Recyklovat všechno, co půjde, maximální objem surovin vrátit zpět do výroby nebo použít pro výrobu elektřiny a na skládku vyvézt jen materiál, který už nejde nijak využít. Zhruba tak vypadá ideálně nastavená cirkulární ekonomika. V Česku se to ale zatím úplně nedaří. Důvodů je několik, mimo jiné nízké poplatky za skládkování a vysoké ceny energií. „Podle situace na trhu se odpady budou buď energeticky více využívat, nebo se v příznivých dobách bude více recyklovat,“ říká Michal Stieber, výkonný ředitel společnosti Recovera Využití zdrojů. Rozhovor vychází v rámci mezinárodní konference Vyšší energetická a materiálová bezpečnost v zemích EU, kde je týdeník Hrot mediálním partnerem.

Souboj ještě neskončil, určitě bude pokračovat. Stále zde bude snaha některých velkých hráčů přizpůsobit legislativu svým aktuálním zájmům. I proto je důležité, aby legislativa skutečně vytvářela základní rámec pro oběhové hospodářství a nešla vstříc zájmu některého z takových subjektů. Stejně tak je důležité, aby stát měl v této oblasti nějakou strategii a věděl, kam směřuje. Nejen v návaznosti na některé evropské cíle a směrnice, ale i v rámci zdravého rozumu, kterému by měla tato strategie odpovídat.

Taková strategie by určitě měla mít přesah do dalších oborů, mimo jiné do průmyslu a energetiky, musí existovat provázanost mezi jednotlivými obory, bez toho cirkulární ekonomika nebude fungovat.

A samozřejmě stát by měl mít jasnou představu, co mu v sektoru odpadového hospodářství z hlediska kapacit chybí. Také by měl být konzistentní, tak aby jedno ministerstvo nepodporovalo jednu věc a další resort nešel svou politikou proti tomu. To je bohužel v naší zemi velmi častý jev.

Klasický případ jsou fondy Evropské unie. Podporujeme jejich prostřednictvím finančně některé aktivity, pak ale uděláme v legislativě nějakou změnu, která takto podporované projekty zase znevýhodní. Navíc jsou podmínky nastaveny tak složitě, že se téměř nelze vyvarovat pochybení. A stát stále neví, kam kráčí. Chvíli podporuje tohle, pak něco jiného, chybí dlouhodobá strategie. Není to jen v oběhovém nebo odpadovém hospodářství.

Určitě ne. Pokud chceme rozvíjet oběhové hospodářství, musíme začít již ve výrobě. Už v rámci výrobního procesu, uvádění výrobků a obalů na trh musíme mít alespoň přibližnou představu, co chceme, aby se dělo s výrobkem či jeho obalem na konci jeho životnosti. Musíme tak přizpůsobit volbu materiálů, výrobní postupy a design, aby se výrobky a obaly po konci životnosti daly lépe a levněji připravit pro recyklaci nebo energetické využití.

Neustále chybí propojení mezi odpadovou a recyklační branží a obalovým průmyslem. Vezměte si, že na spoustě obalů máte krásné znaky, které ukazují, jak jsou recyklovatelné, ale ono to tak ve skutečnosti není.

Znaky na obalech či výrobcích říkají, že za splnění určitých podmínek jsem recyklovatelný výrobek nebo obal, ale bohužel za stávajících technických, ekonomických a legislativních podmínek v České republice je to velmi často nereálné.

foto Veolia

U odpadů ze spotřeby si dovolím tvrdit, že kromě PET lahví a ještě několika výjimek, třeba dutých polyetylenových plastů či PE fólií, ano.

Není. Ale zase to je velká výzva, se kterou bychom měli pracovat. Je to oblast, ve které nám oběhové hospodářství nefunguje a potřebujeme pravý opak.

