Pracovní trh diskriminuje ženy a ten český je na tom obzvlášť špatně. Zaměstnankyně ve firmách tu berou o pětinu méně. Opět zaostáváme za Evropou, která „genderový příkop v mzdách“ zasypala alespoň do úrovně 14 procent. 

Jako každoročně, když v listopadu oznamuje výsledky průzkumu Evropské komise o rozdílech v mzdách podle pohlaví, vyvolala těmito slovy eurokomisařka Věra Jourová vášnivé debaty. Na jedné straně v nich jako obvykle stály feministky či feministé, kteří volají po pohlavní rovnosti na výplatních páskách. Na druhé jsou ekonomové s kalkulačkou v ruce a chladným racionálním uvažováním. Ekonomicky podle nich nedává smysl, aby podnikatelé jen tak z plezíru nadržovali mužům.

Kdyby byly stejně kvalifikované a zkušené odbornice o tolik levnější než jejich mužští kolegové, minimálně ta osvícenější, nešovinistická část zaměstnavatelů by tuto možnost stoprocentně využila a špatně placené, nespokojené zaměstnankyně konkurenci vyfoukla. A to obzvlášť v posledních několika letech, kdy přehřáté ekonomice chyběli lidé ve všech pozicích. Trh by mzdy postupně srovnal. 

Rozdílné výdělky lze ale vysvětlit mnoha ekonomickými argumenty – poskytují je třeba data z Českého statistického úřadu (ČSÚ) nebo pravidelně zveřejňované zprávy ministerstva práce a sociálních věcí, které podrobně zkoumají mzdy v soukromé i platy ve veřejné sféře. Debata o tom, jestli je kapitalismus k ženám spravedlivý, je pak už ovšem spíše filozofická.

Není profese jako profese

Úskalím zdánlivě hrozivých čísel o propasti mezi příjmy mužů a žen je samotná metoda výpočtu. Evropská komise počítá svůj hlavní index gender pay gapu z prostých průměrných mezd mužů a žen v celé ekonomice. To znamená, že nijak nerozlišuje jednotlivé sektory hospodářství, různé druhy povolání, jinak vzdělané pracovníky, odpracované hodiny a řadu dalších specifik. 

Asi nikdo ale nemůže s vážnou tváří žádat, aby například programátor bral stejnou výplatu jako prodavačka v samoobsluze. A právě úplně jiná preferovaná povolání jsou tou hlavní příčinou zkreslení. Jinými slovy, každé pohlaví tíhne k jiným typům zaměstnání, které jsou ovšem také velmi rozdílně placené. Obecně lze říci, že ženy lákají (či si z jiných důvodů vybírají) profese s nižšími mzdami.

Statistiky ČSÚ ukazují, že například ve službách a prodeji pracuje zhruba dvojnásobný počet žen než mužů. V oblasti administrativy a úřednické práce je žen dokonce trojnásobek. Naproti tomu drtivou převahu má mužské pokolení v lépe placených řemeslech a odborných manuálních pracích nebo technických profesích. A v řídicích funkcích s nejvyššími mzdami mají muži dokonce dvojnásobnou přesilu. 

Požadavek na rovnost mezd při tak velkých rozdílech mezi (možná stereotypně) typicky mužskými a ženskými profesemi je evidentní nesmysl.

Pětina? Ani náhodou

Za možná vůbec největší nespravedlnost vydávají vykladači genderových statistik fakt, že ženy berou v průměru méně než muži i přesto, že jsou vzdělanější. Respektive že jich více vlastní vysokoškolský diplom. To je sice pravda, podíl vysokoškolaček je asi 60procentní, ďábel je ale opět ukryt v detailu. Z údajů ČSÚ vyplývá, že studenti se věnují lukrativnějším oborům než studentky.

Například informační technologie, jeden z nejžádanějších a nejlépe placených oborů dneška, studovalo v roce 2017 podle statistiků asi 16,8 tisíce mužů, ale jenom 3,1 tisíce žen. Stejný obrázek ukazují technické školy – 15 tisíc dívek a více než dvojnásobek mladíků.

Naopak uměleckým a humanitním oborům se věnovalo téměř 20 tisíc žen a jen polovina mužů; podobná situace byla také ve společenských vědách. Rozdíly v platech, na které je takto zaděláno už při výběru studijního oboru, nedokáže srovnat ani mírná převaha žen na obchodních školách a právech, jež bývají také zárukou slušných výdělků.

