Kritika podnikatelů, kteří svůj byznys přesouvají do daňových rájů, byla jedním ze základních kamenů úspěchu Andreje Babiše v politice. Ještě před založením hnutí ANO majitel Agrofertu obcházel média a v rozhovorech si stěžoval, že Česko kvůli daňovým optimalizacím přichází o desítky miliard.

Nikdy přitom nezapomněl zdůraznit, kolik desítek nebo stovek milionů každoročně odvádějí jeho firmy do státní kasy. Placení daní v Babišově podání znělo skoro jako dobročinnost, kterou mu kazí zkorumpovaní politici a kmotři přisátí na veřejné rozpočty. Daně poctivě zaplacené z tvrdě vydělaných peněz rozkrádají.

O to škodolibější radost u lidí s dobrou pamětí vyvolalo minulý týden provalení dalšího z řady premiérových skandálů – nákupu zahraničních nemovitostí za stovky milionů korun přes daňové ráje. Na sociálních sítích se s gustem sdílelo archivní video z roku 2015. Babiš na něm za řečnickým pultem v Poslanecké sněmovně hřímá na poslance: „Nemám žádné offshory jako vaši kámoši a vy někteří taky.“

Když měl šéf hnutí ANO vysvětlit, proč kázal transparentní vodu a přitom sám pil offshorové víno, do odpovědí se jako obvykle zamotal. Kromě tradičního svalování viny na jiné – tentokrát na kreativního realitního makléře, který měl celé komplikované schéma přesunu peněz vymyslet – se pokusil vykroutit i ze své někdejší kritiky daňových rájů.

„Kritizoval jsem ty offshory, které vlastní české firmy, to je úplně něco jiného,“ tvrdil minulou středu v předvolební debatě České televize. Jinými slovy, některé společnosti zaparkované v exotických destinacích jsou podle premiéra dobré, jiné špatné. Jako obvykle je skutečnost podstatně jiná.

Seznam versus Agrofert

V první řadě je od Babiše hrubým faulem už samotná paušalizace firem s off -shorovými matkami. Ne že by odvádění zisků do zemí s nízkými nebo nulovými firemními a kapitálovými daněmi nebyl problém. Například podle odhadů organizace Tax Justice Network kvůli tomuto typu daňové optimalizace přichází český státní rozpočet přibližně o deset miliard korun ročně. To je zhruba jedno procento celkových daňových příjmů.

Neplatí to ale zdaleka ve všech případech. Jako ukázka může posloužit společnost Seznam.cz, kterou sám premiér rád dává za příklad. Když se ohrazuje vůči kritickým zprávám mediální divize Seznamu, zásadně o holdingu hovoří jako o „kyperské firmě“. Pohled do účetních závěrek nicméně ukazuje, že v loňském roce odvedla na dani z příjmů 269 milionů, v roce 2019 232 milionů korun.

Co se samotné korporátní daně týče, odvádí Seznam víc než Agrofert. Babišův „bývalý“ holding v roce 2020 finančnímu úřadu poslal 114 milionů a o rok dříve 83 milionů korun.

Vedle toho ale mají off shory ještě jednu podstatnou daňovou výhodu: většinou se tam neplatí ani daň z kapitálových příjmů. Majitel Seznamu tedy nemusí danit dividendy. Na to lze nicméně namítnout, že se zdaněním dividend si poradil i Andrej Babiš, když místo daňového ráje použil pověstné korunové dluhopisy.

Není ráj jako ráj

Českých firem, jejichž mateřská společnost sídlí v některém z daňových rájů (tedy těch, které Andrej Babiš kritizuje), je letos podle poradenské společnosti Dun & Bradstreet asi 11 300. Seznam států, které české byznysmeny nejčastěji hostí, nicméně často ukazuje na odlišné motivace k přesídlení, než je kličkování před českým berním úřadem.

Vůbec nejoblíbenější zemí je s více než čtvrtinovým podílem Nizozemsko. V jeho případě o daňovém ráji nemůže být řeč. Z firemních zisků nad 200 tisíc eur, tedy v přepočtu asi pět milionů korun, se tu odvádí 25 procent. Co tam tedy české byznysmeny láká? Především místní korporátní právo a stabilita prostředí. Jinými slovy, hledání podnikatelského azylu v Nizozemsku je spíš smutná vizitka stavu české legislativy a úřadů než něco nekalého.

Opět trochu jiný typ daňového ráje představují další dosud oblíbené především evropské země jako Kypr a Malta. Zahraniční firmy lákají na vějičku velmi nízkých či nulových sazeb z korporátních zisků i kapitálových příjmů a oblíbené byly donedávna i pro poskytování anonymity. Například registr firem na Kypru byl jen offline a výpisy si bylo nutné vyžádat písemně. Ani to navíc nezaručovalo dohledání skutečného majitele. V rejstřících často figurují nájemní fiktivní manažeři.

Jan Němec

Za skutečně plnokrevné daňové ráje v pravém slova smyslu se ve výčtu států z analýzy Dun & Bradstreet dají považovat především exotické destinace. Firmám v drtivé většině nabízejí rychlé a levné založení společnosti a nulové daně. Ještě důležitější je ale diskrétnost: zahraniční podniky si tu nemusejí dělat hlavu s vedením účetnictví a rejstřík firem je neveřejný.

