Jen co se začne v kamnech topit a listí padat, vyplatí rakouská vláda každému dospělému bonus 500 a dítěti 250 eur, a kdo patří k ohroženým skupinám, jako jsou nezaměstnaní a senioři s minimálním důchodem, na něž růst životních nákladů dolehl obzvlášť tvrdě, obdrží dalších 300 eur. Vše má zmírnit dopady drahoty.

To však není to hlavní, ba ani rozpočtově nejdražší opatření – tím je omezení „studené progrese“. Na ni dojde až při placení daní za letošní rok, i bez ní však nové úlevy přijdou rakouskou státní kasu letos na 6,3 miliardy eur. Rakouská vláda to nemyslí špatně, když tvrdí, že příjmy přes spotřební daně a DPH jí vytvoří prostor, aby poplatníkům ulevila od skrytého zdanění příjmu. Jiná věc je, zda jí to rozpočtově vyjde.

Zleva i zprava

Všechny země, které mají více pásem daně z příjmů (Rakousko jich má sedm), se s tichým vzlínáním do vyšších pásem potýkají vždy, když rostou mzdy a platy a spolu s nimi (a ještě rychleji) i cenová hladina. Aniž by vzrostl reálný příjem a daňový poplatník skutečně bohatl, spadne vinou „studené progrese“ do vyššího pásma a rázem mu významně vzrostou odvody.

Příjem do 11 000 eur není v Rakousku zatížen „příjmovkou“ vůbec, ale hned další pásmo od 11 001 do 18 000 eur je pod dvacetiprocentní sazbou a od 18 001 do 31 000 už jde o citelných 35 procent. Tak to jde dále až do příjmu převyšujícího milion eur základu ročně, kde každé další euro zatěžuje mezní sazba 55 procent. Tím se dělí s Dánskem o druhou příčku v Evropě, výše už je s 56procentní mezní sazbou jen Finsko.

Miroslav Zámečník

Milionáři jsou v Rakousku také jediní, kdo nebudou mít to potěšení z automatické indexace pásma o dvě třetiny inflačního vzestupu plus čehokoli nad to, na čem se dohodnou rakouští poslanci. Není třeba zdůrazňovat, že do značné míry potlačená „studená progrese“, z níž je vyňata hrstka příjmově nejbohatších, bude populárním opatřením. Navíc co si budeme povídat, jde o čistokrevnou inflační daň, která bere peníze daňových poplatníků a byla odjakživa trnem v oku příznivcům štíhlé vlády.

Je to sice drahé, ale není to hloupý nápad. Právě naopak, je to chytré a do dnešních časů drahoty se to perfektně hodí. Zprava na tuto formu indexace samozřejmě útočit nikdo nebude. A jde to těžko i zleva: nehýbete totiž se sazbou daně, pouze zachováváte reálnou hodnotu pásem, v rakouském záměru s výjimkou opravdu bohatých. Opozice by teoreticky mohla přijít s křížencem fiskálního jestřába a opatrovnické kvočny, která by brala pod ochranná křídla jen opravdu potřebné. Připusťme ovšem, že z tohoto ryze teoretického svazku dosud nevzešlo žádné životaschopné potomstvo.

V USA mají indexaci dávno

Ve Spojených státech se vedla bitva o ochranu daňových poplatníků před skrytým inflačním zdaněním po celé generace. Federální vláda prostřednictvím daňové správy (Internal Revenue Service – IRS) upravuje daňová pásma pravidelně, ale jednotlivé státy Unie mají v „přirážkách“ volnost. Téměř polovina z nich (24) plus Washington, D. C., má zakotvena pravidla, která indexují nejen rozpětí jednotlivých pásem, ale i hodnotu nezdanitelného minima (základní odečitatelné položky) a dalších výjimek. Průkopníky, kteří zavedli tento typ ochrany ještě koncem sedmdesátých let, kdy byla vysoká inflace, byly Arizona, Colorado a Kalifornie. Jednotlivé státy mají svá vlastní pravidla, jinou konstrukci cenových indexů. Některé „bracket creep“ nijak nezohledňují – třeba proto, že mají jen jedno pásmo – a najde se i pár takových, jež neuplatňují extra příjmovou daň na úrovni státu vůbec. Čestnými výjimkami jsou Florida, Jižní Dakota a Aljaška (viz graf).

