Symbolem koronakrize se v Česku stala ručně šitá rouška. V Británii by si politici nedovolili nařídit něco, co pro občany nedokážou opatřit. „Nejblíž k národnímu symbolu koronaviru se tady asi stal čtvrteční potlesk zdravotníkům nebo hromady vypitých lahví alkoholu vedle všech popelnic,“ říká v Anglii žijící ani ne třicátník Martin Kábrt, který loni získal třetí nejprestižnější ekonomickou cenu na světě IPPR Economics Prize.

Pro ekonomiku je to katastrofa. Británie je nejzasaženější zemí Evropy, navíc krize udeřila jen několik měsíců před odtržením od jednotného evropského trhu. Pro britskou společnost však paradoxně může být „globální virová krize“ i příležitostí. Brexit rozdělil Brity na dva tábory a ta propast se neustále prohlubovala. Koronavirus by mohl pomoct oba tábory alespoň částečně usmířit a zahojit některé šrámy. Proti viru jsou všichni na stejné straně. Zdravotní a ekonomické tragédii musejí občané čelit společně. Podtrhuje sdílenou lidskost, ne hodnotové rozdíly.

Na úrovni mezilidských vztahů, mezi sousedy, kolegy, v rodinách a komunitách asi ano. Politicky ale ne. Půl národa - většinou zastánci brexitu - vnímá Borise Johnsona s obdivem jako lídra, který nejenže naviguje zemi skrze bouři, ale sám trpěl v první linii. Johnsonova hospitalizace, návrat z „jipky“ během Velikonoc a pojmenování novorozeného syna podle lékařů, kteří mu zachránili život, tomu dal takřka mytickou rovinu. Naopak pro Johnsonovy odpůrce z řad proevropských Britů je to nekompetentní a nezodpovědný premiér, který svou zvrácenou představou kolektivní imunity a nedostatečnou přípravou na nápor ve zdravotnictví zavinil zbytečná úmrtí tisíců. Podobně jako české vládě je mu vyčítáno, že včas nezajistil zdravotnický materiál a neochránil nejohroženější skupiny, například v domovech seniorů.

Zaujal mě názor, že Američané a Britové to v současné krizi „schytali“ nejvíc kvůli svému excepcionalismu, pocitu výjimečnosti. Když už většina evropských zemí přijímala ta nejtvrdší opatření, britská vláda stále jen přihlížela a slepě spoléhala na své vlastní modely a teorie. Iluze velmocí, že zvládnou všechno samy a lépe, stála podle mě i za brexitem. Možná proto je probrexitově naladěná veřejnost ochotná Johnsonovi tak rychle odpustit pomýlenou a zpožděnou reakci na současnou pandemii. Už přinejmenším od suezské krize v 50. letech by však Britové měli chápat, že velmocí už dávno nejsou. Čím dřív se zbaví přeludu velikášství, tím lépe.

Je pro mě ohromující vidět, jak pružně dokážou lidé reagovat na překážky. I firmy jako moje, kde práce z domova nebyla běžná, dokázaly v řádu dní celý svůj byznys přenést do obýváků zaměstnanců. Koronavirus samozřejmě přinesl nesmírné narušení běžného života, ale bylo by to o hodně horší nebýt tak obdivuhodné lidské schopnosti adaptace a technologií, které to umožnily.

Dám jeden příklad ze své čtvrti. V prvních dnech „lockdownu“ zažívaly supermarkety obrovský nápor, regály byly neustále prázdné. Zároveň firmy, které dodávají jídlo restauracím, ztratily veškerý odbyt. Tato situace vytvořila zcela nový trh, koordinovaný takřka pouze přes aplikaci WhatsApp, na níž tyto lokální firmy začaly prodávat a rozvážet krabice s jídlem přímo do domovů místních obyvatel. Nejvíc to pomohlo třeba lidem, kteří byli v karanténě a nemohli si nakupovat jídlo sami. Mnohé z těch malých firem to zase podrželo nad vodou do doby, než se k nim dostala vládní asistence.

Ekonomové by tuto schopnost komunit si vzájemně pomoci nazvali „sociální kapitál“. Je to mimořádně zajímavý fenomén, ale těžko uchopitelný, proto často ekonomy zanedbávaný. Přitom v krizích je klíčový. Recese ničí všechny ostatní formy kapitálu - finanční kapitál se většinou propadne jako první kvůli klesající hodnotě akcií a dluhopisů. Ubývá ale i fyzický kapitál, protože firmy neinvestují a častěji krachují, zatímco lidský kapitál trpí nezaměstnaností. Naopak sociální kapitál bují v extrémních podmínkách, třeba během válek nebo ničivých přírodních katastrof.