Z podmínek pro byznys si není těžké domyslet ani motivy hledání útočiště na tropických ostrovech. Potvrdily to ostatně jak dřívější úniky Panama Papers, tak aktuální otevření Pandořiny skříňky. Bohatí lidé a politicky exponované osoby je používají především proto, aby udrželi svůj majetek mimo pozornost domácích úřadů.

To je také případ Andreje Babiše. Peníze na vily ve Francii prohnal mimo jiné přes skořápku na Britských Panenských ostrovech, jedné z nejvyhlášenějších off shorových destinací. Když tedy Babiš porovnává, kdo že to používá opravdové off shory, střílí se do vlastní nohy.

Konec tajnůstkaření

Premiér vyhlásil při vstupu do politiky válku daňovým únikům. Statistiky opravdu ukazují, že především evropské země považované za off shorové destinace přicházejí o české byznysové hosty. Od roku 2015 do letoška se podle Dun & Bradstreet počet společností ovládaných ze všech typů daňových rájů snížil bezmála o šestnáct procent.

Exit z ráje nicméně není ani tak zásluha Andreje Babiše, jako spíš práce Evropské unie. Ta vyhlásila boj praní peněz a členské země tlačí ke zřízení veřejných registrů s majiteli firem včetně těch zahraničních. Například i anonymitě nakloněný Kypr tak neochotně rozjíždí databázi, kde už se zahraniční byznysmen neschová za nastrčeného místního multimanažera. Každá firma musí přiznat také skutečného majitele.

Jedna ze základních funkcí offshorových destinací, možnost anonymizovat majetek, se tak v Evropě brzy stane minulostí. Doplácí na to třeba právě zmiňovaný Kypr. Podle analytiků z Dun & Bradstreet tím ztratí svou hlavní výhodu a odliv zahraničních firem včetně těch českých bude pokračovat.

Chybějící miliardy

Samotná anonymita by však nejspíš politiky nevyburcovala k žádné větší akci. Daleko silnější motivaci pro ně představují peníze, o něž daňově vstřícné země připravují jejich státní rozpočty. Zmiňovaná organizace Tax Justice Network se dopočítala k číslu téměř 160 miliard eur ročně, a to jenom v Evropě.

I v tomto případě vzniká plán, jak přetahování firem za nižšími odvody zatrhnout. Pod vedením evropských zemí a USA se v rámci OECD chystá stanovení celosvětové minimální korporátní daně ve výši patnáct procent. Proti se postavily některé země, které jsou daňovou konkurencí vyhlášené. Například Irsko, jež na vstřícné daně přitáhlo centrály technologických firem, ale nakonec tlaku neodolalo a minimální daň minulý týden odsouhlasilo. Právě velké nadnárodní firmy s ročním obratem nad dvacet miliard dolarů jsou hlavním terčem opatření. Mamutí korporace ze Silicon Valley se staly symboly daňové optimalizace a jejich zkrocení by prý mělo státním kasám členských zemí OECD přinést celkem asi sto miliard dolarů. V případě Česka má jít asi o šest miliard korun.

Pro daňové ráje by úspěšné zavedení minimálních odvodů na mezinárodní úrovni znamenalo další těžkou ránu. Pro udržení vzácných a bohatých hostů ze zahraničí by jim už nezbývalo mnoho prostředků, a odliv by tak nejspíš pokračoval.

Zklamání z Panamy

Nakolik se nynější představy politiků podaří naplnit v praxi, je otázkou. Už způsob, jakým se internetové firmy popasovaly s digitální daní v některých zemích, je výmluvný: zákazníkům přišel zdvořilý dopis, že o stejnou částku, jakou činí nový odvod do eráru, podražují vybrané služby. Jinými slovy, podařilo se sice přinutit nadnárodní korporaci, aby přispěla férovějším dílem do společné pokladny, ta to ale obratem naúčtovala svým klientům.

V aktuální Pandořině aféře s údaji o desítkách prominentních světových politiků, byznysmenů nebo umělců najdou lidé volající po přísnějším zdanění firem a tvrdším boji s daňovými ráji další argument. Je ale otázkou, nakolik se případy skrývání majetku nebo nákupů na offshorovou firmu ukážou jako problematické, či dokonce nezákonné. Přestože třeba transakce české „hvězdy“ světových médií posledního týdne vypadá na první pohled podezřele, nějaká nekalost se bude Andreji Babišovi prokazovat jen obtížně.

• 160 miliard eur ročně ztrácejí státní rozpočty evropských zemí kvůli optimalizaci v daňových rájích.

• 10 miliard korun činí každoroční ztráty českého státního rozpočtu.

• 100 miliard dolarů ročně má vynést zavedení celosvětové minimální daně pro nadnárodní korporace.

• 6 miliard korun ročně by ze zdanění mimo jiné internetových firem získala Česká republika.

Už minulá aféra s boháči zakopávajícími jmění pod palmami v Panamě dopadla rozpačitě. Státy vytěžily z kauz odhalených daňových úniků asi 1,2 miliardy dolarů, což s ohledem na očekávání krvelačné veřejnosti, toužící po spravedlivém zdanění miliardářů, není nijak závratná částka.

V Česku se kauza dotkla řady zvučných jmen, včetně tehdejšího nejbohatšího Čecha Petra Kellnera nebo miliardáře Daniela Křetínského. Vyšetřování ale nevedlo k odhalení a potvrzení žádných zásadních nekalostí. Zřejmě jediným finančním benefitem tak byla úspora několika desítek miliard korun v arbitráži týkající se zkrachovalé společnosti Škodaexport.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.