Muž pocházející z chorvatské katolické rodiny z Bosny a Hercegoviny, který ale většinu života prožil jako přesvědčený Jugoslávec, jediný nositel Nobelovy ceny za literaturu z jihoslovanského prostoru. Tak bychom mohli charakterizovat Iva Andriće, jehož pozoruhodné dílo u nás naposledy vyšlo relativně nedávno, roku 2009, v rámci šestisvazkového souboru v nakladatelství Lastavica. Zatím ale chyběla jeho biografie. To nyní změnilo Centrum pro studium demokracie a kultury publikováním výborné knihy V ohni světů: Ivo Andrić – jeden evropský osud od německého novináře Michaela Martense. Zabývá se Andrićovým dílem, které líčí tak poutavě, že láká k jeho okamžité četbě, i jeho životem.

A život to byl místy hodně dramatický: v mládí byl členem protihabsburského spolku Mladá Bosna a znal se i se sarajevskými atentátníky z roku 1914. Coby diplomat působil v řadě evropských zemí a z titulu své funkce se stýkal se špičkami nacistického režimu v Německu, opakovaně i s Adolfem Hitlerem. Po útoku německých jednotek na Jugoslávii a po jejím obsazení se ovšem vrátil do Bělehradu. Po válce vstoupil do komunistické strany a stal se oporou nového režimu, i když sám Tito měl z literátů mnohem blíže k jeho současníkovi Miroslavu Krležovi.

Aby neztratil přízeň mocných

Nová orientace se promítla i do Andrićova díla, ovšem Martens tvrdí, že stále zůstával v rámci možností dobrým spisovatelem, a nikoli jen tupým propagandistou. I on sice před roztržkou SSSR a Jugoslávie oslavoval „velkého maršála“ Stalina, ale používal přitom trik, aby se „kultu osobnosti“ alespoň částečně vyhnul. Nechválil ho přímo, ale líčil lidi, kteří ho zbožňovali. Když se v roce 1946 zúčastnil v Moskvě jako čestný host velkého prvomájového průvodu, byl jeho text zaměřen přesně na moment, kdy pochodující masy pohlížely na své „božstvo“ na Rudém náměstí: „Jsou tu lidé, kteří zcela zbledli pohnutím, strnulí, kteří žijí jen očima a pohledem, jiní, kteří se usmívají, jak nejvíc mohou, s přivřenýma očima a dokořán otevřenou pusou, v níž se ve světlé záři májového dne mísí běloba zubů s červeným patrem. Před Leninovým mauzoleem, na jehož tribuně stojí Stalin, každý zpomalí nebo zůstane stát, aby mohl co nejdéle a co nejlépe pozorovat tuto postavu v prosté uniformě.“ Podle Martense v tom byl Andrić umírněnější než mnozí jeho současníci, nikdy třeba nevyzýval k vraždění a zabíjení. Podle autorova střízlivého hodnocení psal jen to, co bylo nezbytně nutné, aby „měl od nových vládců pokoj“, ale aby mu zároveň zůstávali příznivě nakloněni.

Noc v Sarajevu

Obecně se ovšem Andrić proslavil spíše díly o složité multikonfesijní a multietnické historii Balkánu, přičemž významné místo v jeho próze zaujímají postavy s rozpolcenou identitou. Jako historický Omar Paša Latas, hrdina jeho posledního, nedokončeného románu: původem pravoslavný Srb, který konvertoval k islámu a v osmanské říši to dotáhl až na post polního maršála.

Pozoruhodně podával i složitou situa­ci ve své rodné Bosně. Například když v povídce Dopis z roku 1920 sugestivně líčil noc v Sarajevu: „Na katolické katedrále odbíjejí hodiny těžce a jistě: dvě po půlnoci. Uplyne více než minuta a teprve pak se přihlásí hlas pravoslavného kostela, který nyní také odbíjí své dvě hodiny. O něco později odbíjí chraptivým vzdáleným hlasem hodiny na věži Begovy mešity jedenáct hodin, stanovených podle nějakého podivného výpočtu dalekých, cizích krajů tohoto světa. Židé nemají žádné hodiny, které by odbíjely, a sám Bůh ví, kolik je u nich hodin… A tak žije tento rozdíl i v noci, když všichni spí… Rozdíl, který od sebe dělí tyto spící lidi, kteří jsou přes den veselí i smutní, přijímají návštěvy a postí se podle čtyř různých, navzájem nesjednocených kalendářů a svá přání a modlitby posílají do nebe podle čtyř různých liturgií. A tento rozdíl, mnohdy viditelný a otevřený, mnohdy neviditelný a zákeřný, se vždy podobá nenávisti, ale často s ní splývá.“