V britském zdravotnictví teď například pomáhají desetitisíce dobrovolníků. Napříč celou zemí také spontánně vznikly „Mutual Aid“ skupiny, koordinované přes Facebook a WhatsApp. Lidé v jednotlivých lokalitách si pomáhají třeba s nákupy. Lidé dočasně bez práce tam nacházejí pracovní nabídky ve službách, kde vzrostla poptávka, například v rozvážení zboží. Každý čtvrtek v osm večer se celá Británie rozezní potleskem z oken a balkonů zdravotníkům. Dárcovství je v řádu stamilionů, možná už miliard.

Obchody zůstanou zavřené nejméně do 1. června, pohostinská zařízení, divadla a kina nejméně do 1. července. Spekuluje se, že lidé jako já, kteří mohou pracovat z domova, zůstanou doma až do září.

Bank of England už mluví o největším ekonomickém propadu od „ledové“ zimy v roce 1709. Nezaměstnanost stát zatím jakž takž drží na uzdě díky kurzarbeitu. Už více než 7,5 milionu zaměstnanců je placeno státem. Další statisíce firem přežívají jen díky státním grantům, půjčkám a zárukám. Mám obavu, že jako každá jiná krize i tato nejvíce zasáhne ty nejzranitelnější a prohloubí rostoucí nerovnosti. Lidé, co pracují v pohostinství a cestovním ruchu, mají jedny z nejnižších platů v ekonomice a často nestabilní pracovní úvazky. A teď zrovna tento sektor zažije největší ránu.

Ti se často pouze museli přesunout z kanceláře do svého obýváku. Bezprecedentní zásahy centrálních bank dokonce podržely i hodnotu jejich majetku. Dluhopisy se nepropadly vůbec a akcie dnes stojí tolik, kolik stály před rokem. To je přece bláznivé. Akcionáři dostávají vysoké výnosy právě za svoji ochotu nést riziko, být první, kdo ponese ztráty. Na druhé straně chápu, proč centrální banky zareagovaly tak razantně. Bylo to správné rozhodnutí, které dopady krize utlumí. Navíc minimálně od krachu Leh man Brothers v roce 2008 víme, že nechat věřitele a akcionáře plně nést riziko investování nakonec může dopadnout mnohem hůře, než když to zaplatí daňový poplatník. I proto po Lehmanech státy podržely i banky, jejichž rodeo krizi způsobilo. Podobně jako dnes i tehdy vlády rozjely programy půjček, záruk a také „bailoutů“, které nás nejspíš teď brzy čekají.

Ten rozsah státní pomoci napříč ekonomikou je teď ale ještě výraznější. Je důležité, abychom nezopakovali chyby z roku 2008. Tehdy to zaplatili daňoví poplatníci, ale propásla se šance to využít k reformě sektoru, který krizi způsobil. V Americe třeba stát do těch společností schválně vstoupil formou akcií, které mu nedávaly právo se podílet na rozhodování. Já si naopak myslím, že když se po daňovém poplatníku žádá, aby zachránil kapitalismus, tak by měl mít právo rozhodnout, jakou formu kapitalismu chce zachovat.

Například Francie a Dánsko nabídly v současné krizi pomoc jen podnikům, které nedaní v daňových rájích. To je dobrý začátek. Ještě odvážnější krok by bylo podmínit státní podporu v některých sektorech třeba dodržením cílů v oblasti ochrany přírody a životního prostředí.

Tady by si vláda nedovolila ze dne na den přikázat lidem něco, co pro ně nedokáže sehnat. Roušky tady skoro nikdo nenosí. V naprosté většině jen cizinci a imigranti. Mně třeba poslali roušky a dezinfekci poštou rodiče. Přišlo mi to legrační a vyprávěl jsem to českým kamarádům, kteří také žijí v Británii. Všichni do jednoho na tom byli stejně, jeden dostal i obrovský balík plný toaletního papíru. Nejblíž k národnímu symbolu koronaviru se tady asi stal čtvrteční potlesk zdravotníkům nebo hromady vypitých lahví alkoholu vedle všech popelnic.

Martin Kábrt (26)

Vystudoval Open Gate - víceleté gymnázium zřízené nadací rodiny Kellnerových, University of York BA Philosophy a London School of Economics and Political Science.

Začínal jako stážista v oddělení strategií a trendů EU na Úřadu vlády ČR. Poté pracoval v Evropské komisi a Evropském parlamentu, kde pomáhal europoslanci Luďku Niedermayerovi s analýzami obchodních aspektů brexitu a daňových politik EU a USA.

Byl členem týmu specializovaného na finanční sektor v přední ekonomické poradenské firmě London Economics.

V ECB analyzoval nebankovní sektor a kapitálové trhy v zemích západního Balkánu.