Jednou z možností je další technologické dovybavení třídicích linek. Mluvím teď hlavně o plastech. Tak, aby už byly schopny třeba ze sebraných plastů ve žlutých popelnicích dotřídit další komodity. Takový je budoucí předpoklad, protože v Česku aktuálně dominují manuální třídicí linky. A ty umožňují jen určitou výtěžnost prvotních surovin. Pokud z této směsi chceme umět získávat další suroviny, musíme použít pokročilejší technologie.

Je úsměvné, že se o tom bavíme v době energetické krize, kdy ceny energií zásadním způsobem poškozují recyklaci a zpracování plastů. Navíc honíme v této oblasti více zajíců, ale nechytneme ani jednoho. To bohužel platí pro celou Evropu.

Musíme si uvědomit konfliktnost stanovených cílů. Na straně jedné zde máme klimatické cíle, danou politiku v rámci emisních povolenek, což je velké téma. A do toho Brusel plánuje zavést emisní povolenky i na spalování odpadů. Na zařízení pro energetické využití… Ono se to špatně nazývá, není to jen spalovna, vyrábí energii z odpadu – teplo, popřípadě elektřinu.

Odklon hlavně zbytkových komunálních odpadů od skládek znamená obrovské plus v podobě úspory velkého kvanta ekvivalentu emisí CO2, protože skládky sice mají jímání skládkového plynu, ale to samozřejmě není efektivní ze sta procent. Zkrátka metan nám ze skládek stejně uniká. Proto už jen samotné přesměrování zbytkových komunálních odpadů do spaloven je obrovská kvalitativní změna z hlediska klimatických dopadů.

Dost nelogicky se chce EU vydat cestou, kdy zavede emisní povolenky i na tyto spalovny odpadu. V situaci, kdy tu máme levné skládky, opět ekonomicky znevýhodní spalovny. Brusel chce zavést emisní povolenky pro energetické využití odpadů do konce dekády, moc logiky v tom nevidím. Je to tlačeno především státy, které již skládkují zbytkové odpady zcela minimálně a mají rozsáhlou síť spaloven (například Německo, Nizozemsko, ale i Polsko). To ale není případ ČR. My jsme v tomto stále skládkařskou velmocí. Pokud budeme navíc dále zvyšovat náklady na výrobu energií z odpadů, nebude nám vůbec fungovat ani recyklace, která je energeticky velmi náročná. Vezměte si takovou regranulaci plastů, ale i pouhé drcení.

V tuto chvíli pochopitelně dopady krize na trhu s plynem a dále energetické politiky v Německu mají tak zásadní dopad na cenu elektřiny, že se recyklace v podstatě přestává vyplácet. Opět tím de facto zvýhodňujeme skládkování, protože je naprosto jednoduché, levné a energeticky nenáročné. Naopak ještě nějakou energii v kogeneraci ze skládkového plynu vyrobíte. Pokud chceme oběhové hospodářství, musíme si uvědomit, že má více pilířů, na kterých stojí. Není to jen materiálové využití a recyklace, ale je to samozřejmě i energetické využití, které je jakousi kotvou oběhového hospodářství.

Recyklační trh je pohyblivý cíl, zde vám na výstupu a vstupu neustále kolísají ceny komodit. Jsou roky, kdy se určité komodity vyplatí zpracovávat a recyklovat, protože mají vysokou cenu. Pak samozřejmě roky, kdy se to naopak nevyplatí. K tomu je vše provázané s cenami ropy a dalších komodit. Vzniká tak poměrně nestabilní prostředí, kdežto energetické využití odpadu a výroba paliv pro energetiku jsou v podstatě určité stabilizační prvky. Energetické využití je oprávněně součástí oběhového hospodářství, jen je prioritou, aby se maximum surovin vracelo zpět do oběhu. Podle situace na trhu se odpady budou buď energeticky více využívat, nebo se v příznivých dobách bude více recyklovat. Bohužel tvrdé recyklační cíle v evropských směrnicích i domácí legislativě reálným potřebám vůbec neodpovídají.