Netopýři jsou přirozeným zdrojem virů zodpovědných za nemoci jako ebola, vzteklina, nipah či covid-19. Obzvláště dnes je proto běžní lidé mají tendenci považovat za „pěkný potvory“ a epidemiologové za potenciálně velmi nebezpečná zvířata, na která je třeba zaměřit výzkum.

Podle studie, kterou před pár dny zveřejnili v prestižním časopise PNAS (Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America) Nardus Mollentze a Daniel G. Streicker z univerzity v Glasgow, je to ve skutečnosti trochu jinak. 

Netopýři podle nich nejsou žádní superpřenašeči a důvod, proč z nich na člověka přeskočilo tolik obzvláště „vypečených“ nemocí, nemá žádný zvláštní fyziologický ani ekologický důvod. Je jich prostě jen moc.

Řád letounů má (hned po hlodavcích) nejvíce druhů, a tak se množství nemocí, které přenášejí a občas přeskočí na člověka, nelze divit. „Neexistuje žádná skupina zvířecích hostitelů, která by představovala trvale vyšší riziko, že její viry mohou přeskočit na člověka,“ řekl časopisu Science Streicker.

Opice a sudokopytníci

Mollentze se Streickerem kvůli tomu vytvořili databázi 415 virů, které jsou na člověka schopné přeskočit od savců a ptáků, a zjistili, že žádnou skupinu živočichů nelze označit za superpřenašeče. Nejvíc druhů má řád hlodavců (skoro 2300), a tak se také od nich může na člověka přenést nejvíce virů – a klíšťová encefalitida, popřípadě různá hantavirová onemocnění opravdu nejsou nic příjemného.

Letouni mají asi 1200 druhů. Zoonóz (zvířecích nemocí přenosných na člověka) v nich lze proto najít také dost, ovšem ve skutečnosti je jich dokonce o něco méně, než by odpovídalo počtu netopýřích druhů.

Pouze dva savčí řády se blíží označení superpřenašeč, protože hostí více zoonóz, než by podle předpokladů měly – jde o primáty a sudokopytníky (respektive „velrybokopytníky“, protože k sudokopytníkům rozbory DNA nedávno překvapivě přiřadily velryby, vzdálené příbuzné hrochů). Ani u jedné skupiny to ale není žádné velké překvapení. Naši nejbližší příbuzní – opice – mají i příbuzné viry a se zdomácnělými prasaty, krávami, kozami, ovcemi a velbloudy pro změnu už mnoho tisíc let sdílíme životní prostor.

Pozor na všechny

Celé to trochu vypadá jako neužitečná vědecká hříčka, jenže není. Pokud se budeme chtít do budoucna vyhnout opakování dnešní pandemie, nebude si stačit dávat pozor pouze na zhruba 1200 druhů netopýrů, ale na všech zhruba pět a půl tisíce druhů savců a skoro deset tisíc druhů ptáků.

„Pokud chceme předpovídat, které viry mohou s největší pravděpodobností nakazit člověka, měli bychom se zaměřit spíš na vlastnosti těchto virů než jejich zvířecích hostitelů,“ míní Streicker. Stejně důležité je podle něj studovat kontakty jednotlivých druhů zvířat s člověkem. Hlavně ty dosud málo časté, ke kterým dochází například při obchodování s exotickými zvířaty, popřípadě kácení tropických pralesů.

Přečtěte si náš seriál o španělské chřipce: