Dva vojevůdci se měli dobře. Ač obvykle ve sporu, toho jara se spojili, aby své země zbavili neznámých útočníků odkudsi z východu. Hnali je desítky kilometrů až k řece Kalce, zhruba na půli cesty mezi současným Mariupolem a Doněckem. Byl konec května a obnovení slávy ruské země bylo na dosah ruky.

Na břehu Kalky však oba vojevůdci našli nepřítele zformovaného. Mocnějšímu z Mstislavů, tomu kyjevskému, zbýval jediný den života, zatímco druhý z nich, řečený Chrabrý, se musel zachránit útěkem. Následky onoho debaklu si jejich potomci nesou od onoho 31. května roku 1223 dodnes.

Čingischánův vnuk

Nejprve se nedělo nic moc. Nájezdníci, jimž se Rusové později naučili říkat Tataři, ačkoli pro zbytek světa to byli Mongolové, i přes vítězství odtáhli domů. Nastavili Rusům past a ti do ní ochotně vlezli. Tamní knížata, jež vládla tou dobou již rozdrobené Kyjevské Rusi, si oddechla a začala se znovu věnovat tomu, co uměla nejlépe, to jest vzájemným šarvátkám.

O čtrnáct let později se Mongolové vrátili s Čingischánovým vnukem jménem Bátú v čele třiceti až čtyřiceti tisíc jezdců. Nenechali kámen na kameni: k snídani si dali povolžské Bulhary, poobědvali Kypčaky i Kumány a jako večeře jim posloužily Moskva s Kyjevem. Bátú měl coby dvacetiletý mladík ještě větší apetit: sám se pustil na jih do dnešního Maďarska a své lidi poslal na sever do Polska.

Vynechal přitom slušný kus země na severozápad od Kyjeva. Snad proto, že většina dnešního Běloruska již byla de facto součástí dobře organizovaného litevského velkovévodství (ač formálně k němu přistoupilo až v roce 1242), tehdy nejmocnějšího státu východní Evropy.

Archiv

Zatímco ostatní Rusové se učili od Mongolů, jak vládnout zemi s nepřátelským obyvatelstvem, v Měnsku a jeho okolí platilo Magdeburské právo, jež dalo vzniknout civilizovaným poměrům středověkých měst. Když Měnsk (jak dodnes zní běloruská výslovnost poruštěného „Minsk“) získal na konci 15. století status města, Moskva i Kyjev stále patřily do mongolské Zlaté hordy. 

Ve sporu o to, jestli Bělorusové tvoří samostatný národ, nebo jsou jen součástí velkého národa ruského (tak to viděl Ivan Hrozný, jenž se považoval za cara „tří ruských zemí“), tak mají svoji pravdu obě strany. Etnicky jsou Bělorusové od obyvatel Ruska k nerozeznání – ale stovky let civilizace udělaly svoje. Bělorusko je dodnes nápadně čistší zemí s lepší infrastrukturou než Ukrajina i Rusko; vypadá spíš jako chudší Litva než jako chudší Rusko.

Mocný zeměpis

Civilizace tedy je mocná; není však mocnější než zeměpis. Dnešní Bělorusko je tak na ráně, kdykoli se ambice Moskvy kříží s ambicemi jiné evropské mocnosti. Litevci, Poláci, Švédové, Napoleon, Hitler – na koho si vzpomenete, táhl přes Bělorusko, aniž by se musel vyrovnávat s přírodními překážkami. Za druhé světové války přišla Běloruská SSR o 30 procent populace, více než kterýkoli jiný státní útvar. A pak ještě přijde Černobyl, jenž sice v roce 1986 vybuchl na Ukrajině, ale 85 procent průšvihu odneslo znovu Bělorusko.

Zároveň však země doplácí i na to, co Rusku samotnému prospívá. O sjednotiteli Ruska Ivanovi Hrozném již byla řeč. Když Pjotr Stolypin, premiér z první dekády 20. století, vyhlásil reformu postavenou na soukromém vlastnictví zemědělské půdy, mladí Bělorusové odtáhli jako jeden muž do Střední Asie (aby je o necelých dvacet let později bolševik rozkulačil).

Pětadvacet let Lukašenkovy vlády tak je jen dalším dílem tragického seriálu o životě země, jež má tu smůlu, že je jednou nohou na Západě, ale stále příliš blízko Moskvě. Život v nárazníkovém pásmu nebyl nikdy snadný, a hned tak nebude, ať už současný prezident doslouží jakkoli.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Daniel Deyl