Rozdíl podobný nenávisti

Hrdina povídky kvůli této zášti odešel do ciziny a po vypuknutí španělské občanské války se dobrovolně přihlásil do republikánské armády. Ve Španělsku byl ale posléze zabit, když byl při náletu zasažen jeho lazaret. Člověk, který z Bosny utíká před nenávistí, přijde jinde kvůli nenávisti o život. Z čehož vyplývá, že neexistuje specifická bosenská nenávist, je to „univerzální fenomén“ a člověk mu může padnout za oběť kdekoli.

Vlastenecké umění neexistuje

Andrić se ovšem nezaměřoval jen na sváry a nepřátelství. Jeho možná nejslavnější román je věnován mostu na Drině jako něčemu, co lidi spojuje: „Ze všeho, co člověk buduje a staví, nic není v mých očích lepší a cennější než mosty; jsou důležitější než domy i posvátnější, protože obecnější, než chrámy.“ Šovinismus odmítal; tvrdil, že je všude stejný a má vždy stejný cíl: „Postavit se proti pravému umění a čestnému společenství.“ S odkazem na Goetha tvrdil, že neexistuje vlastenecké umění a vlastenecká věda, protože oboje může prospívat jen díky všeobecnému svobodnému vzájemnému působení.

Za občanské války v rozpadající se Jugoslávii ovšem mnozí citovali právě jeho zmíněná slova o nenávisti a využí­vali je k ospravedlňování války nebo k vysvětlení její údajné nevyhnutelnosti. Vojevůdci posedlí mocí a nesvědomití „prostředníci“ si brali jeho literární dílo jako rukojmí, cituje autor švýcarského psychoanalytika Paula Parina.

S ohledem na to Martens naznačuje, že Andrićova díla přispěla přinejmenším stejnou měrou k pochopení, ale bohužel i nepochopení regionu, o kterém vyprávějí: „Pro nacionalisty a rasisty nevede žádný most přes Andrićův most. Vy­užívají jednotlivé kameny jeho díla, aby z nich postavili budovu nenávisti.“ Což je smutný paradox u autora, který v pozdějším životě litoval, že se u jednotlivých národů Jugoslávie zdůrazňují jen jejich rozdíly. 

Rozdíl podobný nenávisti

Nově přeložená kniha nizozemského kulturního historika Huizingy jej představuje jako badatele zaníceně opěvujícího národ, z něhož vzešel. Nizozemce 17. století velebí za jejich (údajnou) prostotu a uměřenost, toleranci, mírumilovnost, silný a upřímný smysl pro spravedlnost, „nechuť k hnidopišství a k velkým slovům“. Huizingovo pojednání nizozemskou realitu samozřejmě idealizovalo: přehlíželo kolonialismus Východoindické a Západoindické společnosti včetně obchodování s otroky nebo slavnou „tulipánovou horečku“. I v tomto nepříliš rozsáhlém textu ale autor dokázal sugestivně evokovat vnitřní souvislosti mezi duchovností a materialitou, jeho obraz doby vychází „ze dřeva a oceli, smůly a dehtu, pigmentu a tiskařské barvy, smělosti a zbožnosti, ducha a fantazie“.

Rozdíl podobný nenávisti

Patrick Zandl vypichuje hrozby a paradoxy, které jsou spojeny s fungováním digitálních technologií: služby, jež měly představovat naději pro absolutní svobodu, dnes naopak slouží stále větší centralizovanosti. „Technogiganti“ jako Google a Facebook ohrožují soukromí či koncept vlastnictví a jakoby plíživě nahrazují stávající státy. Řešení, která autor nabízí, nejsou překvapivá a český čtenář je může znát v podání zahraničních odborníků z edice Crossover (Argo). Mimořádné je na této knize ale to, že ji psal český autor, který aplikace vyvinuté většinou v Americe zasazuje i do zdejší reality, často s humornými efekty.

Autor je spolupracovníkem redakce