evropu“ a evropský komisař pro opatření v oblasti klimatu a ovšemže Nizozemec Frans Timmermans.

Některé parlamentní strany ovšem chtějí Green Dealem stanovená opatření a termíny dokonce „dohnat a předehnat“. To se týká největšího problému, kterým jsou vysoké emise sloučenin dusíku, způsobené hustotou zalidnění státu i umístěním průmyslu, dopravy i zemědělské výroby do těsné blízkosti měst. Podle rok starých plánů Rutteho vlády měla země do roku 2030 snížit emise o plnou polovinu.

V opozici vůči tomuto zelenému „stachanovství“ stojí především menší protestní a populistické strany. Prim momentálně hraje agrárněpopulistické Hnutí zemědělců a občanů (BBB), založené novinářkou Caroline van der Plasovou.

Agrární zemětřesení

Asi největší emoce vzbudily plány na snížení emisí dusíku a amoniaku v zemědělství a v důsledku toho redukci agrárního komplexu. Ač se to možná nezdá, právě ten vytváří asi osm procent HDP a zaměstnává skoro osm procent pracovní síly. Nizozemsko ve světě figuruje na druhém místě v exportu zemědělského zboží, které se podílí skoro pětinou na celém vývozu. Podstatnou část tvoří mléčné a masné produkty, vyráběné většinou malými a střední farmami rodinného typu, často s několikasetletou tradicí. Z celkových padesáti tisíc farem by podle odhadů až jedenáct tisíc mohlo zmizet a dalších asi sedmnáct tisíc by mělo projít rozsáhlou redukcí.

I proto byly protesty a nepokoje tak masové a místy i násilné. Především ale vyvolaly atmosféru, v níž BBB vlétlo jako blesk do březnových provinčních voleb a převálcovalo všechny. Se ziskem více než devatenácti procent hlasů zvítězilo ve všech osmnácti provinciích, což se zatím nikomu nepodařilo.

Ladislav Mrklas

BBB však uspělo i v provinciích, kde leží největší města jako Amsterodam, Rotterdam nebo Utrecht. Tamní analytici to považují za důkaz, že úspěch BBB stojí na obecném protestu proti přezíravé a málo komunikující vládě, jenž má v zemi bohatou tradici. BBB získávalo hlasy opravdu všude a ode všech – od bývalých voličů vládních stran, opozičních populistů i od notorických volebních absentérů. Svůj úspěch BBB navíc korunovalo pozicí nejsilnější strany horní komory parlamentu, jejíž členy volí právě provinční sněmy.

Ale to není všechno. Od března agrárníci vedou ve všech předvolebních průzkumech a v předčasných volbách patří k hlavním favoritům. Druhými adepty na vítězství jsou i přes stávající problémy liberálové z VVD. Třetím do party se mohou stát opoziční Strana práce a Zelená levice (GL). Ale to jen v případě, že uzavřou předvolební spojenectví, což teď rozhodně není vyloučené. Jen je problém, kdo by jej vedl.

Že by žena?

Tím se dostáváme ke kruciální otázce, kdo povede zemi po volbách. To pochopitelně závisí na odevzdaných hlasech a povolebním jednání. Teď je v dolní komoře zastoupeno rekordních osmnáct stran, ale ani to nemusí být konečný počet. Extrémně proporční volební systém totiž přímo vybízí k tříštění a zakládání nových uskupení, často zastupujících partikulární zájmy či fungujících jako fankluby zakladatelů. Složit novou vládu bude náročné, ba možná přímo nemožné, což by však zemi uvrhlo jen do dalšího víru opakovaných voleb.

Proto se teď začíná hledat „nový Rutte“. Nizozemská scéna ale silnými osobnostmi neoplývá a prakticky žádný z politiků nemá důvěru širší veřejnosti.

Otázka například zní, zda je země připravena na vůbec první ženu premiér­ku. Skloňována jsou jména předsedkyně BBB van der Plasové či předsedkyně poslanců PvdA Attje Kuikenové. Nejvíce se ale mluví o horké kandidátce na místo lídra VVD Dilan Yeşilgözové-Zegeriusové, která se do povědomí zapsala coby ministryně spravedlnosti a bezpečnosti Rutteho kabinetu připravující kontroverzní azylovou novelu. Ve hře jsou i populární lídr zelených Jesse Klaver nebo již zmiňovaná těžká evropská váha – Frans Timmermans (PvdA), kteří by oba by mohli vést společnou kandidátku levice.

Anebo ještě přijde někdo nový. Ani to není v zemi, kde se – s výjimkou jisté úrody dechberoucích květin – největší jistotou stala nejistota, vyloučené.