Martin Felenda, vedoucí partner poradenské společnosti Schaffer & Partner v Praze, je odborníkem na zdanění mezinárodních společností a transakcí. „Pokud někdo použije slova Nizozemsko a daňový ráj v jedné větě, tak neví, o čem mluví,“ zdůrazňuje Martin Felenda v úvodu rozhovoru pro týdeník Hrot a hned poté vyjmenuje, které daně mají v Nizozemsku vyšší sazbu než u nás. Trumfem zemí typu Nizozemska a Lucemburska je stabilní právní a daňové prostředí, exotické ostrovy v Karibiku či Seychely nabízejí v praxi hlavně zamaskování skutečných firemních vlastníků.

Také Felendovy názory na zavedení digitální daně nejsou zcela v souladu s většinovým míněním českých politiků i širší veřejnosti. Podle jeho názoru nám dodatečné zdanění koncernů Google, Apple či Facebook přinese méně, než způsobí škody tímto krokem vyvolané.

Myslím si, že pokud společnost podniká v České republice, má tady zaměstnance, řádně platí daně, normálně funguje, nemá dluhy po splatnosti k bankám ani státu, tak bychom jí měli pomoct. Bez ohledu na to, komu patří, jestli se vlastník jmenuje Jiří Kovář nebo George Smith. Prioritou je, aby ta firma dál zaměstnávala lidi, vyráběla nebo poskytovala služby.

Hlavní důvod v tomto případě nebudou daně. Problém firem se sídlem v takzvaném daňovém ráji je v tom, že mají mnohdy skryté nebo zastřené vlastnictví. Může to být z legitimních důvodů, třeba snaha skrýt vlastnictví před konkurencí, ale i těch jiných, kdy se reálný vlastník snaží skrýt před státními orgány. Také je jednodušší převést vlastnictví takové firmy na někoho jiného, aby se o tom nevědělo.

Každý takzvaný ráj funguje trochu jinak. Země jako například Nizozemsko jsou vhodné pro holdingové struktury a příjem dividend, Hongkong pro realizaci zisků z obchodu mezi Čínou a zbytkem světa. „Hardcore“ daňové ráje typu Seychely, Panamy či Marshallových ostrovů mají širší definici toho, co je osvobozeno od daně z příjmu. Jejich nevýhodou naopak bývá to, že se na ně nevztahují smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Pokud chcete převést peníze z těchto rájů zpět do Česka, tak je to daňově nevýhodné. Jsou tu i další omezení. Pokud si chce firma ovládaná z hardcore daňového ráje založit v zemi Evropské unie bankovní účet, musí uvést své koncové vlastníky a podobně.

Málo se to ví, ale se zdaněním je to přesně obráceně. Pokud máte v Česku společnost s ručením omezeným nebo akciovou společnost, která má za vlastníka společnost se sídlem kdekoli v Evropské unii, tak z vyplacené dividendy neplatíte daň. Stačí vlastnit nejméně desetiprocentní podíl po dobu aspoň dvanácti měsíců. Pokud dividendu odesíláte do daňového ráje typu Seychely nebo Britské Panenské ostrovy, tak zaplatíte srážkovou daň 35 procent.

Není to pravda. Pokud firma se sídlem v daňovém ráji má dceřinou společnost, která podniká tady v České republice, má tady výrobní nebo jiný závod, zaměstnance, vedení a tak dále, tak musí v Česku zdanit vytvořený zisk. Až zdaněný zisk si může vyplatit na dividendách, a pak už je jedno, jestli peníze posílá do Německa, Británie nebo na Kypr. Na povinnosti zdanit zisk v Česku se nic nemění.

Lucembursko je ideální pro zakládání fondů, když chcete posbírat od různých investorů peníze a investovat je. Kypr se vyplatí při investování v Rusku a dalších zemích bývalého Sovětského svazu, protože s nimi má dobré smlouvy o zamezení dvojího zdanění a ochraně investic. Nizozemsko nabízí stabilní právní a daňové prostředí pro holdingové struktury. Ale třeba co se týká daně z příjmu fyzických osob, tak všechny tři země mají vyšší sazby než Česko. Výše zdanění firemních zisků je zhruba srovnatelná. Takže tyto tři země nepovažuji za daňové ráje.