Další důležitý argument pro nižší průměrné mzdy ukazuje databáze ISPV, kterou vydává ministerstvo práce a sociálních věcí. Ženy podle údajů o odpracované době totiž tráví v zaměstnání méně času – a to v průměru o více než šest hodin měsíčně. Tedy skoro o jeden pracovní den. 

Například mezi 30. a 40. rokem věku ženy pracují průměrně o deset hodin měsíčně méně než muži. A jen tak mimochodem, nikdo nepoukazuje na nespravedlnost, díky níž dívky do 20 let věku vydělávají průměrně jen o tři procenta méně, i když pracují dokonce o 14 hodin měsíčně méně než muži.

Děti a drzé čelo

Mnoho výše zmiňovaných faktorů, které obecný rozdíl ve výplatách žen a mužů vysvětlují, přiznává i ministerstvo práce a sociálních věcí. To ale ve své analýze loni spočítalo, že i po očištění o tyto zkreslující údaje prostě ženy mají skromnější částky na výplatních páskách. 

„V případě očištění dat o tyto faktory je možné získat takzvaný očištěný gender pay gap, který stále zůstává dost vysoký. V soukromém sektoru činí 11 procent a ve veřejném sektoru pět procent,“ píše se v dokumentu. Podobně argumentuje i Evropská komise. Nižší mzdy mají podle ní často i ženy v rámci kolektivu jedné firmy. 

Ke konkrétním mzdám podle pohlaví až na úrovni jednotlivých firem neexistují relevantní statistiky. Podíváme-li se ale na mediánové mzdy v jednotlivých věkových kategoriích, ukazuje se, že muži i ženy začínají prakticky na stejné čáře.

V soukromém sektoru mají obě pohlaví při nástupu do práce do 20 let věku mzdy téměř stejné – rozdíl dosahuje asi tří procent, a je tedy v rámci statistické chyby. Ještě do třicítky je průměrná mzda mužů „jen“ o 12 procent vyšší. Po třicítce už je ale rozdíl 19procentní a mezi čtyřicítkou a padesátkou překračuje 26 procent.

Nejpravděpodobnějším vysvětlením je přestávka žen v kariéře kvůli rodině. Jinými slovy, většina žen v době, kdy muži získávají ostruhy a zároveň jim nejvíc rostou výdělky, zůstává doma s dětmi. Tuto ztrátu ve výdělku (i profesních zkušenostech) už pak nedoženou. Projeví se to i na mzdách – zkušenosti jsou ceněné, stejně jako odpracovaná léta, byť se to může zdát vůči ženám nespravedlivé. 

Existuje však ještě jedna příčina. Odmyslíme-li, že obvykle v rámci týmů dostávají různé odměny i jednotliví muži, ukazuje se v průzkumech, že ženy jsou často méně průbojné. Na rozdíl od mužů mnohdy nemají pověstné drzé čelo, aby si řekly o přidání. I to samozřejmě může mít řadu příčin, vysvětlení leží ale spíše v rovině sociologické než v ekonomii. Jisté nicméně je, že v době, kdy například finanční instituce nebo technologické firmy většinou nepřidávají plošně, jako se to děje třeba v průmyslu, jde o důležitý faktor.

Matkám vstříc

Přestože problém rozdílu v odměňování mužů a žen za práci není zdaleka tak velký, jak tvrdí povrchní statistiky, evidentně existuje. Jako jednoznačně největší handicap žen na pracovním trhu se jeví čas věnovaný mateřství. 

Ostatně už dnes si to mnoho firem uvědomuje a vychází ženám vstříc, ať už formou firemních školek, nebo zkrácených úvazků a práce z domova tam, kde to je možné. V době nedostatku pracovní síly posledních let by byl ostatně luxus dovolit si plýtvat kvalitní pracovní silou. 

Většímu uplatňování a také ocenění žen nasvědčuje ostatně i postupně se zmenšující gender pay gap. Od roku 2014 se snížil z 15,7 na 14,1 procenta. Zda je to dostatečná rychlost, zda do procesu mají zasahovat úředníci například kvótami a zda jsou vůbec rovnostářské mzdy žádané, to už jsou otázky přesahující obsah této analýzy.