Nejen úzká hrdla

Až budou ekonomičtí historici jednou zkoumat, co způsobilo inflační vlnu, která se začala zvedat v roce 2021, jistě si vzpomenou na „stimmies“, tedy stimulační platby a úlevy, které přišly americký federální rozpočet asi na pět bilionů dolarů. Tato oblíbená zkratka se vžila hned na začátku první vlny šíření koronaviru ve Spojených státech, kdy ještě vládl Donald Trump. Ten sice doporučoval jako prevenci proti covidu kloktání sava, ale jednomyslně přijatý zákon v březnu 2020 zavedl velmi štědrou podporu, na kterou dosáhlo dolních 85 procent obyvatel.

Další kolo rozdávání šeků přišlo zhruba o rok později – už za Joea Bidena. Na grafu je krásně vidět, jak se v důsledku šeků od „strýčka Sama“ zvedl disponibilní reálný příjem Američanů ve dvou špičkách, které se časově shodují s pomocnými balíčky. To podle propočtů odnože americké centrální banky Fed v San Francisku přispělo ke zvýšení americké inflace koncem roku 2021 asi o tři procentní body (viz graf).

Miroslav Zámečník

Co čert nechtěl, peníze se nepotkaly s nabídkou – ani ve struktuře, ani v celkovém objemu – vinou nejrůznějších, mnohokrát i v Hrotu popisovaných zádrhelů ve světové výrobě i logistice. Ale není a nebyla pravda, že inflace je způsobena jen takto vzniklými úzkými hrdly, to ani náhodou.

I ta naše dovezená inflace souvisí se „stimmies“. Když rozdává federální vláda v USA, je to na globální poptávce a tlaku na ceny znát, zvlášť když se rozdává i v jiných velkých ekonomikách a efekt se kumuluje a pákuje se. Kdyby se z řetězu utrhla jen samotná česká vláda, přispěla by tím zcela nepochybně k inflaci doma, ale vývoz inflačních tlaků by byl zcela zanedbatelný a celkový růst spotřebitelských cen podstatně nižší. Náš příspěvek ke globální inflaci bude minimální, jak se ostatně sluší a patří na zemi, jejíž podíl na světové ekonomice je asi 0,3 procenta, a to ještě v paritě kupní síly.

Brát, nárokovat, neplatit

Moderní západní demokracie dnes fungují tak, že pomoc sice lze odstupňovat podle nějakým způsobem doložitelné tísně, ale při polarizaci společnosti mají soupeřící strany či bloky touhu se přebíjet nabídkou, která pamatuje tak či onak na všechny. Rakouský model, kdy dáte pár set eur všem, obzvlášť těm potřebným, a navíc říkáte, že nechcete na daních víc, než o kolik vzroste váš reálný příjem, je sice drahý, ale není ojedinělý. Otázkou pak ovšem je, co to udělá s rozpočtem.

Miroslav Zámečník

Jenže když má Rakousko společnou evropskou měnu a za Brennerským průsmykem souseda, který je příliš velký na to, aby si někdo dovolil riskovat prudký růst sazeb jeho dluhopisů a následný rozpad eurozóny, tak proč by se Vídeň nějak rozpočtově žinýrovala? Evropská centrální banka možná zvedne sazby, ale bude cílenými nákupy zlevňovat náklady italského státu na obsluhu vlastního dluhu. Že to je porušení všech základních principů, na které se při vzniku společné měny přísahalo, a že by do toho žádný ze známých střádalů nešel? Jasně, ale na stížnosti je pozdě.

Zbývá nepatrné upozornění. Příklady sice táhnou, špatné nevyjímaje, ale když dva dělají totéž, nemá to stejné důsledky. Kdysi jsem odpovídal na otázku, kdy že Češi budou chtít euro, vtípkem, že se tak stane nedlouho poté, co vlastní rozpočtovou a měnovou politiku zmrskáme tak, až budeme sami před sebou utíkat. Už mi to nepřijde vtipné.