Země se stabilním daňovým režimem. Zejména Nizozemsko je výjimečné stabilním právním prostředím, nestane se vám, že se tam každé tři měsíce změní zákon o dani z příjmu jako v Česku. Podobný případ je také třeba Lucembursko a Švýcarsko.

Pokud máte více společností v různých státech, typicky Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko a Rumunsko, tak se vám vyplatí založit si holdingovou společnost, která je řídí, kontroluje a vybírá od nich dividendy. Pokud holding máte v Nizozemsku, tak to může usnadnit prodej celé skupiny zahraničnímu investorovi. Hlavně institucionální investoři nizozemské prostředí dobře znají a je pro ně čitelné.

Musíte mít nějaké formální vedení zahraniční společnosti, sídlo, kde vás mohou kontaktovat úřady a obchodní partneři. Náklady se pohybují přibližně od čtyř do dvaceti tisíc eur ročně v závislosti na velikosti firmy a rozsahu služeb, které potřebujete. Kypr je levnější a Lucembursko dražší než Nizozemsko.

Daňově tím nezískají nic, ale výhodou lich tenštejnských nadací je stabilní právní úprava a seriózní přístup tamních bank a správcovských firem. Usnadňuje se tím také převod majetku v rámci rodiny nebo darování peněz charitativním organizacím.

Co se týká Malty, byl bych opatrný, zda udrží stabilitu právního prostředí. Malta je mezi odborníky na daně známa jako „gamblingová“ destinace, má tam sídlo řada firem z oboru internetových sázek a her.

Problém je v tom, že se jedná o prolomení zásad mezinárodního zdanění. Dnes je to tak, že platíte daň z příjmu v zemi, kde má firma své vedení, kanceláře, zaměstnance, případně výrobu. Daň z příjmů se tedy neplatí tam, kde má firma zákazníky. Můžeme tedy prolomit letité tabu a zavést digitální daň, ale pak se můžeme dočkat toho, že Škoda Auto nebo ČEZ budou platit daň z příjmu i v zemích, do kterých pouze dodávají. Taková změna by pro menší otevřenou ekonomiku, jako je česká, byla nevýhodná. Princip digitální daně je špatný a povede pouze k tomu, že Google a další společnosti své služby zdraží.

Pokud vím, tak tady nemá své vedení, IT oddělení a tak dále. Má tady pouze zákazníky. Daň sedm procent se navíc bude vztahovat k tržbám, vůči zisku to bude pak reálně troj- nebo čtyřnásobek. Navíc když se dívám na rétoriku Trumpovy administrativy, tak to vypadá, že přijme odvetná opatření. Například cla na evropské automobily. Ve výsledku na tom proděláme víc, než vybereme na digitální dani. Politicky je to líbivé téma, technicky tu daň vybrat lze, ale z ekonomického pohledu je to špatně.

Málo se hovoří o tom, že mezinárodní internetové společnosti již dnes v jednotlivých státech platí daň z přidané hodnoty. Když si například u Applu stáhnete muziku nebo hru, zaplatíte z nákupu v Česku DPH. Faktura sice přijde od zastoupení Applu v Lucembursku, ale zaplatíte českou daň ve výši 21 procent.

Musíme si uvědomit, že ty peníze nejsou naše. Patří investorům. Ti u nás mají dceřinou společnost, která zaplatila mzdy zaměstnancům, faktury dodavatelům, uhradila daně a odvody, další náklady – a zbyl nějaký zisk. Navíc v minulých letech zahraniční matka v Česku investovala a třeba se kvůli tomu musela i zadlužit. Proto je logické, že si chce dividendu vyplatit. Je to podobný případ, jako když miliony Čechů utratí své řádně vydělané a zdaněné peníze během zahraniční dovolené nebo když nakoupí na zahraničním e-shopu. Naší snahou má být, aby investoři zde vydělané peníze opět v ČR investovali – nikoli z důvodu regulací, investičních pobídek, které pak zaplatíme my všichni, ale z důvodu stabilního právního a daňového prostředí, férové a rychlé státní správy a také motivovaných a vzdělaných zaměstnanců.

Martin Felenda (46)

• Daňový poradce a auditor.

• Vystudoval pražskou VŠE.

• Od roku 1996 je zakladatelem a řídícím partnerem skupiny Schaffer & Partner v ČR.

• Je ženatý, má tři děti.

• Ve volném čase pilotuje malá letadla a staví funkční modely raket.